Ten, který znal pravdu — 2. kapitola

Vlak projížděl prosluněnou krajinou, a co pět minut zastavil v nějaké vesnici, ani se pořádně nerozjel a už brzdil. Ve vagóně se oteplovalo, všechna okénka byla stažena dolů, aby dovnitř proudil chladný vánek, ale příliš to nepomáhalo. Jak slunce stoupalo výš po obloze, stával se vzduch dusnějším a nedýchatelným. Dnes určitě padnou teplotní rekordy.
Graham zjistil, že si nevybral právě nejšťastnější místo, jak si původně myslel. Celý prostor vedle něj zabírala obrovská zadnice tlustého muže, páchnoucího potem a cibulí. Bylo to nesnesitelné. Vysvobození přišlo naštěstí už s třetí stanicí, kdy muž s funěním vystoupil. Graham se přesunul na jeho místo k okýnku a přiložil čelo na chladivé sklo. To bude ještě cesta. Expres, kterým by jel původně, měl určitě klimatizaci a do Kramazova by dorazil za tři hodiny
Graham zavřel oči a soustředil se. „Koleje jen tak nemizí,“ řekl hlasem, co žádný živý slyšet nemůže. „Vsadím se, že v tom máš prsty ty, viď?“
Odpovědí mu bylo škodolibé dívčí chichotání. Možná, šeptl mu hlásek laškovně přímo do ucha.
„Mohla jsi způsobit velké neštěstí a zabít spoustu lidí,“ odsekl naštvaně Graham.
To mě nezajímá, odvětil hlásek otráveně.
„Jsi pěkně sobecká,“ napomenul jí.
Tobě by se nic nestalo, řekla vemlouvavě.
„Hlavně, že se dobře bavíš. Ty tvé vtípky mě moc nebaví. Ocenil bych, kdyby sis je odpustila, alespoň než se vrátím z Kramazova zpět do úřadu.“
Možná, zase odvětil hlásek laškovně.
„Haló, mladý pan, kontrola jízdenek,“ ozval se jiný hlas, zpočátku trochu zastřený, ale o to víc pak jasný. „Probuďte se. Máte jízdenku?“
Graham překvapeně zamrkal na muže, který se k němu nahýbal. „Je vám dobře? Jste nějaký bledý,“ starostlivě se zajímal průvodčí v bílé košili a dlouhých tmavých kalhotách.
„Jsem v pořádku,“ odpověděl nejistě Graham. Neměl rád, když ho někdo rušil, zatímco se jeho mysl nacházela mimo tělo. Nejlepší je vracet se pěkně pomaloučku, polehoučku, postupně a delší dobu. Takhle skákat mezi tamtím světem a tímhle světem není vůbec příjemné.
Graham zašmátral rukou v tašce, musel jí ponořit skoro až po rameno, než nahmatal své doklady. Cítil na sobě pohledy ostatních cestujících a jejich zvědavé myšlenky mu byly nepříjemné. Copak neměli nic jiného na práci než na něj čumět? Odněkud se vzal škodolibý nápad proměnit je všechny v hlávky salátu. Musel sám sebe pak napomenout za tak nezodpovědné, dětinské a hloupé nápady.
Graham podal průvodčímu průkazku opravňující ho využívat všech dopravních prostředků zdarma. Průvodčí si chvilku na kartičku nejistě prohlížel, pak se podezřívavě podíval na Grahama a nakonec mu jí vrátil s odtažitým: „Děkuji.“ Odešel zkontrolovat jízdenky dalších cestujících.
Být státním úředníkem mělo své výhody. Respektive být speciálním státním pracovníkem. Nejen cestování zdarma (což skoro nikdo nevyužíval), ale i přístup k bezednému bankovnímu účtu a několik dalších služeb hrazených vládou. Spousta lidí by dala kdo ví co, aby mezi tyto vyvolené patřila, dostat se mezi ně nebylo tak snadné. Speciální státní pracovníci museli mít jisté schopnosti na určité úrovni.
I vojenský stát s diktátorem v čele má své výhody.
Alespoň pro někoho.
