Lov

Bála se. Plačky se choulila pod vzrostlým stromem. Neviděla kde to je. Neviděla co to je. Ale věděla že to tam někde je, tam ve tmě, pozoruje jí to a živí se jejím strachem. Obchází kolem čirá hrůza, v nočním vzduchu je cítit smrt. Přesto že noc byla chladná, byla zbrocená potem, studeným potem který se v kapkách kutálel po jejím chvějícím se těle a nechával za sebou vlhké stopy, jako vysychající koryta dávno mrtvých řek. Nechladily, pálily jako plameny. Strach ji spaloval. Její oči neměly barvu, byly zcela černé, dík roztáhnutým zorničkám, které se marně snažily překonat noc a zahlédnout její hrůzu. Marně, to co ji děsilo by se nedalo spatřit, nechtělo to. Doslova se kochalo tím, že má tu moc, moc strachu. Líbilo se mu to a opájelo se to tím pocitem. Tím vzrušujícím pocitem převahy, síly. Bylo teď jejím pánem, pánem celého světa.
Leknutím nadskočila a z úst jí vyšel přidušený výkřik. Prasknutí suché větvičky působilo v nočním tichu jako výstřel z pistole, celý les rezonoval zvukovou vlnou té ohlušující rány. Byla to setina vteřiny, ale jí to připadalo nekonečně dlouhé a ten příšerný zvuk ji prostupoval od nohou až k hlavě, kde působil jako ničivá exploze. Nevěděla co dělat, zda se zvednout a utíkat, zda křičet, zda se zajíkat pláčem až k udušení, jež by ji přineslo vytoužené vysvobození z noční můry. Jež by znamenal konec teroru její mysli. Prosila Boha, prosila matku, prosila všechno co jí přišlo na mysl ať ji vysvobodí. Dala si hlavu mezi kolena a začala hlasitě vzlykat.
Tvářilo se to pobaveně. Na jeho obličeji bez tváře se rozhostil výraz bez výrazu, pobavení. Rádo by si s ní hrálo do nekonečna, bylo to tak úžasné. Ale vědělo že noc netrvá věčně, že nic netrvá věčně a každá hra musí mít své vyvrcholení. Bylo jí tak blízko! Slastně zavrčelo.
Zaslechla snad centimetr vedle ní nelidské zavrčení. Zaječela jako siréna, její jek prostoupil celý les a zcela ho naplnil. Křičela jako smyslů zbavená, křičela hrůzou. Bylo to tak blízko! Cítila to, slyšela to. Její vytřeštěné oči svítily do tmy jako svítilny. Stále křičela a sunula se pozpátku směrem od stromu. Lepilo se na ní vlhké zetlelé listí. Jen na vteřinu zavřela oči. Když je otevřela, stálo to před ní. Jen tak se to zničehonic objevilo a i přes tmu, jež jí předtím nedovolila vidět ani špičku vlastního nosu to teď viděla v celé plné hrůze. Obrovskou srstí porostlou postavu bez tváře, bez výrazu. Mohutné paže zakončené dlouhými spáry přijímaly rozpaženy černou oblohu, jako by z ní čerpaly sílu. Jeho široká hlava se otočila za pažemi a z hrdla mu vyšel nelidský zvířecí řev. Její strach se zhmotnil přímo před ní. Překonala se, postavila se na nohy a začala utíkat co jí to jen její zkřehlé nohy povolily. Nikdy neběžela tak rychle. Jen se to zašklebilo. Stíhání bylo jednostranné, ona utíkala, řítila se lesem jako dravé zvíře, jako to které ji dnes lovilo. To ale nemuselo běžet, nemuselo nic. Jeho oči byly lesem, les byl jím, byli spjati mocnou prastarou silou přírody. Nemuselo se to nijak namáhat. Zatímco ona byla na pokraji sil. Přesto střídala nohu za nohou stále rychleji. Srdce jí tlouklo jako o závod. Nemohla si dovolit zpomalit, cítila to za sebou. Cítila, neopovažovala se ohlédnout, věděla že tam je. V hlavě se jí stále dokola opakovala jedna a ta samá myšlenka. Tlapa zakončená ostrými spáry držící její krk. Bolest. Chuť vlastní krve.
Začala zpomalovat. Do jejího rychlého dechu se začal prodírat sípot. Pálilo ji v krku, pálily jí plíce. Svaly ochabovaly, je na konci svých sil. Byla připravena to vzdát, když v tom zahlédla skrze hustý porost lesa pohybující se světlo. Světlo jež v ní rozžehnulo plamen naděje. Překonala se a opět zrychlila. Její tělo bylo naprosto vysílené. Její mysl však ne, má naději a musí ji využít. Světla se ztratila, ale ona neztratila směr, věděla kde na ní čeká možná záchrana. To si světel nevšimlo. Jeho oběť mu připadala zvláštní, ztratil pozornost když se fetišisticky ukájel zápachem jejího těla zbroceného potem. Mohl si to dovolit, on byl přece pánem lesa.
Už viděla lesknoucí se povrch asfaltového hada, jež se líně vinul lesem. Ještě pár metrů. To už si uvědomilo o co jeho oběti jde a s hlasitým hrdelním řevem chtělo skoncovat jeho noční hru. Řítilo se za ní, porážejíc vše co mu stálo v cestě. Nezastavitelná zhmotněná noční můra ničící vše. Větve se lámaly, kameny odlétávaly stranou. Od jeho mohutných tlap odlétávalo zetlelé listí, hlína a rostliny. Je konec, už nastal čas. Když slyšela co se za ní děje, málem na místě strachy zkameněla. Začala křičet a utíkala dál směrem ke svému cíli i když její zmučené tělo všemi silami protestovalo. Už jen pár kroků. Zakopla. Už jí bylo blízko, z jeho chřtánu vlála dlouhá slina a v přimhouřených očích byla znát touha po krvi. Touha po smrti.
Její oči se rozzářily, jako dítěti které po probuzení spatří za oknem první sníh. Na obzoru se objevily světla a rychle se přibližovaly. Navzdory její situaci se cítila šťastná. Vyběhla na silnici. Zastavilo se to a nedočkavě chodilo ze strany na stranu na okraji lesa. Ona začala zběsile mávat směrem ke spásným světlům. Rychle se blížila. Cítila se šťastná, vysvobozená, přežila vlastní smrt. Světla už ji musela vidět. Z hrdla mu vyšel hluboký chrčivý řev. Zklamaný řev, jež v tom okamžiku přehlušil vše.
Byla na místě mrtvá. Její tělo pokrylo notnou část okolí. Silnice. Kmeny stromů. Část její krve tomu stříkla do tváře bez výrazu. Slastně ji olízlo dlouhým jazykem pokrytým puchýři. Noc si vybrala svou oběť. Osud tomu tak chtěl. Zatímco se nocí neslo kvílení brzd, to se jen otočilo a zmizelo v hlubokém lese. Po dni přece přijde opět noc.