Nestvůra z obrazu

Petr Diviš dokončil poslední tah štětcem, poodstoupil a trochu rozpačitě si prohlížel hotový obraz. Jedno bylo jisté – namaloval svoje mistrovské dílo. Nebyl příliš známým malířem, maloval převážně krajiny a různá zátiší. Jeho obrazy se docela dobře prodávaly. Tohle však bylo něco úplně jiného. Z obrazu na něj rudýma očima bez bělma hleděla nestvůra. Ohavná lysá hlava bez nosu s malými pootevřenými ústy, ve kterých byly vidět špičaté jehlovité zuby. Napůl lidské, napůl plazí tělo jí pokrývaly černé lesklé šupiny. Na čtyřech prstech rukou i nohou jí vyrůstaly dlouhé špičaté drápy. Nenamaloval žádné pozadí a tak na čistě bílém plátně ještě víc vynikala její ohyzdnost. Vypadala jako živá. Obraz byl hotový. Jen si nebyl jistý, zda se mu líbí či ne. Ani sám dobře nevěděl, proč ho vůbec namaloval. Do této malby však vložil celou svoji duši, jako by nestvůra snad byla ztělesněním veškerých jeho zlých pocitů a nočních můr. Nesmírně se mu ulevilo, když nyní obraz dokončil. Odložil štětec i paletu a znovu si obraz prohlédl. Skutečně – vypadala jako živá.
„Proboha,“ uslyšel za zády hlas svojí ženy Martiny. Otočil se k ní. Šokovaně hleděla na obraz. Nesvěřil se jí, co maluje a ona sem za ním do ateliéru moc často nechodila, takže obraz teď viděla poprvé.
„Co na ni říkáš?“ zeptal se zvědavě. Rád uslyší něčí názor a jeho žena byla vždy upřímná. Podívala se na něj.
„Proboha co jsi to namaloval? Vypadá to jako postava z nějakého hororu.“
„To ano,“ souhlasil.
„Myslíš, že tohle si někdo koupí?“
„Nechci ji prodat.“
„Nechceš? To si ho necháme doma?“
Přikývl.
„Doufám, že nemáš v úmyslu si ten obraz pověsit na stěnu obýváku nebo v předsíni, i když by mohl perfektně sloužit k odrazování návštěv.“
Usmál se.
„Ne, nechám si ji tady na půdě.“
Zavrtěla hlavou.
„Proč jsi to vlastně maloval, když to nechceš prodávat?“ To kdyby tak sám věděl. Něco ho prostě nutilo k tomu, aby ten obraz namaloval.
„Chtěl jsem zkusit něco nového,“ napadla ho nejlepší možná odpověď.
„No to se ti opravdu podařilo. Ale vypadá strašně realisticky. Úplně jsem se vyděsila, když jsem ji uviděla.“
„V tom případě byl účel splněn,“ usmál se.
„Takže teď budeš malovat obludy?“ zeptala se ho. Zasmál se.
„Ne kdepak. Ještě dneska chci začít s novým obrazem a bude to květinové zátiší.“ Tentokrát se usmála ona.
„Tak to se mi ulevilo. Přišla jsem ti říct, že večeře je hotová. Můžeme se jít najíst.“
„To je dobře. Mám už hlad jako vlk.“ Martina se ještě jednou podívala na obraz a otřásla se.
„Běhá mi z něj mráz po zádech.“ Vyšla z pokoje, ale Petr ještě chvilku zůstal a díval se na nestvůru.
„Mně taky,“ zašeptal.
