Je mi líto...zítra zemřeš!

Lays sebou polekaně škubla a s výkřikem se probudila z hlubokého neklidného spánku. Odhrnula peřinu, posadila se a vyděšeně se rozhlížela po pokoji. Na zemi ležela knížka, její listy se lehce vlnily v slabém vánku, který sem proudil otevřeným oknem. Vstala, zlostně ji sebrala a prudce přibouchla desky. Bála se. Byla sama doma, sice ne poprvé, ale mockrát taky ne… bylo jí vlastně teprve čtrnáct. Radši zavřu to okno! Bude to tak jistější! Rychle se k němu přesunula a uchopila rám okna. Zatlačila. Něco však kladlo odpor! Opřela se do toho tedy důkladněji. Něčí ruka však vystřelila ze tmy a stiskla tu její tak náhle a silně, že hlasitě vyjekla a polekaně uskočila.
Stála tam, uprostřed pokoje, potila se a srdce ji bušilo tak silně, že si myslela, že se snad za chvíli zastaví úplně. Chvíli se nic nedělo, okno se ani nepohnulo. Pak, netrvalo to dlouho, se prudce rozlétlo dokořán a na parapetu v celé své kráse stál anděl, to napadlo Lays, když spatřila jeho zářící sněhově bílou pleť a křídla. Ne bílá, temně černá a lesklá, jako by po nich stékala voda. Nebyl to muž, ne, byl to chlapec, o několik let mladší než Lays. Prozradily ho jeho jemné dětské rysy. Lays čekala, že bude mít kudrnaté světlé vlásky a modré oči – tak si představovala anděla. Tohle však nemohl být anděl! Měl dlouhé rovné vlasy, černé s lehkým nádechem modři a oči bílé. Chvílemi se zdálo, že se rudě zableskly.
Bytost se přemístila do pokoje, okno se za ním zabouchlo, ačkoli se ho ani nedotkl. Lays se bála, ale fakt, že tenhle chlapec-anděl je mladší a menší – o nepatrný kousíček – ji trochu uklidnil. Ne na dlouho, když se za ním zabouchlo to okno, strachy se celá rozklepala.
„Je mi to líto Lays.....zítra zemřeš!“ Promluvil hlubokým rozvážným hlasem, který se k chlapci v jeho věku (mohlo mu být tak osm, devět let, víc rozhodně ne) vůbec nehodil. Hlas Lays šokoval, ne tak jako to, co jí říkal.
„Cože to ne! To není možné…“ chtělo se jí brečet, protože tomu chlapci bezhlavě věřila. Neměla sebemenší pochyby o tom, že by lhal. Proč taky??? Jeho vzhled a výraz v obličeji byl toho důkazem. Obličej měl zkroucený žalem a zármutkem. Lays už nemohla slzám dále odolávat. Plakala…..
Chlapec reagoval téměř okamžitě. Zpod obou spodních víček mu začaly vytékat slzy. Ne průzračně průhledné, černé! Už ji neděsil, uvědomila si tu strašnou pravdu: Zemře!
„Jak-jak umřu???“ Nevěřícně se na ni zahleděl. Popošel blíž a dotkl se její dlaně.
„Lays. Víš kdo jsem? Jsem anděl Smrtonoš. Přicházím lidem sdělovat, že zemřou. Aby si zařídili důležité nedořešené situace. Máš nějaké?“
„Já… nic mě nenapadá! Ale neodpověděl jsi na mou otázku!“ Začala být netrpělivá, anděl byl pořád milý a smutný. „To se nikdy neříká. Je ti to k ničemu. Nic s tím nenaděláš.“ Řekl tiše a zrak sklopil k zemi. „Řekni jak! Prosím…..“ Zase už plakala. Nešlo to zastavit. Mlčel, zřejmě váhal. „Prosím…pověz!!!“ Klekla si na zem a zoufale na něj hleděla. „Až tě zítra otec poveze do školy. Vybouráte se….“ Černé slzy mu stékaly po nádherně bílém oblečení. Ani to nezaznamenal. Soucitně na Lays hleděl. Ta se přes slzy usmála!
„Ale otec mě nikdy do školy nevozí. A kdyby náhodou chtěl, odmítnu!!! To je přece jednoduchý!“ Smrtonoš na ní jen zoufale hleděl, přistoupil blíž a jemně ji políbil na čelo. Lays se mu okamžitě zhroutila do náruče. Tvrdě usnula. Lehce ji zvedl a něžně položil do postele.
„Kéž by to bylo tak jednoduché Lays….“

