A-10 Thunderbolt II (1/2)

Bazír se zakousl do křupavého afghánského chleba, nám Evropanům připomínajícího spíše nějakou placku, nebo dokonce snad tortillu. Pomalu žvýkal své sousto, mžoural očima do ostrého zapadajícího slunce a pozoroval malou vesnici Surkh-Mirabad. Ta podle Azlana, vůdce jeho ozbrojené skupiny výrobců a pašeráků drog, spolupracuje s vojáky mise ISAF a vesničané by vojákům mohli prozradit informace o Azlanových makových polích, což by mu udělalo samozřejmě značnou čáru přes rozpočet. Před patnácti dny proto Bazíra mírně prorezlá toyota land crusier vysadila na kopci několik kilometrů východně od vesnice, jejíž domky se před okolními vrcholy skromně krčily podél toku místní horské říčky, a on tam od té doby vysedává a do zažloutlého poznámkového bloku poctivě a pečlivě zapisuje vše, co vidí. Už znal pravděpodobný počet obyvatel, věděl který dům k čemu slouží a dokonce měl spočítané i toulavé psy, kteří se proháněli po okolí. Avšak stále nespatřil nic, co by jakkoliv naznačovalo, že obyvatelé by spolupracovali s těmi zahraničními vojáky. Ne že by neviděl je přijet do vesnice, dokonce ani neviděl jednoho jediného vesničana, který by například používal určitý nástroj, jaký by mu mohli dát pouze cizí vojáci. Proto, když teď před sebou spatřil muže v olivově zelené kombinéze, jak klopýtá z kopce po kamenech směrem k vesnici, zmocnilo se ho takřka nekontrolované vzrušení. V okamžiku zapomněl na rozjedenou večeři, uchopil do ruky dalekohled, přiložil jej k očím černým jako bezměsíčná noc. Pohled zabodl do pochodujícího muže, v němž poznal amerického pilota, jednak podle kombinézy, pak podle letecké helmy, kterou měl připnutou na opasku a pak také podle toho, že pokud se náhle objeví takhle osamoceně někdo uprostřed hor, logicky se jako první nabízí možnost, že se jedná o sestřeleného letce. Pilot musel přejít přes kopec a Bazíra maximálně o pár desítek metrů minout, protože teď scházel z kopce směrem k vesnici, zády otočen přesně k Afghánci s dalekohledem. Ten očima stále propaloval muži v letecké kombinéze zátylek a naslepo při tom jednou rukou šátral po poznámkovém bloku. Nahmatal však místo něj popruh pušky. Na okamžik se zarazil. No však co, zastřelí jej a pak až to všechno zapíše. Odložil dalekohled, pevně uchopil popruh pušky a přitáhl ji k sobě. Vysunul zásobník, ujistil se, že je komora prázdná, zasunul zásobník zpátky do zbraně, natáhl závěr a odklapl pojistku. Neměl na pušce žádnou dvojnožku ani nic podobného na zvýšení stability, měl však po ruce menší vak, pro přesnější střelbu si tedy lehl a hlaveň na něj položil. Našel muže v zaměřovači. Ruce se mu chvěly vzrušením. Už chtěl stisknout spoušť, když si uvědomil, že se potřebuje uklidnit. Chvíli muže sledoval přes zaměřovač, pak zvedl od optiky oči a chvíli jej pozoroval vlastním zrakem. Byl od něj tak čtyři stovky metrů. To bude muset mířit pečlivě. Uvědomil si však, že pilot do vesnice těžko jen tak napochoduje, jako by mu snad celá patřila. Co nevidět se bude muset zastavit, důkladně obhlédnout okolí a promyslet další postup. To bude Bazírova šance. Muž však šel stále dál a Bazír začínal být čím dál tím víc netrpělivý. Přemýšlel, že to riskne. Odhadne o kolik předsadit a na pilota prostě vystřelí s tím, že bude doufat, že nějakou tu vteřinu, než střela urazí potřebnou vzdálenost, pochodující muž výrazněji nezmění směr a rychlost chůze. Ten si však hledal cestu mezi kameny, různě je přeskakoval a přelézal, zasáhnout jej by tak bylo dost těžké. Když už se nakonec Afghánec opravdu rozhodl namířit, vystřelit a věřit že Alláh mu pomůže ke štastnému zásahu, muž náhle zastavil. Mírně se přikrčil za větší kámen a začal se rozhlížet na všechny strany. Podíval se na hodinky, na kompas. Bazír rychle zamířil. Pilot se už stihl vzdálit na více než šest set metrů. Bazír proto namířil patřičně nad něj a stiskl spoušť.

