Stalo se po půlnoci

Nebe bylo plné hvězd a měsíc byl v úplňku. Michal stojící osaměle na zastávce si však oblohy poseté hvězdami nevšímal. Pod blikající lampou pouličního osvětlení se snažil přečíst jízdní řád.
„To by ještě mohl přijet autobus,“ pomyslel si, když se po přečtení jízdního řádu zadíval na hodinky.
Uplynulo deset minut a v dálce na ulici se objevila světla a pak jedoucí autobus. Za okamžik zastavil u zastávky a on nastoupil do jeho zadních dveří. Kromě řidiče a něho nikdo jiný v autobusu nebyl. Usadil se, jak měl ve zvyku, na úplně zadních sedadlech. Zakrátko se opřel hlavou o sklo a zavřel oči. Bránil se však usnutí, aby nepřejel zastávku, kde vystupuje. K tomu mu dopomáhalo hlášení názvu zastávek.
Do hluku motoru, který byl monotónní, se náhle ozvaly zvučné hlasy a pak hluk. To jej přimělo k otevření očí. Přes zcela prázdný autobus uviděl dvě postavy v otevřené kabině řidiče. Zaostřil zrak a užasl.
„Dělej, pusť mě k tomu!“ vykřikl muž, který se sápal na řidiče.
„Nechte toho! Přestaňte!“ ozval se řidič.
„Nekecej a vypadni!“ rozkřičel se viditelně opilý muž.
Autobus začal zpomalovat. Nevěřícně hleděl na to, jak se muž a řidič začali prát. Pak byl řidič několikrát udeřen do hlavy a muž ho vytáhl ze sedačky. Stojící autobus se dal opět do pohybu. Řidič ležel bezvládně v uličce mezi prvními sedačkami a agresivní opilec seděl na jeho místě.
Michal strnule hleděl do uličky na ležícího řidiče, zatímco autobus jel stále rychleji. Opilec za volantem začal zpívat a rychlost autobusu se stále zvyšovala. Seděl jako přikovaný a držel se tyče. Při pohledu oknem ven zjistil, že se autobus řítí v protisměru.
„Tak, co teď?“ pomyslel si a opatrně vstal. Váhavě, za stálého držení se tyčí šel uličkou dopředu. Muž za volantem náhle v plné rychlosti strhnul autobus do strany. Ztratil na okamžik rovnováhu a dopadl na jednu ze sedaček. Pak zahlédl přes okno kolem autobusu se mihnout troubící automobil.
„Ten to brzo někam napálí!“ blesklo mu hlavou a rychle vstal. Došel až k ležícímu řidiči. Byl omráčen. Pak pohlédl přes otevřené dveře kabiny. Naskytl se mu pohled na křižovatku. Na ní blikalo všude žluté světlo. Opilec na ní vjel velkou rychlostí zatím co zprava přijíždělo auto, které bylo už najeté na křižovatku. Jeho řidič prudce brzdil a zároveň troubil.
„Co troubíš, vole!“ rozkřikl se muž za volantem a stočil autobus přímo na to vozidlo.
„Přestaňte!“ křikl na něj Michal.
„Sedni si a nekecej!“ okřikl ho opilec, který autobus dostal do smyku. Překvapený řidič vozidla rychle couval a poté přejel trávník na silnici do protisměru.
„Já tě dohoním!“ hřímal muž za volantem a vzápětí najel autobusem na obrubník trávy.
Michal ustál náraz a pak se vrhl do kabiny autobusu, načež chytl oběma rukama opilce za ruce.
„Nesahej na mě!“ rozkřičel se on a udeřil ho prudce loktem do nosu. Michal pocítil úder a ztratil rovnováhu. Snažil se zachytit za sedačky, ale nepovedlo se mu to, načež dopadl na ležícího řidiče. Pak pocítil, jak mu začíná téct z nosu krev. Pomalu se zvedal. Opilec zpíval a nadával zároveň.
Autobus jel opět v protisměru. Michal se chystal k dalšímu pokusu zbavit muže řízení. Než k tomu ale stačilo dojít, z postranní ulice vyjelo auto.
„Uhni! Nebo tě převálcuju!“ zařval opilec. Michal postřehl jedoucí automobil přímo proti autobusu. Ve zlomku vteřiny jednal. Vrhl se do kabiny a vší silou se snažil volant autobusu točit do strany. Muž byl jeho prudkým počínáním překvapen a pustil na okamžik volant. Michal zahlédl, jak se náhle před autobusem objevilo v jeho světlech zábradlí. Náraz následoval vzápětí. Autobus se otřásl. Michal byl vržen nejdříve proti přednímu sklu. Pak pocítil náraz do zad. Když se vzpamatoval, ležel na předních schodech. Pak pocítil bolest v pravém rameni, přičemž uviděl opilce zhrouceného na volantu. Na nohách mu ležel stále omráčený řidič. Pokusil se vstát, ale šlo to těžce. Za chvíli se sklonil nad opilcem, který měl rozbité čelo a něco začal brumlat. Chvíli zkoušel na palubní desce všechna tlačítka, než se mu konečně podařilo otevřít dveře. Prvního vytáhl řidiče autobusu. Pak se pokoušel dostat ven i muže z kabiny.
„Zatraceně! Copak to auto vodjelo?“ pomyslel si poté, co na prosto vyčerpán dotáhl muže vedle autobusu. Po čtyřech vylezl pomalu svah. Na opačném konci silnice spatřil v příkopu auto, kterému se na poslední okamžik vyhnul. Zmocnilo se ho zlé tušení.
Automobil narazil do sloupu značky. Jeho řidič seděl na předním sedadle a měl před sebou nafouknutý airbag. Nikdo jiný ve vozidle nebyl. Začal si připadat jako ve zlém snu. Litoval, že si zapomněl doma mobilní telefon. Muž se pohnul.
„Bolí vás něco?“ zeptal se ho.
„Pravá noha,“ odpověděl.
Pak muži pomáhal ven. Ten si pote sedl vedle auta a opřel se o něho zády.
„Máte mobila?“ zeptal se jej.
„Někde na palubce,“ odvětil a sklesla mu hlava.
Vlezl tedy k přednímu sklu. Ve tmě však nikde telefon neviděl a tak rukou přejížděl palubní desku. Mobil však nenahmatal. Na čele mu vyvstal pot. Dlaní sahal i na podlahu před a za sedačkami. Mobila nalezl až na podlaze za sedačkou řidiče. K jeho úlevě vypadal nepoškozen. Naťukal na klávesnici tísňová čísla a spojení se mu podařilo navázat.
Když se z dálky ozvalo houkání sanitky a policejního vozu, definitivně jej opustila síla a on opřen v sedě o sloup lampy pozoroval přibližující se modrá blikající světla.