Pozornost cestujících postupně ochabla. Do mysli se jim opět vkradly vlastní myšlenky a starosti, takže na podivného kluka zapomněli. Křížem ke Grahamovi však seděly dvě adolescentní slečny, které vybuchovaly smíchy, pokaždé když na něj některá sklouzla pohledem. Opět musel zaplašit další škodolibý nápad. Kdyby jejich hlavy proměnil v hlávky zelí, možná by si nikdo ani rozdílu nevšiml.
Přečetl si seznam stanic, aby věděl, kde má vystoupit, a když se ujistil, že má času dost, vytáhl jedny noviny.
První stránku zdobil obrovský nadpis vysázený verzálkami tučné antikvy. Toto typicky akcidenční písmo zářilo kontrastem černých (tlustých i tenkých) tahů na světlém papíře. Svým dramatickým projevem několikanásobně umocňovalo text samotný, vyvolávalo ve čtenáři pocit serióznosti a hrůzy. Ne, o takových věcech se nevtipkuje. Ne, nelze použít jiné písmo než toto.
Titulek zněl: KRAMAZOVSKÝ VRAH OPĚT VRAŽDIL.
Pod to umístili fotografii z místa činu. Na ni několik policistů postávalo nad obětí schovanou pod bílou plachtou před zvědavými zraky přihlížejících a novinářů. Další muži zákona spolu hovořili v několika hloučcích. Jejich tváře měly vzrušený a odhodlaný výraz. Zkušenému člověku, jako Graham například, bylo ihned jasné, že uniformovaných je snad až příliš, z čehož plyne, že policie si s případem neví rady. Opět?
V článku stálo: Už pátou oběť má na svědomí kramazovský vrah. Dle zpráv několika svědků jde o devatenáctiletou místní dívku. Policie místo činu okamžitě uzavřela a odmítla podat veřejnosti více informací o oběti i způsobu jejího usmrcení.
Dívčino tělo bylo nalezeno v ranních hodinách obyvatelkou jednoho z nedalekých domů. Žena svým zděšeným křikem probudila celou ulici, sousedé poté kontaktovali policii, která dorazila do několika minut. Dívka se nacházela pohozená v popelnici úplně nahá. Očití svědci tvrdí, že měla podivné škrábance a zářezy po celém těle.
Daniela Lekešová, mluvčí kramazovské policie, uvedla: „Motiv všech vražd je nám zatím neznámý, ale mohu potvrdit, že ve všech případech jde o jednoho pachatele. Máme tedy co dočinění s nebezpečným sériovým vrahem. Vyzýváme všechny občany k opatrnosti, zvláště mladé dívky by se po setmění měly zdržovat raději doma a ven vycházet ve skupinkách nebo v doprovodu alespoň jednoho člověka. Pachateli jsme na stopě, je jen otázka času, než bude dopaden. Pokud jste byli svědky něčeho podezřelého, kontaktujte prosím polici na speciální lince — následoval sled čísel.“
No to určitě, ušklíbl se v duchu Graham nad výrokem té ženy. Na stopě? Nemáte jedinou! Kdyby ano, těžko by teď seděl v tomhle vlaku a putoval přes půlku jejich rozlehlé země až k hranicím, kde se nacházelo to jindy zcela bezvýznamné a doteď neznámé město Kramazov.
„Je to hrozné, že?“ ozvala se stařenka sedící vedle Grahama. Celou domu mu nahlížela přes rameno a četla noviny s ním. (Rozluštila jen titulek. Bez brýlí byla téměř slepá.)
„Ano, řekl bych, že ano,“ připustil Graham. Pět mrtvých a vrah stále není za mřížemi. To je opravdu hrozné.
„Má dcera žije v Kramazově se svým mužem, víš, on se tam narodil,“ rozpovídala se zvědavá paní s dobrotivým obličejem. „A má vnučka je zrovna ve věku těch mrtvých holek. Za měsíc jí bude devatenáct. Naštěstí je ale brunetka.“
„Co tím myslíte?“ podivil se zaraženě Graham. Ta poznámka o barvě vlasů, řečena s oddechem, ho zaujala.