* * *

Kapitán Terence Joshua Frederick Schwarzkopf, podle jednoho chytráka z letky člověk s nejdelším jménem v celém letectvu, cítil, jak na něj jde únava. Od letiště v Kandaháru jej však dělilo již jen necelých třicet kilometrů. Byl na nebi široko daleko osamocen, když nepočítáme pátrací letoun E-3 Sentry AWACS ve výšce přesahující jedenáct kilometrů, jehož kondenzační čáry přetínaly nebe ze severu na jih dokonalou přímkou na dvě poloviny. Druhé letadlo, které s Terrym Schwarzkopfem letělo na misi, totiž zasáhla dávka z velkorážního kulometu a kvůli úniku paliva se tak jeho pilot musel urychleně vrátit na základnu už v průběhu plnění úkolu. Patrola mariňáků se dostala do prudké palby bojovníků tálibánu snad ze všech stran a dýmovnicemi označovala pozice nepřítele. Terry a jeho dvojka, poručík Ruben Garcia, tak museli pracovat s maximální opatrností. Jejich bitevníky A-10 jsou konstruovány přesně pro takové účely, pro útoky na pozemní cíle a pro podporu pěších a mechanizovaných jednotek, teď však pálili smrtící dávky z rotačnich kulometů s přesností, jež by jim záviděl i leckterý neurochirurg. A přesto to sotva stačilo. Útočníci byli od mariňáků mnohdy vzdáleni výrazně méně než sto metrů, hrozilo proto velmi vážné nebezpečí, že piloti zasáhnou svoje spolubojovníky. S vypětím všech sil a za vydatné pomoci radisty od mariňáků, který ze země dokázal velmi přesně oba piloty navádět, se jim nakonec podařilo všechny útočníky zlikvidovat. Avšak Garcia schytal odněkud onu dávku z kulometu, kvůli které se musel urychleně vrátit.

Terry snížil rychlost, vysunul klapky, podvozek a šel na přistání. Letiště v Kandaháru má jen jednu ranvej, na které zpravidla bývá velký provoz a člověk občas musel ve vzduchu strávit nějaký čas čekáním, než na něj konečně přišla řada. Tentokrát však Terrymu přálo štěstí, bylo mu povoleno ihned přistát. Únava si pravděpodobně na přistávacím manévru vybrala svoji daň, pilot s letadlem práskl na letištní plochu o dost tvrději, než by bylo vhodné a než se líbilo přihlížejícím mechanikům, avšak A-10 byla zvyklá na tvrdé zacházení a jak říkala jedna z oblíbených pouček, „každé přistání, po kterém odejdeš po vlastních nohou, je dobré přistání.“

Po krátké kontrole technického stavu letadla a trochu delším briefingu a zhodnocení úspěšně provedené mise si Terry zašel dát pořádnou horkou sprchu. V jídelně pak potkal Garciu. Sedli si spolu ke stolu a s plnými ústy klábosili o misi a kdečem dalším, když se s netrpělivým výrazem přihnal major Winters s tím, že okamžitě – počkat, to jsou ty slavný telecí steaky? Tak až budou najezení, že pak s ním mají okamžitě jít za plukovníkem, zítra ráno letí neplánovaně na misi. Načež si Winters sám zašel pro porci steaku a přisedl si ke dvojici pilotů. Trojice při jídle pokračovala v hovoru a Winters pilotům prozradil, že kapitána Bartona si odvezli s nějakou infekcí či zánětem do špitálu a oni tak ráno musí letět jeho misi. Když všichni tři dojedli, se spokojeným výrazem a Wintersem v čele vyrazili do operační místnosti, kde na ně už čekal nasupeně se tvářící plukovník Dalhauser.

