Arn Dresko lll.

III. Zásadní životní rozhodnutí

Sed jsem si k takovýmu tomu kulatýmu intimnímu stolíku až úplně v zadní části baru. Potřeboval jsem klid a soukromí, abych si moh rozmyslet, co dál. Fakticky jsem byl bezdomovec. Zkurvenej bezdomovec! Já tyhle neschopný trosky nesnáším a vím, kurva, proč. Mám na to pořádný fundamentální argumenty. Ne, že bych byl nesoucitný hovado nebo tak něco. Mně jejich někdy i líto. Tuhle jsem se smečkou lidí chlastal ve městě. Zima byla ještě větší než včera. Jak jsem dejchal, tak se mi na vousech srážely kapičky vody a hned zamrzaly. Nekecám. Nepřebíhat jenom z baru do baru, urvala by mi za chvíli hrouda ledu čelist. No každopádně, jak si takhle migrujem, narazíme na na půl umrzlýho váguse, jak se válí na chodníku pod výlohou. Mně to nedalo a začal jsem do něj dloubat nohou, abych jako zjistil, jestli je živej. Živej teda ještě byl, protože začal něco mrmlat. Tak se ho ptám – jak naprostej dement mimochodem – jestli mu na tom chodníku není zima. Lidi mi říkali, ať se na to vyseru. Ať se na to vyseru! Jako bych to dělal z prdele! Já tomu člověku chtěl, do prdele, pomoct a oni mi řeknou, ať mu dám pokoj! Nakonec mi teda jeden z nich pomoh odvláčet toho váguse někam za roh, kde jsme ho posadili na takovej průduch, ze kterýho fičel teplej vzduch. A ten chlápek nám děsně děkoval, že jsme mu zachránili život a tak. Dneska už bych to neudělal, nebo taky možná do prdele jo. Já mám děsně měkký srdce. Každopádně bych si přál, abych to už znovu neudělal, protože to je právě to, co mě na těhle lidech děsně sere. Jakože jsou tak dementní, že málem umrznou. Já být bezdomovec, seberu se a na zimu vypadnu někam do teplejch krajů. Být tak vylízanej a zůstávat tady na zimu prostě není evolučně adaptivní – a já nesnáším, když něco není evolučně adaptivní. Skoro ty debily nenávidím za to, že celý město po oblevě smrdí jejich tlejícíma zdechlinama. Vážně je mi každý jaro na zvracení z toho smradu.
A protože se mi do Itálie, nebo kam, zrovna ani maličko nechtělo, musel jsem vymyslet nějakej plán, jak se z těhle sraček vyhrabat. Když jsem byl ještě malej, byl jsem na prázdninách u babičky společně s bratrancem a sestřenicí. No a jednou si takle ráno snídáme na dvoře u takovýho toho bílýho plastovýho stolu na dlážděným plácku. Já seděl na kraji u trávy. No a zrovna, když jsem vstal, že si naliju kakao, vidím bratrance, jak se hroutí ze židle. „Blbec,“ pomyslím si, protože jak se snaží neslítnout na zem, bere sebou i stůl. Sestřenice následuje. Během vteřiny stojím s kakaem na kraji díry, ve který je moře žumpy a v tý žumpě se rochní mí příbuzný. Hodím do ní to právě nalitý kakao a jdu zachránit jezevčíka, co ležel pod stolem a číhal, čím ho kdo podaruje. Nic moc se jim teda nestalo. Byli trochu pomlácený od dlažby a tak. Nic co by pár náplastí a tetanovka nespravily. No a podbně jako oni, sem se ve vlastních sračkách koupal já. Vážně bylo potřeba s tím plánem pohnout, jenže já, když mám něco důležitýho vymyslet, tak se mi myšlenky po chvíli rozjedou někam úplně do tramtárie.
Začínalo my být z mý situace maličkno smutno. Na chvíli mě přepad takovej ten pocit zoufalství, že z tohohle už nemám šanci se kdy dostat a že chcípnu někde na mraze a na jaro zaplaví město smrad z mý tlející mrtvoly.
Ono by nebylo až tak zle, kdybych měl ke komu jít. Jenže to jsem právě vůbec neměl. Všechny ty lidi, co mi kdy byli ochotný pomoct, jsem už nasral tak, že kdybych u nich teď zazvonil, nejspíš by mi jeden po druhým rozmlátili hlavu o schody. A na to jsem tak nějak neměl náladu.
Během těhle neproduktivních úvah a fňukání nad sebou samým jsem do sebe nalil už řetí skleničku a vykouřil menší tabákovou plantáž. Ne že by pro mě bylo něco novýho ztřískat se ještě před polednem.
Říkal jsem si, že by bylo skvělý, kdyby se tam přihrnula nějaká tajemná kočička v kozačkách a apartním kabátku, rozhlídla se po baru a já jí padnul do oka. Šla by ke mně a řekla něco jako: „Nazdar cizinče,“ což by bylo dost komický, protože tady nejsem žádnej cizinec. Každopádně já bych řek: „Čau kotě,“ a zeptal se děsně distingovaně na to, co dělá takováhle dáma v takovýmhle baru v takhle časnou hodinu. Ona by si přisedla a chvíli bychom si povídali nějaký děsný nesmysly, než by mi řekla něco jako, že po ní jdou, a že já vypadám, že se mnou by mohla být v bezpěčí, že ji jako ochráním. Já! Člověk, kterýho během pár hodin seřezali hned dva dementi.
V tu chvíli jsem si uvědomili, že už to zase dělám, zatím co do sebe liju další skleničku. Kurva. Seděl jsem tam minimálně hodinu a půl a nevymyslel nic, co alespoň maličko připomínalo řešení mý zkurvený situace. Musel jsem si konečně nadefinovat svou výchozí pozici, abych věděl, jaký jsou mý možnosti. Neměl jsem ke komu jít, což znamenalo, že si zároveň nemám od koho půjčit, protože když není nikdo, kdo by byl ochotnej nakvartýrovat si mě k sobě, těžko by mi někdo z těhle lidí půjčil. Peníze jsem, ale do prdele potřeboval. Kdybych měl vatu, moh bych si pronajmout třeba pokoj v hotelu. Klidně v nějakým luxusním. Vážně! Na to jakej jsem dobytek, se oblíkám dost slušně a tím slušně myslím elegantně. I ten den jsem měl na sobě kalhoty, košili a černej kabát (zbytek šatníku nejspíš během pár dní spálil ten opičák, u kterýho jsem do tehdy bydlel, přespával). Každopádně stačilo by mě maličko se oprášit a moh jsem sypat třeba do Hiltonu.

Ještě nějakou dobu jsem tam seděl a palicí se mi honily samý píčoviny. Bylo už po poledni a já měl v sobě tak dvě flašky červenýho, což bylo nejspíš dobře, protože jinak bych se nejspíš nikdy neodhodlal být bandita. Bez prdele! Bandita. Za střízliva bych nejspíš prostě šel a zmrznul někde na lavičce v parku. Jenže ty dvě flašky červenýho a ten silnej pud sebezáchovy se postaraly o to, že jsem byl přesvědčenej, že se prostě musím stát banditou. Ještě ten den jsem musel někoho oloupit, abych si moh dovolit pokoj v hotelu.