Po večeři se Petr ještě na chvíli vrátil do ateliéru. Chtěl začít pracovat na novém obraze a také měl chuť po nestvůře namalovat něco pěkného. Ihned mu padl pohled na dokončený obraz. Stál téměř naproti dveřím, stále ještě na stojanu. Petr ho vzal a položil na stůl ke stěně. Ten obraz vážně naháněl husí kůži. Odvrátil se od něj, ale potom se zarazil a opět se na obraz zadíval. Připadalo mu, že je na něm něco jinak, ale nedokázal přijít na to co. Nakonec jen nakrčil čelo a mávl nad tím rukou. Vzal nové plátno, posadil ho na stojan, na novou paletu si přichystal barvy, do ruky uchopil čistý štětec a pustil se do nové práce. Rozhodl se, že namaluje vázu s rudými růžemi, okolo níž budou na bílém ubruse opadané rudé okvětní plátky. S nadšení m se pustil do práce a jako vždy zapomněl na čas. Skončil teprve až se za oknem stmívalo. Umyl štětec a paletu. Zítra bude pokračovat. Před odchodem se ještě jednou zadíval na obraz nestvůry. Co jen na něm bylo jinak? Něco bylo špatně. Upřeně obraz zkoumal a náhle mu to došlo. Nestvůra měla zvednutou pravou ruku. Přitom si byl jistý, že ji namaloval s oběma rukama svěšenýma podél těla. Teď však měla pravou ruku zvednutou téměř k hlavě, jako by se protahovala. Zamrazilo ho v zádech. To přece nebylo možné. Nemohlo se stát, že by obraz měnil svoji podobu na plátně. Ne určitě se musel splést. Jistě ji namaloval s pravou rukou zvednutou. Snažil se o tom sám sebe přesvědčit. Jiné další vysvětlení nepřipadalo v úvahu. Ano zcela určitě ji takhle namaloval. Splet se. Přesto však měl nepříjemný pocit. Ten obraz se mu nelíbil, už když ho maloval a teď se mu líbil ještě méně. Proč ho vlastně vytvořil? Nedokázal si na to odpovědět. Možná by se ho měl zbavit. Najednou ho v domě nechtěl. Rozhodl se, že zítra ten obraz vyhodí. Sice mu to bylo trochu líto, neboť něco tak dobrého možná už nikdy nenamaluje, ale určitě to tak bude lepší. Vzbuzoval v něm nepříjemné pocity. Ano, dá ho pryč. S tím rozhodnutím se mu velmi ulevilo. Mnohem klidnější se usmál a opustil ateliér. Jakmile se za ním zavřely dveře, nestvůra na obraze přimhouřila oči.

Sobotní ráno. Petr odjel na návštěvu za jedním přítelem a Martina se věnovala úklidu. Utírala prach v celém domě. Samozřejmě nemohla vynechat ateliér. První čeho si všimla, byl skoro dokončený obraz rudých růží ve stříbrné váze. Spokojeně se usmála. Byla ráda, že Petr opět maluje něco hezkého. S tou příšerou ji dost vyděsil. Neřekla by do něj, že dokáže namalovat něco tak příšerného a reálného. Jak vidno, ani po třech letech manželství ještě zcela neznala svého muže. Kde vůbec byl ten hrozný obraz, který ji tak děsil? Rozhlédla se a spatřila ho opřený o stěnu. Běhal jí z něj mráz po zádech. Měla neodbytný pocit, že příšera každou chvíli vystoupí z obrazu a zaútočí na ni. Samozřejmě že to byla hloupost, ale nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, který v ní ten obraz vyvolával. Radši se k němu otočila zády a věnovala se úklidu. Pečlivě otírala prach z polic a pláten. Když došla až ke stolu, hrůzou strnula. Hleděla na prázdné plátno. Ještě před chvílí na něm byla namalovaná nestvůra, teď tam však viděla pouze její nezřetelný obrys. Děs ji přimrazil na místě. Hleděla na prázdné plátno a pomalu zavrtěla hlavou. Tohle přece nebylo možné. To plátno nemůže být prázdné. V tom za sebou uslyšela zasyčení. Pomalu se otočila, ale tušila už, co spatří. Před ní stála nestvůra v životní velikosti. Vypadala mnohem hůř než na plátně. Snad to bylo tím, že byla skutečná. Pozorovala Martinu bez pohnutí rudýma očima. Martina zas hleděla na ni, neschopna slova. Příšera k ní udělala jeden krok a Martina hrůzou couvla. „Ty nejsi… nemůžeš být… skutečná,“ vypravila ze sebe. Příšera jen pozvedla ruku s dlouhými drápy.
„Jsi jen obraz!“ vykřikla Martina v hrůze. Příšera k ní opět přistoupila, téměř líně se ohnala rukou a Martina ucítila, jak jí do tváře ostré drápy vyryly hluboké rýhy. Vykřikla a chytila se za pálící tvář. Hned nato ucítila příšernou bolest v levém boku, jak se jí i tam zaryly drápy. Opět vykřikla, zakolísala, a kdyby se nezachytila stolu, tak by upadla. Pravou rukou si stále svírala hořící tvář. Cítila, jak jí pod prsty vytéká krev. Opět ucítila bolest, tentokrát v pravé noze. Z hrdla se jí vydral bezmocný vzlyk.
