Běh o život

BĚH O ŽIVOT
Marie bydlela na vesnici a toho večera měla mít rande se svým klukem Tomášem. V 9 hodin večer se rozloučila s rodiči. "Jdu ven s Tomem," oznámila jim. Jenom chápavě přikývli. Marie s úsměvem vzala za kliku, ale zarazila se, když dveře nešly otevřít. "Tati, ty jsi zamykal?" "Ne, proč?" Marie to zkusila znovu a tentokrát dveře lehce otevřela. "Nic se neděje. Ahoj," rozloučila se, vzala si klíče a zabouchla za sebou. U branky ji čekalo další nemilé překvapení. Ani tyhle dveře nešly otevřít. Co se to dnes děje? pomyslela si, zkusila to znovu a tentokrát se podařilo. Jako by mi něco bránilo v odchodu, napadlo ji náhle. Setřásla však ze sebe nepříjemný pocit a vyběhla do noci. Tom už na ni čekal a přivítal ji dlouhým polibkem. "Pojďme se projít. Je krásná noc," navrhla. V mileneckém objetí zamířili k lesu. Hned u lesa byla louka, na které rostla spousta kopretin. "Natrhám ti z nich obrovskou kytici," navrhl Tom a pustil se do práce. Marie ho s úsměvem pozorovala. Její oči však podivně přitahoval měsíc, který se v úplňku vyhoupl nad lesem. Marie ho uchváceně pozorovala. Tvář měsíce však pojednou dostala strašidelný výraz a poté spatřila na pár okamžiků zřetelně mužskou tvář, která se hned rozplynula. Nedokázala od té podívané odtrhnout oči. Mráz jí běhal po zádech. Když jí Tomáš položil ruku na rameno, polekaně sebou trhla. "Co se děje?" zajímal se Tom a podal jí kytku kopretin. Ucítil, jak se Marie třese. Květiny jí vypadly z rukou. "Děje se něco?" zeptal se znovu. "Po… podívej na… ten měsíc," vypravila ze sebe. "A co je s ním?" nechápal. Měsíc už měl zase svoji typickou podobu, ale Marie se nemohla zbavit tísnivého pocitu, který ji ovládl. "Pojďme domů, prosím," zašeptala. "Proč?" nechápal Tomáš. Marie si vzpomněla na dveře, které nešly otevřít a teď ještě ten měsíc. Není to snad nějaké varování? "Prosím tě, Tome, pojďme domů," opakovala pevně. "Ale vždyť je tak krásný večer. Jestli chceš jít domů, tak půjdeme, ale nebude to škoda? Víš co? Půjdeme se ještě kousek projít a pak se vrátíme. Souhlasíš?" Marie tedy přikývla. Avšak celou cestu nepromluvila a tísnivý pocit nezmizel, spíše naopak. Došli až k potoku. "Tak a teď se vrátíme," řekl Tomáš. Marie však zavrtěla hlavou. "Podívej, tamhle někdo leží," ukázala ke vzdálenému břehu potoka. "Pújdeme se tam podívat, třeba ten člověk potřebuje pomoc," rozhodl Tom a Marie souhlasila. Chytila se ho pevně za ruky. Cítila zvláštní, nevysvětlitelnou úzkost. Přišli k ležícímu tělu a hned si uvědomili, že něco není v pořádku. Na kameni vedle těla se červenala krev. Tomáš se k tělu sehnul a obrátil je na záda. Marie zasténala a zakryla si rukou oči. Byl to muž, na rukou a v obličeji měl spoustu řezných ran a krev mu vytékala také z prořezaného hrudníku. "Znáš ho?" zeptal se Tomáš šeptem. Marie, v obličeji bílá jako stěna, zavrtěla hlavou. Muž nečekaně otevřel oči. Marie leknutím vykřikla. Muž se na ně zadíval kalnýma očima, ze kterých pomalu odcházel život. "Utečte," řekl jediné slovo a potom zavřel oči navěky. Tomáš jen pro jistotu zkusil nahmatat puls. "Je mrtvý," povzdechl. "Co… co budeme dělat?" zajímalo Marii. "Někdo ho zabil. Musíme to jít nahlásit na policii a to hned. Ten vrah může být někde