Síla přání

Jo pršelo a jak, listí se honilo po silnici a vítr kvílel, bylo to jako z hororu, kráčela jsem jen ob dům ke kamarádce na kávu, ale cesta mi trvala dobrých pět minut, stále se musím otáčet, protože mám pocit, že mne někdo sleduje. Oddychnu si, když mačkám domovní zvonek s jejím jménem. I když vstupuji dál, otáčím se a natahuji krk, jestli někoho neuvidím. Naštěstí nikdo nikde, jsem paranoidní a blázním, ale za to může ono počasí a úplněk, který je zahalen mlhou a vypadá jako by byl rozpitý.

Usadím se na koženou sedačku a okolo mne pobíhá její syn, je mu rok a půl, takové malé sluníčko, a má kamarádka ho honí do postele, avšak je zaujatý mou přítomností, takže ho do postele musí odnést násilím, ještě chvilku v postýlce něco žvatlá, a protestuje, ale po chvilce se uklidní. Kamarádka vyjde z ložnice s úsměvem, ale ten se rázem změní a ona se rozpláče. Chápu ji, je před Nocí všech svatých a jí před rokem zemřel muž, ošklivě se pohádali on nasedl do auta, se kterým měli mnoho problémů a chtěl jet za svou matkou, aby u ní přespal. Ke své matce nikdy nedojel, jeho cesta skončila několik metrů za domem, mokrá vozovka a vadné brzdy byly smrtelnou kombinací. Přerazil v půli hrušeň a airbag mu zlomil vaz, protože nebyl připoutaný.

„ Prosila jsem už všechny.“ Podívala se na mne Julie s uslzenýma očima a vzala do ruky jejich svatební fotku, ze které se na mne ještě společně usmívali. „ Chci aby se vrátil, Susan, potřebuji ho, já i Matt.“ Sevřela pevně fotografii a potom se zhroutila na sedačku a propukla v hysterický pláč. Jak bych mohla v takové chvíli poradit takto trpící ženě, se kterou jsem nemohla sdílet bolest, protože mi byla neznámá a byla bych ráda, kdyby mi neznámá zůstala. Vzpomenu si na Johna, se kterým žiji právě pět měsíců. Mírně se pousměji a vyťukám textovou zprávu, odešlu ji právě svému milovanému. Přijde mi okamžitá odpověď : Buď silná a snaž se být jí oporou. J.

Julie mezi tím udělá kávu, kterou postaví před nás, společně s výtečným dýňovým koláčem. „ On ho měl rád, víš to?“ Zeptá se mne, když si zrovna ukousnu kus koláče, jde mi těžko polykat, proto jen na ní kývnu. „ On se musí vrátit, co bych bez něho dělala, Matt pořád opakuje. Táta, táta, ale já nevím jak mu to mám vysvětlit.“ Julie gestikuluje divoce a blond ofina jí lítá ze strany na stranu. „ Nejsem věřící, nebudu mu lhát, že je v nebíčku, a co je smrt, to on ještě nepochopí.“ Složí si hlavu do dlaní.

„ Poprosím všechny svaté, živé i mrtvé, aby mi ho vrátili, alespoň na jeden jediný den,“ Když vysloví tuto větu, krve by se ve mne nedořezalo, i když nevěřím v nadpřirozené věci, přání jsou občas ošidná. Věnuji jí přátelské obětí a polibek na čelo, několika slovy o pochopení se jí snažím uklidnit, ale moc to nejde. „ Susan děkuju.“ Věnuje mi útrpný pohled, který měla i Marie, když se dívala na to jak její syn umírá na kříži. „Nemáš zač, i ty bys to udělala pro mne.“ Dopiji kávu, dojím kus koláče a chystám se k odchodu. „ Je pozdě, budu muset odejít, mám pozítří uzávěrku a jen tak tak to stíhám.“ Protočím oči v sloup na znamení, že je to opravdu otrava.

Obléknu si kabát, obuji holinky a u dveří se s ní ještě rozloučím. Když stojím na schodech, přepadne mne zvláštní pocit, ten který jsem měla při příchodu. U brány k našemu domu je ten pocit ještě silnější a podmíněný o šouravé kroky, které slyším. Bušení srdce cítím až v hlavě a zatajuji dech. Klepou se mi prsty, že se ani klíči netrefím do zámku a u vchodových dveří mám pocit, že dostanu infarkt, když na mne vyskočí kočka. „ Jsi pitomá Diano.“ Pokárám kočku.

