Srdce vzlétlo

Když mi to napsal cítila jsem uvolnění.

Bylo to sice pár vět, ale mě stačili k tomu aby se mi ulevilo. Svírání polevilo a já si po čase připadala zase volná.

Srdce prolomilo řetězy, uvolnění přišlo okamžitě, srdce roztáhlo křídla a dolétlo na to místo kde dříve sídlilo.
"Děkuji." Zazpívalo a křídla stáhlo.

"Děkuji." Zašeptala jsem do tmy.
Najednou jsem ucítila potřebu se z toho vypsat. Můj bloček na básničky byl vždy se mnou, i pod polštářem. Propisku jsem dlouho nehledala a začala psát. Jako vždycky, psala jsem první věc co mě napadala, první rým, nepřemýšlat! Můj mozek pohánělo něco divného, tohle nebyla normální deprese, která za mě tvořila. Tohle bylo něco co umělce nepohání.

Srdce stáhlo křídla, nachvíli polevila úzkost, kterou vystřídalo napnutí a v srdci něco prasklo. Srdce pokleslo, kapička krve stékala po levé komoře, přesunula se na žebro, pak na další a kápla dolů, k prázdnému žaludku.
"Ne..." Zašeptalo rozechvělým hlasem srdce.
Stará rána se zase otevřela, za chvíli mozek vyšle k receptorům úzkost se vzpomínkou na Prvního. Na tu dětskou lásku, kterou vše začalo a u které také vše skončilo. Srdce zvedlo uslzené oči nahoru.
"Prosím." Zašeptalo k mozku, který před chvílí vyslal signál k zármutku.

Cítila jsem tlak na prsou, plíce se mi stáhly - varování že se blíží melanchoie. Tak to končilo vždycky, i když oni to nemohli vědět, vždycky jsem si na něj vzpomněla. Na ty dětské hry, na mladý pár co spolu žil a chodil do práce. Vzpomínala jsem, jak jsem si jako děti hráli a netrápili jsme se, jak On se vždycky smál, jak byl jeho úsměv plný optimizmu i když mu zrovna padaly mléčné zuby, jak si půjčoval mojí tříkolku. Jak mi natíral dvířka u dřevníku, kde jsme si jako malý hráli, mimochodem, ty dvířka jsou tam pořád, už dvanáct let.
Dech se mi zhoršil, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Dýchala jsem povrchově.

Srdce zpanikařilo, plíce se k němu stahovaly. Vyděšením pohledem se podívalo nahoru a pak na plíce, zase nahoru a na plíce. Roztáhlo křídla a chtělo uletět, jenže plíce byly dost těsné a srdce nedokázalo mávnout.
"Pomoz mi." Vyslalo okysličenou krev k mozku.
Křídla se zablokovaly, jak se srdce bránilo, jedno se utrhlo. Bohužel jizva, která krvácela, šla přes křídlo. Srdce svěsilo oči a posmutnělo.
"Mám být nejsilnější orgán."

Stahovala se mi hruď, jenže dílo ještě nebylo hotové. Jako automatickou kresbou jsem něco do sešitku kreslila. Mé ruce škubali a když se mi podařilo zvednout hlavu viděla jsem obrázek tkáně, žeber a srdce které přišlo o křídlo, krvácelo.

Pak to srdce pochopilo, nešlo o plíce, šlo o nádor který se zhoršoval a tlačil na srdce. Srdce už nic zachránit nemohlo. Leželo na svém místě, s krvácející ránou, bez křídla a s nádorem který mu bránil ve funkci, v záchraně toho mladého života, které ani nevědělo, že je nemocné.