Tak to prostě je!

Sedím na tvrdé zemi zády opřená o kmen stromu a mlčky pozoruji mé dva společníky. Torten rozvážně klečí naproti a nenápadně si mě prohlíží. Hledá známky strachu, nemá šanci. Odvrátím zrak směrem k Fignovi. Ten stojí zády k nám, zírá do tmy a chvějící se rukou drtí silný klacík. Nedivím se mu. Zažívá to poprvé. Já se v téhle situaci nacházím už po několikáté. Začíná mě to unavovat…..
Jdou po nás totiž Temní! Jak já ty netvory nenávidím. Žijí jen pro lov! Pro nás. Upíry! Jejich cíl je prostý a snadný. Vybít náš druh, do posledního upíra. Daří se jim to. Je nás už málo, tak málo, že se my, samotářští jedinci, musíme sjednotit a ve skupinkách se skrývat a utíkat. Tak mě to unavuje, že už uvažuji a začínám se na smrt těšit. Stejně nás dostanou. Je jich víc, včera jsme je viděli. Šest! Nemáme šanci……
„Asso! Co to sakra děláš!!!“ Torten! Přemýšlím, jak toho arogantního idiota zabiju! „Co zase máš?!“ vyštěknu rozčíleně a s obtížemi oddálím rty od toho roztomilého králíčka. Nádherně teplá krev mi steče ze rtů na bradu. Rychle ji otřu a nevinně se otočím. „Jasně jsme si řekli, že nebudeme pár dní jíst! Dokud neztratí stopu! A oni ji ztráceli Asso! Teď už ale určitě ucítili krev. Všechno jsi pokazila!“ Řve jako šílenec, div nevyskakuje do vzduchu. „Nechcípnu kvůli tobě hlady! A jestli věříš, že Temní někdy ztratí stopu, jsi pěkně naivní. Zhebnem tady, jasný! Zabijou nás tak jako tak!“ „Nechci umřít.“ Figno nás slyšel, plíží se zpoza stromů a žalostně a vystrašeně na nás kouká. Je mladý… to ho neomlouvá. Vzplanu vztekem. Ten ukňučenec se bojí víc, než jsem myslela.
Musím přesunout pozornost na Tortena, zuřivě se na mě vrhá. Začneme se rvát. Vyměňujeme si tvrdé a prudké údery. Když se do sebe pustí upíři, nikdy to nekončí dobře. Torten náhle přestane, jsem úplně vyřízená. Držím se za krvácející ránu v krku a v afektu ho ještě nakopnu do břicha, odletí a zarazí se o strom. Pořád však v hrůze zírá na jedno místo. Podívám se také. Všechno se odehraje šíleně rychle. Zahlédnu Figna, kopí mu trčí z prsou a je jím pevně přiražený ke stromu, ruce i nohy mu bezvládně visí. Z pusy mu vytéká pramínek krve. To je mi jedno. Ale šest postav majestátně stojících kolem něj, to mi jedno není! Temní!!!
Černá chladná očka upírají na nás, nozdry se jim chvějí samým vzrušením z toho co cítí, krev. Modrá svalnatá těla se napínají, chystají se k útoku. Vyjeknu a řítím se pryč, neohlížím se, je mi jedno, co se s Totenem stane. „Asso!!! Přece mě tady nenecháš! Tak se přece vrať!“ Snaží se vstát a v hrůze na mě ječí. Ví to! Ví, že se pro něj nevrátím. Je to vlastně moje vina, že chcípne. Musel si o ten strom pěkně namlátit. Je mi to fuk, zasměju se jako šílenec. Běžím co můžu. Napadám na nohu. Torten mě pěkně zřídil, třeští mi hlava a prsty na rukou neohnu, kdybych se snažila sebevíc. Koutkem oka zahlédnu, jak Tortena popadly dvě modré ruce. Doplazil se docela daleko. To ale nestačí. Uslyším jen výkřik a křupnutí. Pak ticho.
Až mě děsí, jak potichu se pohybují. Neslyším je, nevidím, ale cítím. Dva páry rukou mě strhnou k zemi tak náhle a rychle, že se vzmůžu jen na pronikavý výkřik. Pak už se mnou jen mlátí o zem, o stromy i chladné ostří mi proniká do těla. Ztrácím, vědomí. Umírám….
Smrt bolí, moc bolí. Tohle není smrt, nemůže být. Žiju! Otevřu oči… někdo tady je. Ale nejsou to Temní. Je jeden. A má tesáky, upír! „Už jsem myslel, že jsi mrtvá.“ Usmívá se. Pohnu se. „Au!“ Vyjeknu, takovou bolest jsem teda nečekala. Mám obvázaný krk a ta nejhorší zranění. Pomlácené tělo a zlámané kosti bohužel nezachrání zavázání. Srostou, za několik málo dnů. Upíři se zotavují rychle. „Co se stalo s Temnými?“ Hlesnu zmateně, můj zachránce totiž očividně nemá společnost. „Zabil jsem je!“ Rysy mu ztvrdnou. Já jsem v šoku. „Jak proboha? Bylo jich šest a ty jsi byl sám.“ Nevěřícně si ho prohlížím, je statnější, ale určitě na tom není o nic lépe než Torten a tomu jsem způsobila téměř smrtelné zranění i já. Pokyne kamsi za mě. Ohlédnu se a vytřeštím na to neuvěřitelné množství zbraní oči. „Naučím tě s nimi zacházet. Zůstaneš se mnou?!“ Prosebně na mě hledí. „Ano, zachránil jsi mě. Jsem Assa.“ „Merrow. Tvé přátele jsem bohužel zachránit nestihl. Promiň.“ Zatváří se zahanbeně, smutně. Odfrknu si. „Nebyli to přátelé! Musela jsem s nimi být, byla to nutnost. Nepřežila bych!“ Vyčítavě na něj pohlédnu, ani nevím proč. Snad proto, že mě nevyhledal dříve. Ty hrůzy, které jsem prožila s Temnými v patách. Jako by pochopil. „To všechno skončilo Asso! Teď budeme Temné lovit a zabíjet my. Pomstíme Tortena a Figna.“ Usmívám se, pak mi ale dojde dost důležitá skutečnost. Ztuhnu. „Znáš jejich jména.“ Zašeptám a pohlédnu na něj. Tvrdě na mne pohlédne. „Byli to mí bratři! Nepomohla jsi ani jednomu a Tortenova smrt to je jen tvá vina!“ Zuří. To se mnou nehne. „Nebyli to moji přátelé, znala jsem je pár dní. To mi nemůžeš vyčítat, Merrow! Taky by mi nepomohli.“ Obrátí proti mně zbraň. Hledí mi do očí.
„Máš pravdu! Promiň. Vlastně tě ani zabít nedokážu. Proto jsem tě vlastně zachránil.“ Andělsky se usměje, oplatím mu. Upíři se neváží, nemají city. Nezáleželo mu na bratrech. Jen mě zkoušel. A tohle, je to jen přeháňka. Chvíli spolu budeme, naučí mě zacházet se zbraněmi, pak se naše cesty rozdělí…. Tak to prostě je!