Zvrácená tvář medicíny

Černá je tajemná barva. Až mě to děsí! Proč tady vlastně jsem? Sám. Stísněný. Úzkostlivý, plný strachu a prázdnoty?! Čtyři stěny, nízký strop a malé okýnko s mřížemi. Nevím. Potřebuju si to probrat. Celé. Hezky od začátku.
Takže….. jmenuji se Gevin. Gevin Davidson. Je mi třicet sedm let a mám nádhernou manželku, kterou moc miluji. Ale ona tady teď se mnou není. Ne. Není. Je někde pryč. Počkat………………… mám v paměti hrozné mezery. Tak kde jsem skončil?! Jo už vím, u manželky. Janis… půvabné jméno, že?! Ano i ona byla půvabná. Co to plácám???? Je půvabná. Stále! Už navždy. Seznámili jsme se na pouti. Láska jako trám! Po dvou letech společného bytí jsme se vzali.
Au. Bolí to! Od čeho mám tu zatracenou ránu na paži?! A proč si jí sakra škrábu, když mě to tak bolí. Krev mám rozmazanou po celé paži. Zvracím. Neustále. I když už nemám co. Moč a výkaly v rohu místnosti! Ten puch je k nevydržení.
Bydleli jsme v útulném bytečku na kraji malého města. Bylo nám spolu dobře –JE!!!!! JE NÁM SPOLU DOBŘE, TAK UŽ ZMLKNI!!!!! ZMLKNI!!!!!
Kříčím…. Ječím. Ne to taky není to správné slovo, řičím hrůzou! Nevím proč to dělám. Proč? Umím ještě položit nějakou jinou otázku než tuto?! Ne! Neumím. Bohužel si na ní ani nedovedu odpovědět. Mlátím do stěn, cloumám mřížemi! Ale PROČ???? SAKRA PROČ!!!!!
Pak se ale začaly dít divné věci. Janis začala být zlá. Křičela, řezala do mě nožem, topila mě. Nenávidím ji! Jak já ji nenávidím. Křičel jsem taky, ale nebránil jsem se. Ne!
Běhám po místnosti, řvu a mlátím sebou o zem. Bolí to! Myslím, že mi dokonce praskla nějaká kost. Bolí to. Moc to bolí. Kroky. Za těmi těžkými kovovými dveřmi slyším zřetelně kroky, taky hlasy. Bojím se. Moc se bojím.
,,Je to šílenec, mlátí sebou o zem a v jednom kuse řve.“
,,Nemůže za to. Trpí psychickou poruchou. Neví, co dělá, proč to dělá, ani jak to zastavit.“
Přišel jsem domů. A našel jsem ji. Skelné nepřítomné oči na mě vyčítavě hleděly. Byla mrtvá! Mrtvá. Nevím proč se zabila. PROČ? PROČ!!!!! NENÁVIDÍM TO. NENÁVIDÍM! TAK UŽ SKLAPNI! DOST!!!! Seděl jsem tam vedle ní a kouřil. Přemýšlel jsem o tom, jak to dokázala! Byla celá mokrá, pohmožděná na krku! Uškrcená, zardoušená! Ležel vedle ní provaz! Miloval jsem jí! Přestože mi ubližovala, jsem jí miloval.
,,Vy psychiatři! Pořád jen každého poučujete. Já si o něm prostě myslím svý! Je to psychopat! Tak už si ho odvezte. Pořád jen tyhle kriminálníky vomlouváte! Prej psychická porucha!!“
,,Pane Kalvine! Podruhé a naposled vám opakuji, že za to nemůže. Zešílel a já jsem tady proto, abych zjistil z jakého důvodu. Pan Davidson přestal rozlišovat představy a snění od reality! Trpí vidinami a halucinacemi. Za několik let mohu přijít do této cely třeba pro vás. Očividně totiž také trpíte nějakým problémem.“
Vrzly dveře!!! Néééééé! Nenávidím tenhle zvuk! Běhá mi z něj mráz po zádech! A co tady chce ten chlap. Je starej a vrásčitej! Oproti mně je však umytý a voní. Sedím skrčený v rohu a zuřivě si koušu nehty. Klekne si a přátelsky se usměje. Ten úsměv je mi povědomý. Už sem ho někde viděl.


,,Gavine, víš, co se stalo Janis? Ona nespáchala sebevraždu!“
Kousnu se do rtu! Příliš silně! Zase mi teče krev! Ten chlap se stále usmívá! Leze mi na nervy!
,,Zabila se! Ano! Zabila se! Chudinka moje! Měl jsem ji rád….. i když mi ubližovala! Jo… měl jsem ji rád! Bodala do mě nožem. Bolelo to! Moc to bolelo!!“
Kousnu se do ruky a zoufale se rozpláču. Sakra ten dědek se nikdy nepřestane usmívat!?!?
,,Ne Gavine! Ona do tebe nebodala. Nikdy ti neublížila. Ubližoval sis sám! A pak… pak, když už jsi nevěděl, jak dál, zabil jsi jí! Uškrtil jsi jí!!!“
Měli jsme problémy! Chodili jsme do manželské poradny! K psychologovi! Tohle je psychiatr! To je rozdíl. Léčil mě! Počkat!!!! To je on! Pouštěl do mě elektriku. Léčba pomocí elektrošoků!!! Ano tak to říkal! To on mi to způsobil! On to zavinil. Kvůli němu je Jenis mrtvá!!!!!!!
Začnu vrčet, pak řvát, pak se na něj vrhám! Koušu, škrábu, kopu!!! Svalí se na zem a volá o pomoc! Přilétne ochranka. Všechno se odehraje tak rychle! Prostě mě zabijí. Krvácím, umírám! Jdu za Janis!!! Doufám, že mi odpustí!
Ten parchant se nade mnou nakloní a zašeptá: ,,Budu si za tebe muset najít náhradu, Gavine!!! Nemuselo se to stát! Ale ty sis vzpomněl! Stejně bych tě musel zabít! Pan Kalvin bude asi rozumná volba.“
Usměje se! Taky se usměji!
Smrt je nádherná věc! Škoda, že ji zažiji jen jednou! Jednou jedinkrát.