Mirkova Zášť

Slunce ten den svítilo ještě usilovněji, než bylo na ranný červen zvykem a Rychlé Šípy chtěly uspořádat víkendový výlet do okolí starého hradu pár kilometrů od jejich minulého místa pobytu v jeskyni u řeky. Jindra Hojer, který přišel do klubovny jako první, přemýšlel, kolik věcí si sebou vezme do torny a zda se mu bude hodit i krabička poslední záchrany. Důvěřoval ostatním a proto potichu přemítal, že ji nebude potřebovat. V tom se rozrazily dveře a do místnosti vešli věční kamarádi Červenáček a Rychlonožka.
„Co tady Jindro, u všech plantážníků, děláš tak zatraceně brzo?“ zeptal se úlisně Rychlonožka, jehož ryšavé vlasy měly opět dokonalý styl.
„Nestarej se, asi na mne prostě padla trochu nostalgie,“ řekl Jindra s úsměvem a kývnul na malou dřevěnou bednu, která stála v rohu místnosti. „Všiml jsem si, že na nás Mirek něco chystá a tak jsem se tu usadil, abych něco nepropásl.“
„Mhmmm, ví někdo, co v té krabici je?“ optal se ostatních Červenáček a spolu s ostatními bedlivě sledoval dřevěnou krychli, která pravděpodobně čekala na otevření. V tu se ozval zpoza dveří klubovny vážný hlas:
„Je v ní zrádce, moji přátelé.“ Ten hlas otevřel dveře klubovny a zamknul je na dva západy. Byl to Mirek Dušín, velký šéf. Červenáček, Rychlonožka ani Jindra Hojer nevěděli, o čem mluví, každopádně na přicházejícím Mirkovi v tradičním žlutém tričku viděli něco neobvyklého. Jeho oči. Jeho modré oči, které vždy překypovaly ctností, byly plné zloby a nenávisti. „Někdo nás prozradil a ten někdo leží zde před námi!“
„Pane Bože, Mirku! Chceš říct, že v té dřevěné bedně leží mrtvola?“ zvolal zděšeně Rychlonožka a nechybělo mnoho a složil se k zemi.
„Něco lepšího. O něho samotného jsem poslal Bratrstvo Kočičí Pracky. Dal jsem jim pár korun, ať si s ním pohrají, jak chtějí. Sebral jsem mu jen ten předmět doličný. To něco, kvůli čemu pravděpodobně právě přichází o život. Rozhodl se strkat nos do věcí, do kterých mu nic není.“ Usmál se s jakýmsi zvláštním zármutkem. Červenáček, Rychlonožka i Jindra Hojer si náhle vzpomněli na zbylého člena Rychlých Šípů Jarku Metelku s nemožnými černými vlasy a vysokým hlasem.

„Dej mu Štětináči,“ zavelel Dlouhé Bidlo opírající se o počmáranou zeď a leštící si své brýle. Štětináč a Bohouš zrovna skončili a vlekli za sebou polomrtvé tělo malého kluka s tmavým účesem a modrou košilí kamsi k lesu. Dlouhán v hnědém saku se po nich díval s radostným zadostiučiněním a počítal peníze, které mu dal Dušín. Bylo jich opravdu hodně. Jarek už se z té nakládačky snad nedostane a on bude konečně nesmírně bohatý.

Mirek pomalu přešel k dřevěné bedně v pravém rohu místnosti a šetrně ji začal otevírat. Podíval se z okna, jestli ho někdo nesleduje a odstranil víko. V krabici ležela tlustá omšelá kronika, ne nepodobná té Tleskačově. Nikdo, kromě Mirka, v klubovně netušil, co se v té knize může skrývat tak důležitého a jestli to má, nedej Bože, něco společného s Jarkou.

„Bohouši, on nám utíká!“ zakřičel Štětináč a ukázal prstem na malého kluka se zády celými od krve. Jeho modrá košile tím nabrala téměř černou barvu a z otevřené rány v noze unikaly další kapky červené tekutiny. Kulhal, ale držel se na nohou. Přes svoje zranění utíkal neuvěřitelně rychle. Bohouš se za ním rozběhl, ale v hustém lese nešikovně upadl o kořen a poranil si koleno. Jarek byl v tu dobu již dávno v tahu. Nechal za sebou jen dlouhou krvavou stopu a ozvěnu vlastního úpění…

„Ano, tahle kronika za to může. Za tu prolitou krev, kterou jsem proti své vůli musel obětovat. Šlo tady ovšem o udržení tajemství, o kterém si přeji, aby nikdy nebylo prozrazeno. Ten ničema to málem všechno pokazil.“ Rozpovídal se Mirek a oprášil hřbet jistě těžké a zahnědlé kroniky. „Myslel jsem, že ho znám lépe, než všichni ostatní. Jednou jsem ho dokonce zachránil od útoku Kondorů. Byl to milý kluk a měl jsem ho i docela rád, než mi Jarka řekl, co zjistil od toho pouličního plantážníka Fishera…“
„Jarka? Kde je vůbec Jarka, Mirku? Přeci nám nechceš říct, že…“ rozpovídal se zmatený Jindra, ale než stačil doříct svoji myšlenku, přerušil jej opět Mirek.
„Jarka je nemocný, volal mi dnes jeho otec, že nemůže přijít na klubovou schůzku. Raději mu o této nemilé záležitosti ani nebudu říkat. To, co Jestřáb udělal, je nepřípadné.“ Povzdechl si Mirek a kroniku z truhly položil na stůl. Na starých deskách byl pod slunečním svitem jasně vidět nápis: Vše, co vím o Rychlých Šípech od Jaroslava Foglara. Rychlonožka, který si nápis přečetl, se vylekal, ale zároveň pochopil, že Mirkovo počínání je jediným vhodným zákrokem, který mohl v této situaci udělat. Mirek se posadil na svojí židli a přemýšlel. Pravděpodobně jej tížila ještě jedna věc.
„Jindro, vezmeš si sebou na zítřek krabičku poslední záchrany?“