„Nech mě být. Prosím.“ Nedokázala pochopit co se děje. Obraz přece nemůže obživnout a útočit na ni. Cítila bolest svých zranění a krev, která jí prosakovala z ran. Je velmi vážně zraněná, potřebuje pomoc. Odvážila se podívat na příšeru a zjistila, že stojí přímo před ní. Stejně však neměla kam utéct.
„On tě miluje,“ promluvila příšera kovovým hlasem a zanořila jí své drápy do břicha. Martina jen zalapala po dechu. Nestvůra od ní odstoupila. Z drápů jí kapala krev. Martina padla na kolena a poté se zhroutila na levý bok. Oběma rukama se pevně chytila za břicho. Ale bylo jí jasné, že nemůže zastavit krvácení, stejně tak i to, že nikdo jí nepřijde na pomoc. V šoku zírala na nestvůru, která ji pozorovala rudýma nečitelnýma očima. Dívala se na ni, jak umírá.

Petr se vrátil domů až večer. Návštěva u přítele se protáhla, tak doufal, že se Martina nebude moc zlobit. Zkoušel jí volat, ale nebrala telefon. Trochu ho to znepokojilo a jeho neklid ještě vzrostl, když otevřel dveře a na jeho pozdrav nikdo neodpověděl. Samozřejmě mohla být třeba v koupelně nebo na záchodě anebo v pokojích nahoře kde ho nemohla slyšet, přesto však měl velmi divný pocit, když procházel ztichlým domem. V kuchyni se zarazil. Nebylo uvařeno a to se Martině vůbec nepodobalo. Vařila ráda a vždy se snažila, aby měli teplý oběd i večeři.
„Martino!“ zakřičel co nejhlasitěji. V ložnici našel její mobil a rychle zkontroloval, že tam má stále nepřijatý hovor i nepřečtenou zprávu, kterou jí posílal. Samozřejmě se nabízela spousta vysvětlení, mohla rychle odjet něco nakoupit nebo musela naléhavě za nějakou přítelkyní a nestihla mu ani zavolat, přesto však měl stále horší pocit. Prošel všechny pokoje v přízemí a zamířil do patra. Opět zavolal její jméno, ale neodpověděla. Stále znepokojenější nakonec zamířil do ateliéru, jediné místnosti, která zbývala. Zaváhal, než vzal za kliku, ale potom rázně vstoupil. Ihned se téměř automaticky zahleděl na obraz nestvůry. Zběžně na něj pohlédl a odvrátil pohled, pak se však rychle podíval zpět na obraz. A po zádech mu přeběhl mráz. Nestvůra měla ruce i drápy od krve. Aniž si to uvědomil, zděšeně od obrazu odstoupil. Nedokázal si to vysvětlit. Něco tu rozhodně nebylo v pořádku, jen nechápal co. Přinutil se odvrátit pohled. Musí najít svoji ženu, to teď bylo nejdůležitější. Podíval se na zem a pocítil novou vlnu děsu. Na podlaze zasychala krev. Krvavá stopa se táhla mezi plátny.
„Martino!“ vykřikl v hrůze. Začal odhazovat plátna navršená u stěny. Samozřejmě že tam ležela, tichá a nehybná s podrápaným obličejem a příšernou ránou v břiše v kaluži vlastní krve.
„Martino,“ vydechl zděšeně a poklekl k ní, ale věděl, že je mrtvá i když se jí zoufale snažil nahmatat tep.
„Proboha. To ne.“ Jeho žena byla mrtvá. Vzpomněl si na obraz nestvůry a zděšeně vstal. Náhle však měl příšerný pocit, že ho někdo pozoruje. Otočil se. Samozřejmě se nemýlil. Jeho mistrovské dílo stálo před ním v životní velikosti a se zaschlou krví jeho ženy na drápech. Petr na nestvůru zíral s široce otevřenýma očima. Couvl, ale utéct neměl kam. Za ním ležela jeho mrtvá žena. „Ne,“ odmítavě zavrtěl hlavou. „Jsi jen obraz. Nejsi skutečná.“
Nestvůra k němu natáhla ruku, ale nedotkla se ho. Byla stejně vysoká jako on. „Ty víš, že jsem,“ pronesla kovovým hlasem. Zavrtěl hlavou na znamení odporu.
„Ale ano, jsem. Ty jsi mě stvořil.“
„Jen jsem tě namaloval na kus plátna. Jsi jen obraz,“ bránil se.
„Jsem tvojí součástí.“
„Ne,“ vydechl.