poblíž." Na ta slova se blízko nich ozvalo zapraskání suché větvičky. "Rychle pryč," zašeptal Tom a vzal Marii za ruku. "Snad se mu ztratíme v lese." Hned u prvního stromu spatřili další oběť. Tentokrát to byla žena a také ona měla na těle spoustu řezných ran. Marie nedokázala od té hrozné podívané odtrhnout zrak, zakopla a spadla. Silné Tomášovy paže ji ihned zvedly. "Musíme dál, snad nechceš dopadnout jako ona," řekl. Ne, to opravdu nechtěla. Utíkali lesem, který v noci vypadal hrozivě a nepřátelsky. Každý zvuk u Marie vyvolal husí kůži. Za každým stromem či balvanem tušila ukrytého vraha. "Proč jen jsme nešli domů," litovala. Už věděla, co znamenaly zamčené dveře a měsíční obraz. Bylo to varování. Na lítost však teď bylo pozdě. Vyběhli na mýtinu a zastavili se. "Slyšíš něco?" zeptal se Tomáš zadýchaně. "Ne," odvětila. Hlava jí třeštila a srdce jí divoce bušilo. Nic podezřelého však neslyšela. Že by je vrah nepronásledoval? Tom se naposledy rozhlédl a potom ji vzal kolem ramen. "Myslím, že jsme se ho zbavili." Marie se šťastně usmála a vychutnala si jeho polibek. Potom ho obejmula a slastně zavřela oči. Náhle jako by v ní něco zakřičelo - pozor! Otevřela oči a spatřila temnou postavu, která se blížila k nim. "Tome!" zakřičela. Ihned se otočil. "Utíkej," vybídl ji. "Ale Tome," pokusila se něco namítnout, ale rezolutně ji umlčel. "Běž se někam schovat. Přijdu za tebou," slíbil a políbil ji do vlasů. Vrah už byl téměř u nich. V ruce se mu zaleskla zkrvavená čepel nože. Marie se rozběhla pryč a ukryla se za vzdálený keř. Pozorovala odtud, jak Tomáš vrahovi vykopl nůž a v duchu zajásala. Než se však stačila začít radovat, Tomáš dostal pěstí, vrah sebral svůj nůž a několikrát Toma bodl do břicha. Nevěřila svým očím. To přece nemůže být pravda! Vrah se okolo sebe pátravě rozhlédl. Přikrčila se za keřem a modlila se, aby ji nenašel. Naposledl se rozhlédl a naštěstí zmizel opět v lese. Marie rychle přiběhla k Tomášovi. "Lásko," zašeptala se slzami v očích. S námahou otevřel oči. "Běž pryč. Musíš se zachránit. Utíkej, Maruško." "Ale Tome," vzlykla, "nemůžu tě tady přece nechat!" "Musíš. Už mi stejně… nepomůžeš. Zachraň se. Udělej to… pro mě." Zavřel oči. Zemřel. Teď se Marie rozplakala. "Tome," vzlykala, "Tome, já tě přece neopustím." Teprve kroky, které se k ní rychle blížily, ji vrátily zpět do kruté reality. Sebrala všechnu svoji sílu a zvedla se ze země. Kroky se blížily. Zachvátila ji panika. Teď byla úplně sama. Co má dělat? Zkusit se vrátit do vesnice? Svitla jí naděje. To je ono. Naposledy se podívala na Tomáše, políbila ho a vběhla do lesa. Ohlédla se a zjistila, že vrah se rozběhl za ní. Zběsilá honička začala. Marie nikdy neběžela tak rychle, ale ještě nikdy jí také nešlo o život. Zakopávala a brzdily jí větve, ale běžela dál. Teď však byla sama. A jaký to byl rozdíl! Konečně dorazila k potoku. Lapala po dechu. Srdce jí tlouklo jako zběsilé. Ohlédla se. Vrah ji doháněl. Opět ji zaplavila vlna strachu a rozběhla se. Blízko potoka našla další oběť bestiálního vraha, která ještě žila. Muž k Marii natáhl zkrvavenou ruku. "Pomoz mi," zasípal. Snažila se mu vyhnout, ale chytil ji za nohu a ona spadla. "Pomoz mi, prosím." "Ne!" vykřikla Marie zoufale. "Nemůžu