Tajný sen nebo skutečnost?

Je to náhoda? Nějaké znamení? Nebo pouze blud mé fantasie? To já sama netuším. Takové věci se vám nezdají každý den, natož skoro každou noc, celý měsíc. Je to záhada. Asi se mi ji nikdy nepodaří vyluštit. Chybí mi k ní nějaký klíč, logicky vymyslet, co to mohlo znamenat.
Byla jsem v místnosti, která neměla žádné dvěře ani okna, kudy by mohly dopadat měsíční paprsky. Přesto ji osvětlovaly malé stopy... Pokoj, ve kterým jsem se ocitla, byl menší, nebyl v něm žádný nábytek, jenom uprostřed stála osoba. Vlastně dívka, byla odděna do bílích šatů, které místy zdobily krvavé skvrny. Neviděla jsem ji do tváře, byla otočená zády ke mně. Pořád si zpívala písničku, nerozuměla jsem slovům, ale cítila jsem, že je plná bolesti, strachu... Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla plno krve, byla všude na zemi, stropě... Dívka se pohla, otočila se ke mě a nepřestávala zpívat. Její oči byly zalité krví, po obličeji se kutálely potůčky krve. Při tomto pohledu jsem se sevřela uzkostí. Nevěděla jsem, co mám dělat. Držela v ruce nůž a pohravala si s ním, dokola zpívala.
Tento kousek snu se mi zdál celý měsíc. Už jsem z toho dostávala depky. Nikomu jsem nic nechtěla říct, měla jsem strach, že mě pošlou k psychiatrovi. Cítila jsem se jako psychopat, byla jsem roztěkaná, hádavá, nevěděla jsem, kdo jsem. Zdálo se mi to znova, konečně jsem se k ní znova přiblížila, tentokrát neutekla jako minule. Něco bylo jinak. Její zpěv byl tiší a smutnější. Pomalu a jistě utichal. Vyhasínala písnička a s ní pohasínal její život. V břiše měla velkou řeznou ránu. Upadla na zem. Chtěla jsem ji zachytit, nepodařilo se mi to. Nechtěla jsem, aby umřela, i když jsem věděla, že jí není pomoci. Byla pořád naděje ji zachranit. Chytla mě za ruku a řekla mi: "Smrt je pro mě jediným vysvobozením, prosím, nech mě jít." Zavřela oči a umřela mi v náruči. Cítila jsem jak vyprchal s ní život. Brečela jsem a volala o pomoc, promlouvala k ní. Nemohla jsem pochopit, co se stalo.
Konečně to skončilo, mohla jsem v pořádku poklidně spát, ale bylo mi strašně smutno, jako kdyby něco uvnitř mě zemřelo. Pořád jsem se k tomu vracela, nedokazala jsem se smířit s tím, že už tu ta dívka není. Jsem sama. NEDOKÁZALA JSEM JI POMOCT. NECHALA JSEM JI UMŘÍT. Potřebovala pomoct. Proč, proč, proč jsem jí dříve nepomohla?
Dodnes na to nezapomenu. Třeba je v mým snu kousek mé budoucnosti... něco co se může stát. Někdo potřeboval v ten okamžik, ten měsíc pomoct a já jsem to nedokázala. Ten sen mě tíží. Nikdy na něj nezapomenu. Teprve dneska jsem o něm řekla své kamarádce. Jí se stalo něco podobného.
Šla kolem řeky, byli tam všude policajti a dívala se, co se stalo... koukla dolů a uvidela jsem tam nejakeho muže, jak leží na travniku... Ti policajti ho vytáhli z vody.... NEVIM PROČ, ale šla jsem dolů a prišla k tomu muži a on mě chytl za ruku a něco říkal... já křičela a volala o pomoc... prišel Milan... potom jsem se probudila.....
Byla z toho pořádně vyděšená. Aby ne, na seznamu se tyčila zpráva, že se našlo tělo utonulého muže. Neví, co ji chtěl ten muž říci. Chtěl ji před něčím varovat? Potom jak přišel Milan (její bývalý kluk, který se s ní před dvěma dny rozešel), co to mělo znamenat?
Shoda nebo pravda?
Klárka byla první a poslední, komu jsem to řekla. Ví to ona, protože mi jediná rozumí. Někdy mi připadá, že jsme spojené neviditelným poutem. Výborně si rozumíme a přemýšlíme stejně.
Někdy přemýšlím, zda jsem to neměla říct někomu už dřív. Třeba by se mi ulevilo. Sen by nedospěl do konce a všechno by bylo jako dřív...
Proto chci říct, abyste vnímali okolnosti kolem vás...