Nezáviděníhodný konec jistého Paka

Dávno předtím, než se z nás všech stali narkomani, existovala na světě Paka, která narkomany požírala. Tento krátký příběh je z doby, kdy jsem jako dítě žil se svou narkomanskou rodinou a byl připravován na budoucí kariéru narkomana. Upozorňuji, že vyprávění to bude dosti zmatené, jelikož jámy v mém mozku vyžraném narkotiky mi již nedovolují uvažovat tak jako dříve.
Obývali jsme malý rodinný domek v Narkomanii. Já, přednarkomanské dítko, můj otec narkoman, narkomanka matka, narkomanka babička a bratr a sestra narkomani. Oni fetovali dole v obývacím pokoji, zatímco já ležel v posteli a přede mnou na koberci sedělo Pako. Z úst tomu čouhala zubiska dlouhá jako prsty mého otce narkomana. Oči to mělo velké a šikmé, žluté, téměř zlatavé barvy. Mohutné fialové afro tomu rostlo z obrovské lebky. Pako hýkalo smíchem hyeny a dovolilo mi poplácávat tomu kulaté, míčovité břicho.
Má babička narkomanka bratrovi vždycky řikala: „Bodej do sebe jéhlu opátrně, ať žilu neprópichneš.“ K čemuž otec narkoman dodával: „Páli to pak jak čért a účinek se dostavuje pomaléc.“ Matka narkomanka mu to pak všechno názorně předvedla. Měla starost a byla vzorová jako většina matek. U svých narkomanských sourozenců jsem byl velice oblíbený a oni se už nemohli dočkat, až si se mnou konečně šlehnou.
„Brátřičku naš milóvany,“ přikyvovali a nechávali zabodnuté jehly kejklat se v jejich zduřelých žílách.
Paka byla samosebou odstřelována či pálena na městských roštech. K těmto popravám se slézalo veškeré narkomanské obyvatelstvo.
„Déte tomu Páku co próto,“ volali většinou, pokud byli vůbec schopni něco volat.
Jindy babička přišla ve své zástěře pokapané krví a přinesla mi toxibrambor k zakousnutí. Zavolala pak na zbytek rodiny a ti se různě přišourali nebo připlazili a zálibně si prohlíželi, jak žvýkám toxibrambor a zdravě bělám v obličeji.
„A ják mu chůtná dobróčký tóxibrámbór,“ řikali. Šlehat jsem si ještě nesměl.
Paka se snažila nás děcka připravit o život s fetem. Bylo s nimi tedy nakládáno tak, jak si podle narkomanů zasloužila.
Tiskl jsem bříško Paka a usmíval se. Pako hýkalo a tleskalo prackami.
„Nemělo bys tu být Pako,“ připomněl jsem tomu. „Copak nevíš, co s tebou udělají, když tě u mě najdou? Prasknou ti lebku Pako. Oni ti lebku prasknou.“
„S kym tó tam mlůviš?“ zaslechl jsem za dveřmi hlásek otce narkomana. Hned nato se dveře od mého pokoje otevřely a on vešel. Jeho nechápavý zrak spočinul na Paku. Překvapením se zakolíbal.
„Co tů probóha déla to Páko,“ zakňoural a ukázal na to. Oči Paka se střetly s těmi mými. Viděl jsem, jak pomalu zvedá paži a hlavou kývá směrem k otci. Potom si drápem obkroužilo hrdlo a na otce se vrhlo. První mu sežralo hlavu, aby nemohl křičet o pomoc. Tělo mého narkomanského otce se třáslo a rychle v Paku mizelo. Soukalo jej do sebe jak toxipárek v róhliku. Bylo to velice zábavné. Potom Pako odběhlo a snědlo aj zbytek mojí rodiny narkoušů. Smích hyeny bušil do stěn našeho domku.
Matka povidala: „Páko bášti nas nárkotiky. Dédu snédlo, stryce snédlo, tétu též. Próč už s téma Pákama něco neuděláji!“ Sourozenci ihned co to dořekla, začali vystrašeně pobíhat po domku a hledat svoje nádobíčko. Jaký jen na ně byl krásný pohled, když se sjeli a na všechna ta Paka zapomněli. No a teď je mělo Pako v ďuře.

Ostatní narkomani samosebou po čase zjistili, že já osiřel.
„Kté maš ródiče?“
„Pako je snědlo.“
„Můsime te okámšitě vzit do némocnice a našlehnót te, jináč si z tébe Páko udělá další Páko a budéte dvé Páka!“
„Có dve Páka,“ vyšiloval kumpán toho chlapa. „Cópak néviš kolik už je na svéte Pák? Můsime udélat vic róštu a praskáčů hláv!“
„Práskáču hláf!“
Žvanili a nevěděli co s tím, tak se našlehli a odvedli mě do nemocnice. Tam se mě ujala spousta narkomanských doktorů a sestřiček. Krmili mě hromadou toxibrambor a toxinudlí a připravovali mi můj první, uvádějící nastřelovák.
Jenže Pako si pro mě skutečně přišlo. Přišlo v noci a já to nějakým záhadným způsobem poznal. Otevřel jsem svá toxická očka a začal šplhat nahoru k oknu. Cesta to byla zdlouhavá a já se při ní málem uhihňal k smrti
„Kam to léseš?“ zajímalo holčičku ležící na sousedním lůžku. Dneska dostala svou první dávku a veškerý lékařský personál teď v kantýně fetoval na její počest.
„Psssst,“ zašeptal jsem a vykoukl z okna.
Pako stálo dole ukryté ve stínech stromů. Tiše se zasmálo smíchem hyeny a kruhovým pohybem paže obsáhlo celou nemocniční budovu. Potom si přejelo drápem po krku a vydalo se dovnitř. My děti na pokoji jsme slyšely pouze výkřiky a splašený útěk personálu jak jim Pako dávalo co proto. Když se objevilo ve dveřích, právě mu mizela v mordě čísi ruka.
„Héle, tó je Páko!“
Holčičku na vedlejší posteli zmasakrovalo okamžitě spolu s dalšími několika dětmi. Mě, Tomáška a Kaštánka si vzalo s sebou.

Běželi jsme několik hodin ulicemi Narkomanie. Pako se na nás zubilo a jistě se už nemohlo dočkat, až z nás udělá svoje kolegy Paka. Pako však bohužel nevědělo, co jsme my děcka zač. Nemohlo tušit, že nechceme být Paka. My chtěli fet. Zavedli jsme to proto přímo na popraviště.
„Páko nenašlechnutemu títěti nikdy néubliží,“ řikávala moje babička a já si na její slova vzpomněl. A vzpomněli si i Tomášek s Kaštánkem a Tomášek v nestřeženém okamžiku využil zmatenosti Paka a hodil mu do huby toxibrambor. A jelikož bylo Pako přísným abstinentem, pláclo sebou o beton, přičemž pozbylo vědomí. S Kaštánkem a Tomáškem jsme to přivázali k obřímu roštu, a protože měl Kaštánek sirky, tak ani na chviličku nezaváhal a pod roštem zatopil. Sledovali jsme, jak Pako doutná a svíjí se nad pekelným žárem plamenů. Tančili jsme s klukama kolem ohně a výskali radostí nad porážkou Paka. Nafouklo se tomu břicho jako když plní narkouš vzduchem balón načež prasklo a Pakův vnitřní vercajk vystříkl k nebi. Tím šou skončila. Potom už tělo jen pomalu dohořívalo.
Chýtli smé se s Tómaškem a Káštankem sa růse a vydáli se hlédat ňáky narkóše, aby nas už kónečně nastřélili.