„Kde ste proboha byli tak dlouho?“ Vyštěkl na majora, který, aniž by se mu pohnul jediný sval ve tváři, klidně prohlásil:
„Nemohl jsem je nikde najít pane.“
Terry si vybavil božskou chuť právě snědeného telecího steaku a vyměnil si s Rubenem krátce pohled. Poté se všichni usadili do křesel, plukovník si trojici změřil dlouhým přísným pohledem a začal hovořit.
„Jak už vám možná řekl tady major, Pete Barton skončil dnes večer nečekaně v nemocnici, nasadili mu nějaká širokospektrální antibiotika a počítají, že si ho tam nechaj minimálně do konce týdne. Sami víte, jak to teď vypadá. Nemám posádek nazbyt a na ráno na jejich místo nikoho jiného už k dispozici nemám, takže převezmete jejich úkol.“ Plukovník přistoupil k tabuli, na které byly pomocí magnetů připevněny mapy a satelitní fotky. ,,Zítra ráno má v této oblasti probíhat pozemní útok na tálibánský vojenský komplex,“ plukovník ukázal na satelitní fotku areálu, uprostřed něhož stálo do čtverce osm velkých budov, zakroužkovaných červeným fixem, „váš úkol je pak těsně před pěším útokem zasáhnout tyto budovy, kde by tou dobou měla spát většina bojovníků. Poté se přesunete na jih do tohoto sektoru, kde v té době budou probíhat rozsáhlé bojové operace a podle potřeby budete poskytovat podporu bojujícím jednotkám.“ Plukovník ukázal na další mapu. Poté dalších zhruba třicet minut mu zabralo probrat některé podrobnosti, frekvence, volací znaky, vybírání použité výzbroje a další náležitosti, než dal dvojici pilotů prostor k případným dalším otázkám. Žádné neměli, proto nadřízeným důstojníkům zasalutovali a odešli. Jelikož se jim jejich novým úkolem zkrátil čas na spánek takřka na polovinu, bez nějakého většího otálení ihned zalehli do svých postelí a usnuli.

Když Terrymu zazvonil budík, byla ještě hluboká noc a do startu zbývalo něco přes hodinu a čtvrt. Zašel si dát sprchu, oholil se a oblékl si kombinézu. V jídelně, ozářené namodralým světlem zářivek, se opět potkal s Garcíou. Mlčky posnídali a zamířili k letadlům. Do startu jim zbývalo čtyřicet minut. Znovu stručně probrali jejich následující misi, vzájemně se ujistili, že si pamatují některé důležité detaily, načež každý odešel ke svému letadlu, provést předletovou kontrolu.

Znovu se sešli deset minut před startem u nosu Terryho letadla.
„Uvidíme se zase dole,“ řekl García. Terry mu mlčky přikývl, krátce si potřásli rukama a po tomto jejich neměnném rituálu každý nastoupil do svého stroje.

Terry zapojil APU, přívod paliva, nahodil motory a lehce přidal plyn. Počkal, až se motory rozjely a APU vypnulo a výkon motoru snížil zpátky na nulu. Letoun byl připraven do boje. Terry dvakrát vše překontroloval a zahleděl se ze své kabiny doleva, směrem ke Garcíovu stroji. Ten po několika vteřinách jeho pohled opětoval a ukázal mu zdvižený palec. Terry mu vrátil stejné gesto a po krátké komunikaci s dispečerem obě letadla těsně vedle sebe dojela na ranvej a vzlétla.

Míjeli vrcholky hor a stále se blížili k prvnímu navigačnímu bodu. Až jím proletí, zatočí kolem jedné z hor na jih a cíl budou mít přímo před sebou. Terry překontroloval navigační údaje a zkontroloval, kolik času jím zbývá do dosáhnutí druhého navigačního bodu, který byl umístěn přesně doprostřed tálibánského vojenského komplexu. Zbývaly dvě minuty a pár vteřin, přesně podle časového plánu. Na obou stehnech letecké kombinézy měl Terry velké průhledné kapsy. V kapse na levé noze tak měl mapu a na pravé pak měl vypsány všechny možné údaje, které by mohl v průběhu letu potřebovat. Teď si našel volací znak a frekvenci jednotky, s níž měl koordinovat útok. Naladil rádio a zahájil komunikaci“
„OLYMPUS 4 PRO CRAZYHORSE, JSME DVĚ MINUTY OD CÍLE, POTVRĎTE PŘÍJEM.“
„CRAZYHORSE PRO OLYMPUS 4, ROZUMÍM. POŘÁDNĚ JIM PŘITOPTE.“

Dvojice A-10 proletěla navigačním bodem a ostrou zatáčkou zamířila k severu, přehoupla se přes horský hřeben a namířila si to přímo do neobyčejně malebného údolíčka.
„JDEM NA TO, HLÍDEJ OKOLÍ A DRŽ SE U MĚ.“
,,JO.“ Oba piloti spolu ve vzduchu vždy komunikovali s maximální strohostí.