V domě rozsvítím všechna světla a s rozsvíceným světlem hodlám i spát. Celý ten večer byl velice hrůzostrašný, od počasí, které je venku, po řeči, které vedla má přítelkyně. Pustím si k tomu i televizi, program se zvířátky, nic co by mne mohlo vylekat a s notebookem na klíně se pustím do práce.

K ránu, někdy okolo čtvrté usnu, ale podvědomě se mi nespí dobře v hlavě mám Julii a pocit, že jsem s ní raději měla zůstat. Nakonec onen pocit přejde a mne vzbudí až policejní siréna v naší ulici a sinalý obličej Johna, který sedí v křesle mne dokonale probere.
Policejní sirény se blíží k nám a John je ještě víc bílý. „ Matt je mrtvý.“ Po několika minutách tupého zírání Johny promluví. Nejsem schopna slova, po tváři mi začnou stékat horké slzy. „ Podle kolegů ho Julie udusila, policii zavolala její sestra, která se zrovna vracela z večírku, prý slyšela jak malý volá, táta, táta a směje se. Potom prý uslyšela jen nelidský výkřik malého, zachroptění a nic, bylo ticho.“ Mluví tiše a zírá do země.

„Neměla jsem odcházet.“ Vzlyknu a vrhnu se do Johnovy náruče. „ Chtěla si přivolat Darka.“ Řeknu mu vše co mi řekla Julie. Na nadpřirozeno má stejné názory jako já, také tomu nevěří. A mne spíš než duchařina, zajímá osud Julie.


Po několika týdnech si vyprosím u šéfredaktora, pozorování Juliina soudu. I přes počáteční nevoli mi jej přiklepne. Do ruky se mi dostanou fotky z místa činu, při kterých opět pláču. Mou pozornost upoutají stopy od bláta a také šmouhy, jako by od zabláceného kabátu. Po čele mi stéká ledový pot, nechci věřit tomu, že by si Darek přišel pro svého syna.

Musím se doprošovat Johna, aby mne za přítelkyní pustil, je na uzavřeném psychiatrickém oddělení v sousedním městě, John mi přislíbil, že pojede se mnou.

Vejdeme na oddělení, které páchne močí a bůh ví čím ještě, prostě něčím neidetifikovatelným, v rohu sedí Julie, má mastné vlasy na sobě ústavní košili a župan, kývá se dopředu a dozadu, v rukou svírá panenku a něco stále drmolí.
Položím ji ruku na rameno a Julie po mne střelí šíleným pohledem. „ On tam byl Susan, Darek si přišel pro Matta.“ Šeptá a stále se rozhlíží kolem sebe. „ Vypadal jako před tím, jako když od nás odjížděl, měl na sobě kožený kabát a vysoké kožené boty, akorát byl mokrý a celý od bláta, ale nevypadal jak mrtvý.“ Cuká jí koutek oka. „ Musel vidět Matta, chtěl si s ním hrát.“ Kývá zběsile hlavou. „Matt se smál, byl rád že vidí tatínka.“ Zasněný výraz se změní opět v ten šílený. „ Smál se, smál, pořád a pořád.“ Těká pohledem z rohu do rohu. „ A potom, zakřičel.“ Pustí panenku a ruce si dá na uši. „ Darek si ho vzal sebou.“ Z očí, rudých od nevyspání se jí spustí slzy. „ Neměla jsem si Darka přát.“ Popotáhne, netečně zvedne panenku a podívá se na ní.

„Spinkej můj maličký....“ Začne zpívat ukolébavku a mne přeběhne mráz po zádech.

Po půl hodině sedím s Johnem v autě a odjíždíme domů s rozporuplným pocitem. Pravdu se nikdo nedozví, Julie je pod léky a já nehodlám pokoušet duchy.

Za několik dní vynesli rozsudek a já psala titulky: Žena zabila svého syna v afektu, soud jí naordinoval doživotní pobyt na psychiatrii.

Umřela mi Diana, moc bych jí chtěla zpět......