Vstala

Potácela se uličkami toho nočního města. Připomínala špatně vedenou loutku. Přes tělo měla hozený špinavý cár jakéhosi hadru. Rozhlížela se po domech, světlech, dívala se do oken. Občas zasténala nebo si zmateně prohrábla černými prsty zacuchané vlasy. Šla s pažemi nataženými před sebe. Vstala. Hledala.

Otec seděl na židli u kuchyňského stolu. Rukou si podpíral znavené, vrásčité čelo a listoval v knize. Byla stará. Mnohem starší než on.
Matka v rohu místnosti na štokrleti loupala brambory. Šeptala slova. Těm rozumět nebylo. Zato výrazu její tváře musel porozumět každý. Kývala se dopředu a dozadu. Čas od času upadla do limbu. Třísknutí nože o podlahu jí však vždycky probudilo a ona se pro něj sehnula a dala se opět do práce.
Otec sebou trhnul.
„Co porád děláš, matko? Drž ten nožejk pořádně.“ A vrátil se k četbě knihy. Brýle mu sjížděly po vlhkém nose.
Syn ležel na kavalci nejblíže záchodu. Spal v pyžamu, ze kterého už dávno vyrostl. Bylo mu patnáct let a stále lehával s rodiči. Bál se tmy. Měl zlé sny.
Otec s matkou nespali. Bděli již pátou noc.

Zastavila na křižovatce. Dlouho rozmýšlela kterou cestou se dát. Nakonec zabočila vpravo. Minula kočku. Ta se naježila, vřískla a odpelášila do nedalekého křoví. Ani se po kočce neohlédla. Šoupala své bosé nohy po udusané hlíně. Potkalo jí pár lidí, takzvaných nočních ptáků. Někteří ji poznali, jiní ne. Ti první napřed nemohli uvěřit svým očím, ale to jen na chvíli. Potom se pokřižovali.

Kdosi zabušil na dveře. Ztichlou místností to znělo jak rány z děla. Otec překvapeně zabloudil očima k matce. Ta na sobě nedala nic znát. Jen ještě víc sklopila hlavu a dál se věnovala svým bramborám. Na kavalci se neklidně převalilo synovo tělo z boku na bok. Otec vstal od stolu a pomalu přešel ke dveřím. Vzal za kliku a váhavě otevřel. Venku nikdo nestál. Jen chladný noční vánek zavítal do pokoje. Otec zíral do tmy i na místa osvětlená plynovými lampami. Nikde nikdo. Potom kouknul pod sebe. Před prahem v písku bylo několik stop. Bosé nohy. Pomyslel si, že se kolem jeho domu zřejmě potuluje nějaký lapka. Rozhodl se proto dojít pro flintu a ničemu zastrašit. Pak se nicméně zarazil. Proč by mu lapka bouchal na dveře? Musel by být blázen. Snad tedy žebrák? Ale proč ten by odcházel? Kdyby šlo o žebráka, dumal, klečel by v prachu a prosil o peníz či něco k snědku. Určitě by se jen tak nevypařil. Mám tedy snad halucinaci? Slyším to, co není? Ani by se tomu nedivil po tom, co v uplynulých pěti dnech prožil. Zavrtěl hlavou a dveře zavřel. Matka k němu tázavě zvedla zrak.
„Nikdo tam nebyl,“ řekl. Potom však něco zahlédl za oknem. Jen tak koutkem oka. Podíval se proto pozorněji. Kus od pouliční lampy kdosi stál. Postava byla osvětlená jen zčásti. Kymácela se na hubených nohách. Otec přistoupil blíž k oknu. Náhle zbledl. Začal rychle dýchat. Sklo se zamlžilo. Otřel jej proto rukávem a musel se opřít o parapet, jinak by se mu podlomila kolena. Matka si všimla manželova podivného chování. Se starostí v hlase se proto zeptala: „Co děláš, táto?“
„Pojď rychle sem, mámo. Povídám, pojď rychle sem!“ A matka vstala, až jí v kloubech zapraštělo a i ona přešla k oknu.
„Podívej,“ ukazoval roztřeseným prstem na postavu stojící kus od lampy. „No, jen se podívej!“
Matka mžourala do tmy a ať se šklebila jak chtěla, ve tmě nic neviděla.
„Puč mi brejle, táto. Puč mi je. Vždyť já tam prdlajz vidim.“
Otec si tedy sňal brýle z očí a matce je půjčil.
„Proboha,“ vyjekla, když zaostřila. „To nemůže bejt pravda. Ježíšku na křížku, svatá panenko María!“
„Řekni, mámo,“ drmolil otec, držel ženu okolo ramen a třásl s ní jak s panenkou. „Řekni, že to nejni možný. Řekni, že mě šálí zrak!“
„Je to ona!“
„Myslíš to vážně?“
„Naše dcera se vrátila.“
V tu chvíli se syn posadil na kavalci. Promnul si oči a zívl. „Co je, mámo? Táto, co je?“