„Ale ano. Jsem zhmotnění tvého strachu, tvých obav, tvých černých myšlenek. Všeho co už dlouho v sobě dusíš a čeho se bojíš. Proto jsi mě namaloval. Jen si to přiznej. Jsem součást tvojí duše. Jsem skutečná.“ Chtěl protestovat, ale nemohl. Byla to pravda.
Přesto namítl: „Zabila jsi Martinu.“
„Ale ty jsi to chtěl.“
„Ne. Já ji miloval!“ bránil se před tím příšerným obviněním. Rty nestvůry zkroutilo něco, co snad mohlo být považováno za úsměv.
„Jistě ale přiznej si to. Copak tě občas nerozčilovala? Nebyly chvíle, kdybys ji raději viděl mrtvou?“ Ano ale takové chvíle byly snad v každém vztahu nebo ne? Nikdy by jí však neublížil. Nikdy. Nebo snad ano? Najednou si tím nebyl jistý. Teď už si nebyl jistý ani sám sebou. Díval se na nestvůru, do jejích bezvýrazných rudých očí. Ano tohle bylo jeho dílo, jeho temná součást. Hleděl na svůj duševní obraz. Takhle vypadalo jeho rozkolísané temné nitro. Nestvůra byla jeho ztělesněním. Natáhla k němu ruku a popadla ho za loket.
„Pojď se mnou,“ přikázala.
„Ne.“ Pokusil se vzepřít, ale nestvůra byla mnohem silnější. Táhla ho k prázdnému obrazu. Před obrazem se zastavila a pohlédla na něj.
„Nemůžeme žít jeden bez druhého.“ S těmi slovy ho mrštila na obraz. Petr zavřel oči v očekávání nárazu. A cítil, jak tělem narazil do něčeho pevného ale pružného. Ani to moc nebolelo. Postavil se a ohmatával bílou stěnu. Moc mu to však jako stěna nepřišlo, nebylo to úplně pevné. Otočil se a spatřil svůj pokoj i nestvůru. Zvláštní však bylo, že vypadali větší, než by měli být. Nestvůra se k němu blížila. Vztáhl ruku.. a dotkl se měkké stěny. Zmateně svraštil obočí. Nestvůra se stále blížila a byla větší a větší. A náhle stála přímo vedle něj, stejně vysoká jako on. Polekaně ustoupil, ale opět vrazil do stěny. Podíval se na pokoj, natáhl ruku a opět narazil na překážku. A najednou mu to došlo. Ocitl se přímo uvnitř plátna. Byl ve svém vlastním obraze.
„Vítej v mém světě,“ pronesla nestvůra. Petr zděšeně vykřikl.

Skupina návštěvníků pomalu procházela společně s průvodcem galerii. Před vchodem do další místnosti se zastavili a průvodce se významně odmlčel.
„V následující místnosti je pouze jeden obraz, ale jsem si jistý, že vám doslova
vyrazí dech. Malíře Petra Diviše možná někteří znáte, vystavoval u nás pravidelně svoje obrazy. Maloval krajiny a květinová zátiší. Následující obraz je však zcela jiného rázu. Ale posuďte sami,“ s těmi slovy je zavedl do místnosti, uprostřed níž stál na podstavci jediný obraz. Jakmile ho lidé spatřili, ohromeně vydechli. Průvodce pokračoval ve svém monologu:
„Ten obraz jsme pojmenovali Malíř a nestvůra. Jak vidíte, malíř bravurně zvěčnil nejen nestvůru ale i sám sebe. Dokonalý autoportrét, téměř jako živý že?“ Návštěvníci uznale pokyvovali hlavami. Černá šupinatá nestvůra s rudýma očima držela za loket malíře stojícího vedle ní, který měl obličej zrůzněný děsem a v očích čirou hrůzu.
„Ten obraz vyvolává husí kůži,“ pronesla jedna návštěvnice, zatímco další dva si šeptali:
„Ten malíř prý zavraždil vlastní ženu.“
„Ano, psali, že ji našli mrtvou v jejich domě v louži krve a s příšernými ranami na těle. A on beze stopy zmizel. Stále po něm marně pátrají.“
„Hrůza,“ zavrtěl ten první hlavou. Padlo ještě pár poznámek a pak se skupina přemístila do další místnosti. Petr je vyprovázel zoufalým pohledem, marně bušil do stěny z plátna a křičel:
„Pomozte mi! Jsem živý! Copak mě neslyšíte! Proboha, copak mě vůbec neslyšíte?!“