Terry přepnul průhledový displej z navigačního režimu do režimu útoků na pozemní cíle a vybral zbraň, pětiset librovou neřízenou pumu Mark 82. Měl jich několik na nosnících pod trupem i pod křídly. Nastavil režim shozu tak, aby jediným stiskem spouště uvolnil dvě bomby a to s odstupem několika desítek milisekund. Vysoká rychlost letounu pak díky tomuto zdánlivě nicotnému časovému odstupu zajistí, že bomby dopadnou v takové vzdálenosti od sebe, aby byly jejich ničivé účinky maximálně efektivní.

Bitevníky s ohromným hukotem letěly údolím. Dva obří proudové motory umístěné po stranách na zadní části trupu, dávající letounu jeho charakteristický vzhled, teď jely na plný výkon. Terry již před sebou viděl budovy, jež bude muset zasáhnout. Jeho průhledový displej teď shora dolů protínala kolmá přímka, která označovala směr, kterým bomby po vypuštění poletí. Srovnal letoun tak, aby přímka přesně protínala budovu, která byla z jeho pohledu nejvíce vlevo. Už jen pár kilometrů. Při rychlosti přesahující pět set kilometrů za hodinu se jednalo o záležitost několika málo vteřin. Údolí se docela příkře svažovalo, dvojice letounů však teď letěla téměř vodorovně, aby nabrala nad údolím výšku potřebnou k samotnému útoku. Po chvíli již byla výška i vzdálenost od budov dostatečná. Útok mohl začít.
,,ÚTOČÍM!“ Stihl ještě prohodit Terry a prudce odtlačil knipl od sebe. Jeho letoun, těsně následovaný Garcíovým strojem, si to namířil k zemi. Nos letounu teď směřoval přímo na budovy. Náhle se vespod průhledového displeje objevil kruh s malým čtvercem uprostřed. Ten označoval přesné místo dopadu bomb. Terryho A-10 se hřmotně řítila k zemi a čtvereček na displeji se jen líně sunul směrem k budovám. Terry lehce přitáhl knipl k sobě. Jak se letoun blížil k zemi a rychlost stále stoupala, zároveň s tím se po průhledovém displeji posunoval nahoru bod, který mu prozradí kdy stisknout spoušť. Teď! Čtvereček na displeji překryl většinu budovy a Terry lehce stiskl spoušť. Slyšel klapnutí, jak se dvě bomby oddělily od trupu. Od země už jej dělilo sotva dvě stě metrů.
Ihned přitáhl knipl prudce k sobě a doleva, aby tímto manévrem rychle unikl komukoliv, kdo by si na něj snad brousil zuby. Nebo kulomety a rakety. Náhlé vysoké přetížení jej brutálně zarazilo do sedačky a pilot tak ztěžka oddechoval. Letoun prudce nabíral výšku, ztrácel rychlost a přetížení se zmírňovalo. Terry se tak mohl konečně klidně nadechnout a jak se stáčel směrem na západ, mohl se ohlédnout na výsledky své práce. Viděl tři budovy v plamenech, dvě z nich byl nejspíš jeho zásah a tu třetí dostal García, který byl po celou dobu útoku takřka nalepen u Terryho pravého křídla. Terry ještě krátce v duchu popřál štěstí všem, kteří teď jsou a bojují na zemi u komplexu a přepnul displej zpět na navigační režim. Ohlédl se ke Garcíovi, který mu opět věnoval zdvižený palec, tentokrát v doprovodu širokého úsměvu. Tohle bylo snadné, útok za světla, krásné počasí, žádná protivzdušná obrana, cíle velké že by je trefil i kdyby se měl vyklonit z kabiny a v plné rychlosti na ně zkusit plivnout. Kdyby takové byly všechny mise, umřel by nudou.