Tuhle holku musím mít

Jmenuji se Jasmine Lawrencová, jsem obyčejná holka, bydlím s mámou v té nejodpornější čtvrti v našem zapadlém umolousaném městečku. Nenávidím to tu! Oprýskaný panelák, špinavá ulice plná feťáků a pochybných existencí. Z oken domů visí kvanto špinavého oblečení, všude se válí nedopalky cigaret a použité stříkačky. Je to prostě hnus. Přeskočím vysypanou popelnici, jejímž obsahem se brodím až k vchodu do paneláku a marně se pokouším otevřít rozmlácené dveře. Osvobodí mě až bílá klučičí paže. Galantně mi přidrží dveře.
,,Díky!“ řeknu a zdrženlivě na něj pohlédnu. Jen se křečovitě pokusí o úsměv, pevně sevře čelisti a s rukama zaťatýma v pěst mizí ve dveřích svého auta. Jako vždy, když mě potká.
Panebože zase jsem ji potkal a zase jsem se málem neudržel a vrhnul se na ni. Chci ji! Moc ji chci! Tuhle holku prostě musím mít! Ta vůně! Je to bohyně. Drobná štíhlá dívka s neuvěřitelnými hebkými a blonďatými vlasy. Její bílá, téměř průhledná pleť, modré mírně sešikmené oči. Dneska se to stane! Už dneska! Ty dlouhé měsíce odříkání. Dlouho příliš dlouho jsem držel svoje choutky na uzdě! Dnes večer to vypukne, už za několik hodin. Nevydržím to, už to sakra nevydržím. Bezmocně a důkladně zaryju nehty do volantu. Zůstanou tam hluboké rýhy. SAKRA!
Nepřítomně žvýkám maso a přemýšlím o Lokarovi. Děsí mě, jak se na mě dívá! Děsí mě, jak reaguje, když na něj promluvím. Zároveň se mi ale moc líbí. Bledý svalnatý kluk s černou kšticí a neobvykle bílými zuby mě láká a zajímá. Ta jeho tajemnost mě prostě baví.
,,Mimochodem sehnala jsem ti chůvu. Hodně jsem o tom přemýšlela. Není tady bezpečno! Nemůžu tě tu nechat samotnou! A ještě k tomu přes noc!“ Překvapeně na mámu zírám.
,,Nejsem na to, aby mě hlídala chůva trochu stará?“ řeknu a pobaveně se usmívám.
Máma zvážní, položí příbor a upřeně na mě pohlédne. ,,Jasmine, když jsi byla ve škole, byl tu Lokar. Je to moc milý hoch! Souhlasí se mnou a nabídl se, že večer můžeš klidně přijít! Má prý plno filmů, tak se můžete dívat! Nemusíš tam být do rána. Ale budu klidnější, když tam s ním alespoň chvíli pobudeš!“
Váhám, mám z něj sice trochu vítr, ale ještě víc se bojím těch feťáků a otrapů, kteří se válí na chodbě a do noci vyřvávají. Takže kolem desáté zvoním na zvonek Lokarových dveří. Místy je oloupaná barva a ze zvratků pod mýma nohama se mi prudce zhoupne žaludek. Nicméně ovládnu se a doufám, že majitelem zvratků není Lokar. Nějak mi to k tomu klukovi nesedí.
Panebože už je tady. Jsem pěkně nervózní a hnusí se mi to, co se chystám udělat. Ale touha je příliš velká. Nedokážu se ovládnout! Všechno je připraveno. Ale odpoledne mi bylo pekelně zle. Důkladně jsem se vyzvracel na chodbě – domů jsem to prostě nestihl – a doma jsem se pak svíjel v mohutných křečích. Trvalo mi docela dobu, než jsem se doplazil pro stříkačku a narval do sebe to svinstvo. Ale ulevilo se mi. Dávka byla teda závratná, ale důležitý je, že jsem teď v pohodě. Dal jsem se docela do pucu. Na to, že jsem ještě před chvílí smrděl zvratkama a potem, vypadám docela obstojně. Doběhnu ke dveřím a otevřu. Projede mnou vlna vzrušení. Ach, Jasmine! Vzala si na sebe docela zdrženlivější oblečení. Volné tričko a pohodlné džíny. Stejně vypadá naprosto skvěle. A ta její vůně. Něco ve mně zařve a nařizuje mi, abych ji popadl….. ale NE! Teď ještě nemůžu! Musím se udržet. Sakra! Rve mě to na půlky. Ovládnu se a vyloudím úsměv. Taje! A to je dobře. Můj vzhled a osobní kouzlo mi vždycky věc trochu usnadňuje. Uvolním dveře a pokynu ji, aby vešla. Neváhá a vpluje dovnitř.