Uslyšela hlasy z kuchyně – rodiče se vrátili! Vyskočila z postele a hnala se za nimi. Seběhla po schodech a padla matce do náruče.
„Lays?! Holčičko moje! Co to máš na obličeji???“ Matka se usmívala, tatínek na ní zpod novin nechápavě a možná trochu rozzlobeně hleděl. Lays se zamračila a vydala se k zrcadlu. Po celém obličeji měla rozpatlanou jakousi černou tekutinu.
„Já – jdu si to smejt mami!“ Zavolala přes rameno a hnala se do koupelny. Chvíli mlčky hleděla na svůj odraz v zrcadle. Pak se jen ušklíbla a lehce nečistotu odstranila. Vyběhla zpět do pokoje, oblékla se a upravila.
„Čau jdu do školy!“ Zeširoka se usmívala. „Lays počkej, pojedeme autem, mám cestu okolo.“ Tatínek se na ni usmál a vstal. Lays se sevřel žaludek. Vlastně ani nevěděla proč! Něco jí však říkalo, aby nejezdila. „Tak jo…“ Měla špatný pocit, když nastupovala do auta. Auto se pomalu rozjelo.
„Lays, já vím, je ti čtrnáct…. ale.. co se doma včera večer dělo?“ Tak proto mě vzal autem! Chce si promluvit! Nechápu ale, co by se mělo včera dít!
,,Nic se nedělo, tati! Proč??“ zmateně na něj pohlédla. „Sousedka říkala, že když byla večer na zahradě, slyšela, jak s někým mluvíš. Řekli jsme jí, aby na tebe trochu koukla. A taky.. ráno ses chovala zvláštně! Jak jsi objala maminku a pak ta černá barva… Kdo u tebe včera byl? Řekni mi to!“ Teď už byl vážně rozčílený. Hleděl jí zpříma do očí. Lays nevydržela jeho pohled a koukla na vozovku. „JEŽIŠI TATI!!!POZOOOR!“ Bylo však příliš pozdě. Příšerná rána, třesk skla. Lays to přímo rozdrtilo. Pramínek krve, vytékající jí z úst a nepřirozená poloha, ve které byla zkroucená, to všechno jako by oznamovalo jediné: Lays je mrtvá!!!

Vždycky jsem chtěla vědět, jaké to je, být mrtvý. Nic příjemného! Nejdřív strašná bolest, přímo nepředstavitelná. Pak je to horší a horší. Jakási neuvěřitelně mocná síla vás rve ze svého vlastního těla. Bráním se! Nemám ale šanci!
Tak a je to! Jsem venku. Bolest pominula… vlastně… nikdy mi nebylo líp! Všechno to vidím ze shora. Jak nakládají moje tělo, můj plačící nezraněný otec – který mimochodem tu nehodu zavinil, ale tomu jsem odpustila ještě před tím, než jsme se vybourali. A támhle někdo je! Tam úplně nahoře. Ne počkat! Jsou dva…Smrtonoš, to jsem si mohla myslet a… tohle je teprve anděl! Jsou téměř stejní. Je tu jen pár dosti důležitých rozdílů: Anděl Strážný má světlé dlouhé, sice ne kudrnaté, ale to nevadí, vlasy. Modré oči a bílá křídla. Přesně, jak jsem si ho představovala. Mám je oba tak moc ráda!Moc…

Vztahují k Lays ruce. Ta se jich chopí. Usmějí se na ní. Naposledy se ohlédne po otci a oplatí andělům úsměv. Letí, drží se za ruce a usmívají se.
„Kam letíme?“ Smrtonoš na ní pohlédne a ušklíbne se. „Stále mě překvapuješ Lays. Lidé se obyčejně ptají, zda je možné se vrátit!“ Druhý anděl na Smrtonoše pobouřeně pohlédne. „Dobře. Je možné se vrátit?“ Zeptá se, odpověď však zná už předem. „Ne, není!“ Odpoví oba najednou. „A kam tedy letíme?“ „Dlouhá cesta, příliš dlouhá! Ale stojí to za to……“