Na kočku a na myš II.

Klečela na posteli a klepala se strachy. Bože, ať nepřijde, hlavně ať nepřijde. V pokoji byl těžký vydýchaný vzduch, ale ona se bála otevřít dveře. Tentokrát ho dovnitř nepustí. Čekání ji ničilo. Při každém nepatrném zvuku sebou škubla. Proč tady jenom zůstávala? Vždyť mu mohla utéct někam do zahraničí, kde by ji určitě nenašel. Nemůže se jí věšet na paty věčně. Po čele jí stékaly kapičky studeného potu. Potila se jako ještě nikdy. Připadala si, jakoby ji někdo hodil do bazénu. Bílá noční košile se jí nepříjemně lepila na tělo. Zavřela oči. Třeba se pak bude cítit lépe. Objala pažemi svoje kolena a opřela si o ně obličej. Pokoušela se uvolnit, ale napjaté svaly ji neposlouchaly. Snažila se pravidelně dýchat. Píchalo ji v boku. Žaludek měla jako na vodě. Bylo jí zle.
V pokoji bylo ticho. Snažila se uklidnit. V uších jí zněl tlukot jejího vlastního srdce. Měla toho ticha plné zuby. Náhle na ni padl něčí stín. Někdo stál vedle ní, určitě. Zčistajasna ucítila na zádech něčí ruku, která jí slabounce pohladila. Zvedla hlavu. Okno bylo otevřené. Záclony létaly všude kolem. Vedle ní stála černá postava. Pozvedla oči výš. Tenká ústa sešpulená do pobaveného úšklebku, dva ostré špičáky….. upír.
Netušila, jak se mohl dostat dovnitř, a radši to ani vědět nechtěla. Vlézt oknem by přece… Musela by ho slyšet, vždyť to okno už tři roky vrže. Ztuhla. Jejich pohledy se střetly. Co teď? Na jeho košili spatřila skvrny po čerstvé krvi. Že by se snad nasytil někde jinde? Co ale potom dělá tady? Podal jí ruku. Lucy se zatvářila rozpačitě. Má mu ji podat taky? O co mu, Pane Bože, jde?
„Jdeme!“ řekl, jakoby byl zvyklý všem velet. To nebyla žádná žádost, to byl rozkaz! Lucy dostala strach. Co se s ní stane, když neuposlechne? Co všechno je schopen jí udělat?
Upír asi usoudil, že se odpovědi nedočká. Uchopil ji za ramena a škubnutím ji postavil na nohy. Pak ji násilím odvlekl k oknu. Lucy se mu snažila vytrhnout. Proč mu vždycky všechno projde tak snadno? Uštědřovala mu jednu ránu za druhou, ale on si toho nevšímal. Začala ten jeho pobavený úšklebek nenávidět. Zdálo se, že ho nic nedokáže vyvést z rovnováhy. Bojovala o svoji svobodu jako posedlá ďáblem. Mlátila ho po hlavě, po rukou, po hrudníku, prostě všude, kam dosáhla. Kopala ho do nohou, až jí něco píchlo do stehna. Upír ji pobaveně pozoroval. Podle výrazu jeho tváře pochopila, že se ohromně baví. Sáhla si na nohu a ustrnula, když narazila prsty na chladivou ocel. Jak mohla proboha zapomenout, že si pod noční košili schovala dýku? Rychlostí blesku ji vytáhla a bodla upíra do prsou, kde mělo být pravděpodobně srdce. Pak se ustrašeně podívala do jeho tváře. Upír nadzvihl jedno obočí, přejel si jazykem po rtech, zase ten jeho šibalský úšklebek a ledově se rozchechtal.
„Mě nezabiješ!“ sykl pobaveně. Uchopil pevně kolem pasu a spolu s ní vyskočil z okna do černé noci.