Společně přivedli dceru do domu a usadili ji ke stolu. Syn se vrátil na kavalec. Matka s otcem dívku obstoupili.
„Co tu děláš, dcero. Co děláš tady, když máš ležet v hrobě?“ ptal se otec.
„Minulej tejden sme tě pochovali. Kněz odsloužil mši. Hrobník tě hlínou zasypal. Tak jaktože se zas procházíš po městě?“ ptala se matka.
„Vstala,“ řekla dcera. „Vstala a hledala rodinu. Chodila a nemohla ji najít. Pak jsem najednou stála před naším domem. Našla rodinu. Hledala a našla.“ Mluvila nepříjemným nosovým hlasem. Jako když vržou dveře. Mluvila ke svému portrétu, jenž visel na zdi. Měla nepřítomný výraz. Páchla hnilobou. Hnila uvnitř i na povrchu.
„Ségra, ty nejsi mrtvá?“ ozval se syn.
„Mlč!“ okřikl ho otec.
„Probudili ji červíci pojídající její mozek,“ pokračovala. „Otevřela jsem oči a nevěděla, kde jsem. Bála se. Moc se bála. Nevěděla, kde má rodinu. Nemohla si vzpomenout, co se stalo, proč neleží doma ve své posteli. Vstala a přišla.“
„Ten vrah, co ti to udělal, už se houpe na poli za městem. Ožírají ho ptáci a mravenci. Do děr, co zbyly po jeho očích, si mouchy nakladly vajíčka,“ vysvětlila dceři matka.
„Kde je její miláček? Chci být se svým miláčkem.“
„Vždyť ti to právě matka řekla. Houpe se na větvi za městem.“

Poslali syna pro kouzelníka. Tahle situace se jim pranic nelíbila. Kouzelník vešel. Vychrtlý, zabalený ve špinavých hadrech, podobných, v jakých přišla dcera. Oči měl černé jako připečené maso mršiny. Zběžně si přítomné prohlédl a vyslechl je.
„Dřív než začnu s obřadem,“ řekl. „Chci být nakrmen.“ Chvíli na něj nechápavě koukali. Pak matka poslala otce zabít slepici. Matka ji oškubala a upekla. Ke slepici se podávali brambory. Kouzelník to do sebe házel, jako kdyby týden nejedl. Ostatní tiše seděli a naslouchali kouzelníkovu mlaskání. Čekali. Když kouzelník spořádal polovinu slepice, oznámil, že si musí odpočinout. Vyhnal hocha z kavalce a lehl si místo něj. Pak hodinu podřimoval.