Vážně zírám! To je poprvý, co se chová trochu uvolněněji! I když je z něj napětí mírně cítit. Rozhlédnu se po pokoji. Nikde žádná televize! To je divný, máma přece říkala že – Panebože a co ty díry ve zdi. Jako by tam udeřila nějaká ocelová pěst či co?! Zamrazí mě. Lokar si všiml, kam jsem se dívala. Nechápavě na něj pohlédnu. Bezradně opětuje můj pohled.
Sakra všimla si těch děr ve zdi. Potřeboval jsem se nějak vybít, než přišla. To čekání se prostě nedalo vydržet. OK to je znamení. Jdu na věc, opatrně se přesunu ke stolu a uchopím nůž. Jsem rozrušený a roztržitý. Na zem spadne má nedojedená večeře. Tedy syrová ryba, napůl rozžvýkaná. Jasmine vytřeští oči a zalapá po dechu. To jí očividně stačí. Prudce se otočí a rozeběhne se ke dveřím. Usměji se. Je bez šance. Sahá po klice, ale já už stojím vedle ní. Šokovaně se ohlédne přes rameno na vzdálenost, kterou jsem proběhl za zlomek vteřiny. Na vzdálenost, kterou by obyčejný člověk uběhl za několik sekund. Pevně ji uchopím.
Jsem v šoku. Přerývaně dýchám a vyděšeně kňučím. Zoufale a vytrvale se zmítám v jeho ocelových pažích. Někam mě nese. Pochopím, že nemám šanci se vykroutit. Začnu řvát. Pronikavě ječet. Ale je to k ničemu. V tomhle domě jsou samí ignoranti. Před několika lety tu někdo na chodbě znásilnil mladou dívku. Křičela o pomoc, a přestože ji muselo být slyšet po celém paneláku. Nikdo nevylezl. Nikdo jí nepomohl. Přešla jsem tedy k dalšímu pokusu zachránit si život. Ponižujícímu zoufalému škemrání a prosení.
Začala kňourat a prosit, abych ji nezabíjel. I kdybych chtěl, teď už bych nedokázal přestat. Zabijácký instinkt mi prostě zatemnil mozek. Jsem tak rozrušený a nedočkavý, že mi pot máčí celé tělo. Jsme v temném sklepení, mém oblíbeném brlohu. Mrštím Jasmíne do kouta. Prudce se udeří o tvrdý kámen, přesto téměř okamžitě vstává. Slzy jí tečou proudem, ale z výrazu jejího roztomilého obličeje čtu, že je připravená bojovat do posledního dechu. Neví ovšem, že nedostane šanci. Já totiž nejsem člověk. Pomalu se k ní blížím. Couvá a celá se třese. Kouše se do rtu a s očima plnýma děsu si prohlíží mou sbírku nožů.
,,Ne Jasmine! Nedívej se tam!“ hlesnu naléhavě a uchopím ji za předloktí. ,,Tebe mám rád, Jasmíne! Bude to rychlý! Slibuju ti to!“ něžně jí hledím do očí a odhalím bílý ostrý chrup.
,,Lokare, prosím ne!!!! Ježiši ne!“ Zoufale se rozpláče a já už se neovládnu. Zmáčknu ji ruku. Drtím jí kosti. Nevydrží praskne! Lidé jsou tak křehcí. Vyjekne bolestí. Škubnu s ní. Odhalí hrdlo a já se dychtivě zakousnu. Lokám, hltavě lokám a cítím, jak z ní pomalu odchází život. Už nestojí na nohou, visí mi v náručí. Pouštím ji! Už jsem dopil. Bezvládně padá k zemi a já se s pláčem hroutím vedle ní. Vzlykám a mlátím do země. Zůstávají v ní hluboké díry. Nenávidím sebe! Nenávidím toho, kdo mě stvořil. Nenávidím život, kterým žiju. Nechci jím žít, ale jestli chci žít, musím to dělat. Uvědomuji si, co se teď bude dít. Budu porcovat tělo, pak se ho musím zbavit, pak musím zmizet. Do jiného města. Najít si jinou oběť. Jinou Jasmine. Když najdu oběť, nadchnu se pro lov. Když je pak po všem, jsem zoufalý, plný lítosti a nenávisti. Byl jsem stvořen pro to, abych bral životy. Byl jsem tomu přizpůsoben, bylo mi pro to něco přidáno. Stvořitel si však neuvědomil, že je potřeba mi i něco vzít a to lidské slabosti………. lítost a špatné svědomí.