Útěk

Útěk

Mám pocit, že od té doby, co jsem odstartoval, uplynuly roky. Běžím závod, který má jednoduchá pravidla. Běž a doběhni do cíle. Mí jediní soupeři jsou za mnou. Funí, dupou mi na paty a odporně řvou. Běžím tmavým lesem, hustým vřesem a cestami, které mi přijdou správné. Nikde není žádné značení, právě proto v tomto závodě uspějí jen ti nejschopnější.
Stmívá se a já pociťuji lehký závan strachu. Ti za mnou nadávají, křičí a sténají ještě více. Mám pocit, že se přibližují. Musím zrychlit, ale jsem unavený. Nohy skáčou po kamenité půdě a já vím, že jsou jen malý kousek za mnou. Jenže já si pamatuji, co mi říkali trenéři. „Hlavně se neohlížej!“
Pohled před sebe a stálý rytmus běhu. Tma nic neulehčuje a připojil se i déšť. Stromy podél cesty jsou zkroucené jak stoletý stařec a žlutá tráva kolem divně páchne. Tak už mě nechte, chci zařvat na ty za mnou. Hážou mi klacky pod nohy. Já je tak nenávidím. Plivou po mně, cítím to na zádech. Chvilku co chvilku cítím jejich pařát na krku. Běžím, co mi síly stačí, ale už jich není mnoho.
Hlavně se neohlížet, o to jde.
Přede mnou je rozcestí. Tři úzké pěšiny skrz tmu.
Vybrat si správnou cestu.
Vybírám si střed, ostatní dvě trasy mi přišli temné a shnilé, jako ti za mnou.
Závodník se nemá nikdy vzdávat a já se skoro usmívám, když se přede mnou objeví město. Špičaté věže, tisíce oken a nebeská výše budov. Úzké uličky mi snad pomohou. Hází na mně kameny, se slovy: „ Ty za to můžeš!“
Jistě že můžu. Kašlu na ně, ohlížet se nebudu.
Město je prázdné, nikde žádný fanoušek. Nikdo, kdo by mně povzbudil.
Nohama plácám do kaluží a nestíhám dech. Ti za mnou, jakoby cítili, že už dlouho nevydržím. Vědí, že mě doběhnou. Každého jednou doběhnou.
Startovní číslo mám už celé špinavé od bahna. Městské ulice se mění v bažinu, kterou nelze oběhnout. Všechno mě bolí a dostávám další spršku kamení do zad.
Všechno mě bolí, plíce hrozí, že prasknou a v hlavě mi hučí, jak kdybych stál vedle parní lokomotivy. Zvedat nohy už nejde. Bahno mě zastavuje.
Učiním, co se nemá.
Otáčím se.
Pohled na děsivou hradbu lidských těl, který se mi naskýtá, je odpudivý.
Někteří zkrvavení a znetvoření, nože v zádech a díry po kulkách. Jsou tu soudci, matky, otcové obětí a všichni ti, kterým jsem ublížil. Je to jak když se na vás valí obří meteorit, kterému se nelze vyhnout.
Řvou, prskají, nadávají, jsou sprostí a tak odporní. V rukách kamení a klacky.
Strach, vyčerpání a je toho na mně dost.
Dohnala mě má vlastní minulost!