„Co s ní zamýšlíte?“ zeptal se otec kouzelníka, poté, co se dotyčný vzbudil. Kouzelník si dívku pořádně prohlédl. Natáhl kostnatou ruku a stiskl dívce ňadro.
„Co to hergot děláte, vy zvrhlíku?“ zahřměl otec.
„Zkoumám, zda jí tluče srdce.“
„A?“
„Bohužel ne.“ Prso pod hadrem bylo měkké a poddajné. Typický příklad rozkladu, napadlo kouzelníka. Zahnal pár chlípných myšlenek a ňadro pustil.
„Mistře,“ promluvila k němu matka. „Takhle přece nemůže lozit ulicema. Vždyť vypadá jako strašidlo.“
„Samozřejmě,“ přisvědčil kouzelník. „Je mrtvá.“ Sáhl do koženého vaku, který si s sebou přinesl a vytáhl malé kleštičky. Povytáhl jimi dívčin horní ret a díval se na zčernalé zuby. Nepatrně kleštěmi pohnul a ret mu v nich zůstal. Odloupl se, jako slupka od brambory.
„Proboha!“ křikla matka.
„Pardon, to jsem nechtěl,“ omluvil se kouzelník, přičemž nenápadně odhodil ret pod stůl. Vyzval matku, ať dá dceři najíst.
„Jedná se o nejúčinnější taktiku na zombie. Jídlo jim nechutná. Uvědomí si, že nemají na tomhle světě co dělat a vrátí se zpět mezi mrtvé.“ Matka tedy postavila před dceru talíř se zbytkem slepice. Dívka se do jídla s chutí pustila. Ke konci ještě talíř vylízala a řekla si o další porci. Otec s matkou na kouzelníka tázavě pomrkávali.
„Zvláštní,“ mnul si kouzelník bradu.
„Žere jak protržená,“ poznamenal syn.
„Mlč, hlupáku!“ okřikl ho otec.
„Co teď mistře?“
„Zkusím ji očarovat, aby se vrátila zpět do svého hrobu.“ Muž se svlékl do naha. Otec zakryl matce oči, ale ta mu ruku ihned odstrčila a poklepala si na čelo. Kouzelník začal kolem mrtvé tančit oděn pouze do značně otrhané bederní roušky. Kolem krku si uvázal náhrdelník z vybělených králičích kostí. Chrastil rumbakoulemi a vydával ze sebe děsivé, zvířecí pazvuky. Co chvíli vyskočil metr nad zem, aby se po ní v mžiku zase válel jako hroch v bahně. Matka se modlila k pánu Bohu. Otec nevěřil svým očím, a proto si neustále čistil brýle. Syn se potichu smál tomu starému bláznovi. Věděl, že je šarlatán, ale nemohl nic říct. Kouzelník byl velice váženou osobností. Dívce vytékal z uší a z nosu zelený hnis. Občas se rozesmála. Nebyl to však srdečný či veselý smích. Postrádal jakoukoliv emoci. Bylo to jen takové flusnutí do lavóru.
„F srdci se mi fefalují žížalky,“ trousila dcera. „Fstala, aby opět fiděla rodinu. Objala otce, matku, bratra…“
„Ztichni, dcero!“ přikázal otec. „ Jsi mrtvá. Jak se jen opovažuješ opustit svůj hrob!?“ Byl rudý vztekem.
„Udělejte už něco, mistře,“ prosila matka. „Vždyť to se nedá vydržet.“
Kouzelník byl v těžkém transu. Vykopával nohy do vzduchu. Bílé vlasy mu poletovaly kolem hlavy. Vousy divoce trčely z brady. Křepčil po pokoji. Hodinu, dvě. Syna to přestávalo bavit a už se těšil, až poinformuje přítele, známého pojídače slimáků. Z kouzelníka cákal pot do všech stran. Pak se náhle zastavil. Otec vzhlédl od knihy, matka upustila bramboru. Místností zavládlo napjaté ticho.
„Chtěla fás fidět…“ řekla dcera a přitom se jí uvolnilo jedno zakalené oko.
Kouzelník rychle přešel k vaku. Vytáhl z něj těžké kladivo a rozkřápl s ním dívce hlavu. Žluto rudý páchnoucí šlem ohodil desku stolu a neušetřil ani oprýskanou zeď. Svalila se na zem. Podruhé mrtvá. Matka omdlela. Lehla vedle dcery.
„A je to,“ řekl kouzelník. „Dáte mi dvacet zlatých.“

Nesli dceřino tělo v pytli zpátky na hřbitov. Matka, otec a syn. Slunce pozvolna vycházelo a první pták zapěl. Došli k dívčině hrobu a její tělo položili do jámy tváří dolů, jak jim poradil kouzelník. Řekl jim ještě, ať její ústa naplní hlínou. Tato dvě opatření zabrání opětovnému návratu. Ujistil je, že tohle ví jistě. Ani otec, ani matka mu v ničem neodporovali. Zasypali hrob a s dcerou se rozloučili. Pevně doufali, že tentokrát už naposledy.