vám pomoci." Zvedla se a utíkala dál. Neohlížela se. Teď utíkala po louce. Vzhlédla k obloze na měsíc, který měl svou typickou podobu. Co čekala? Konečně pod nohama ucítila silnici. Cítila se vyčerpaná, trochu zpomalila. Minula první dům. Zastavila se a ztěžka nabírala dech. Otočila se. Vrah ji rychle doháněl. Opět se rozběhla. "Pomoc! Pomoc!" křičela z plných plic. Někdo přece ještě musí být vzhůru! "Pomozte mi." Avšak domy byly tiché. Marie se střetla pouze s jedním opilcem, který se sotva motal. Ten jí těžko mohl pomoci. Proběhla kolem něj a v zápětí uslyšela jeho tlumený výkřik. Nemusela se ani otáčet, aby věděla, jaký osud ho potkal. Byla bezradná a opět začala znovu propadat panice. Své jediné útočiště viděla ve hřbitovu, který se před ní vynořil. Brána však byla zamčená. Bude muset přelézt zeď. Pro jistotu ještě jednou vzala za kliku a otevřela. Vběhla dovnitř. Nezdržovala se zavíráním, jen by se tím zbytečně zdržela a vrah ji opět doháněl. Mezi hroby se jí běželo špatně, zakopávala, ale nakonec dorazila k malému kostelíku. Jestli bude zamčený… Ale jako zázrakem nebyl. Vběhla dovnitř a zasunula za sebou závoru. Vyčerpaně se opřela zády o zeď a sesunula se k zemi. Právě v tu chvíli vrah doběhl ke dveřím a zalomcoval klikou. Unaveně se usmála. Tady je v bezpečí. Ale mýlila se. Tupé nárazy do dveří ji opět vyděsily. Pokoušel se vyrazit dveře. Jestli se mu to podaří, je nadobro ztracená. Nenapadlo ji nic jiného, než kleknout na kolena a začít se modlit. Modlila se tiše a vroucně a náhle rány na dveře ustaly. Chtěla vstát a podívat se, co se stalo, ale byla tak unavená, že ihned usnula.
Probudily ji sluneční paprsky. Marie zívla a protřela si oči. Ihned se jí vybavily události včerejšího večera. V tu ránu vyskočila a odsunula ze dveří závoru. Vyšla ven a zkameněla úžasem i hrůzou. Vrah ležel na břichu, tváří k zemi a nůž měl zabodnutý v zádech. Bylo jasné, že je mrtvý. Ale kdo ho zabil? Byla to záhada, ale Marie nad tím mávla rukou. Hlavní bylo, že ona žila. Přepadla ji zvědavost. Jak asi mrtvý vypadá? S odporem mrtvolu převalila na záda. Čekal ji však další šok. Div že nevykřikla. Tuhle tvář už totiž jednou viděla. Tuhle tvář jí ukazoval měsíc. Na Marii už toho bylo opravdu moc. Omdlela.
Probudila se až doma ve své posteli. Nad sebou uviděla tváře svých rodičů. "Mami, tati," zašeptala dojatě. Máma se na ni usmála a táta řekl: ""Všechno už víme. Byl to šílenec, který uprchl z blízké léčebny. Včera zabil celkem šest lidí. Tomáš byl bohužel mezi nimi." Matka pohladila Marii, které vhrkly do očí slzy, po tváři. "Už je to pryč zlatíčko. Nemysli na to. Už se tím netrap." Mrie jenom přikývla. Hrdlo totiž měla stažené žalem.
Za pár dní měl Tomáš pohřeb. Marie celou dobu plakala a když spouštěli rakev do hrobu, hodila tam kopretinu. "Sbohem, Tome," zašeptala. Nezapomněla se jít podívat do kapličky, kde se jí podařilo zachránit. Nezapomněla ani na babičku. Také na její hrob položila kopretinu. Květina se však před jejíma očima pohnula a když se Marie podívala na babiččinu fotku, připadalo jí, že se na ni babička usmála. A najednou ji napadlo, jestli to nebyl babiččin duch, který ji varoval a který ji nakonec také zachránil? To se však asi zřejmě nikdy nedozví.