„Všechny ty holky byly blondýny,“ vysvětlila. „Dcera mi to říkala. Jedna z nich byla dokonce spolužačka mé vnučky. Chudinka Dáda, hodně jí to vzalo. Neměla tu holku ráda, ale když se stane něco takového, všechny holčičí rozmary jdou stranou. Doufám, že toho magora co nejdřív chytí.“
„Myslíte, že je duševně nemocný?“
„Určitě! Normální člověk by tohle nedělal. Chudáci rodiče těch holek,“ povzdychla si stařenka. „Kam ten svět spěje? Tenkrát se žilo jinak. Svět nebýval tak zlé místo jako dnes.“
„Kdy tenkrát?“ zajímal se Graham.
„Ještě před převratem, než se Livrej dostal k vládě. Ale to si ty nemůžeš pamatovat, tos ještě nebyl na světě,“ řekla a obdařila Grahama laskavým úsměvem stáří. „Vzduch byl jiný, čistší a lépe se dýchalo. Člověk mohl dělat co chtěl. Byl svobodný.“
„Mlčte, bábo!“ okřikl jí čtyřicátník v rozhalené košili (i jemu muselo být nesnesitelné horko), co seděl přes uličku a naslouchal jejich rozhovoru. „Jestli nechcete mít problémy, dejte si pozor, komu co říkáte,“ varoval jí ostře a probodl zlobným pohledem Grahama.
Paní se jen rozesmála. Její smích se podobal štěkotu psa, chaf chaf chaf. „Já už jsem stará. Víte, co mi můžou? Nebuďte ustrašené kuře, pane,“ roztáhla rty do úsměvu a odhalila ústa plná křivých žlutých zubů, „vždyť je to ještě dítě (myslela Grahama). Ty mě těm hajzlům nepráskneš, viď?“
„Samozřejmě, že ne!“ ujistil jí Graham a schválně se zatvářil dotčeně, aby svým slovům dodal na váze. Zle se na muže podíval a ten začal předstírat, že ho něco zaujalo za oknem. Už nepromluvil.
Opět se ozvalo dívčí chichotání. Jestli něco nesnášel stejně jako čekání, pak to otravné chi chi chi, cho cho cho.
„Kam jedeš?“ zajímala se paní zvědavě.
„Do Kramazova. Můj strýc tam má prodejnu kol a zlomil si nohu, zrovna když zkoušel nejnovější model dolů z kopce. Tak mu jedu přes léto pomoc, než se mu ta noha zahojí,“ vyprávěl Graham tak upřímně a prostě, že stařena ani nezapochybovala o pravdivosti jeho slov.
„To je od tebe hezké,“ usmála se. „Jsi hodný,“ chválila ho bezelstně. Začala vyprávět příhody ze svého mládí. Jak i ona jednou jela na kole z kopce, vracela se brzo ráno od svého milého a musela být doma dřív, než se rodiče probudí a zjistí, že byla celou noc pryč. Teprve v půli zjistila, že kolo nemá brzdy. Štěstím v neštěstí se nakonec ukázal rybník pod kopcem, do kterého zajela jako nůž do másla. „A pokud to kolo někdo nevylovil, tak na něm kapři jezdí dodnes,“ smála se. Vyprávěla ještě mnoho dalších historek a Graham naslouchal. Rád poslouchal staré lidi a jejich zážitky.
Jenže nakonec přišla stanice, kde musel přestoupit a stařena jela dál. Uctivě se s ní rozloučil a s dvěmi zklamanými povzdechy (dívky litovaly, že už vystupuje) seskočil na perón.
Vlak se měl ihned rozjet. Výpravčí pískl a téměř v téže okamžiku se vagónem a celým nástupištěm rozlehl panický jek. Holubi posedávající poblíž se poplašeně rozlétli pryč a Grahamovi se po tváři rozlil široký, spokojený úsměv. Nemusel tam být, aby věděl, jak se asi dívky zatvářily, když zjistily, že jejich krásné a tolik pěstěné vlasy mají barvu zelených leknínů. Chi chi chi, cho cho cho.