Oběti osudu

Kde to jsem?Jsem celý mokrý a je mi hrozná zima.Kalhoty mám potrhané a na čele cítím zasychající krev.Ta noční párty se nějak zvrhla.Ale vůbec nevím kde to jsem.Kolem je tma a já ležím na studeném,deštěm zmoklém chodníku.Vstávám na nohy a pokouším se o chůzi.Nohy mě pěkně bolí.Skoro je necítím.Vnímám jen tu bolest,co mi jimi prochází.Za chvíli se mi začíná promrzlé tělo opět trochu prokrvovat a já již jdu o něco klidněji.Vytahuji promoklou krabičku cigaret a dávám si jednu na uklidněnou...je to skvělý pocit.Začínám se trochu zahřívat a proto si hned dávám druhou.Se zapálenou cigaretou procházím ulicemi,ve kterých sem v životě nebyl.A to už žiji v tomto zavšiveném městě dost let.Přesněji celý život.Myslel jsem si že znám každou uličku v tomto městě.Kolem mě jsou rozházené odpadky,zápach se tu mísí se sténáním ubožáků válejících se na zemi jako já před chvílí.O mě se taky nikdo nestaral,tak proč bych já měl pomáhat jim.Je to divné,to světlo které jsem viděl v dáli ihned co jsem se dal trochu dohromady,se vůbec za tu dobu co jdu,nepřiblížilo.Ale snažím si toho nevšímat a jdu pořád dál.Jdu už nejmíň několik hodin a nepřibližuje se ani světlo co vidím před sebou,ani východ slunce. Začínám mít strašně svíravý pocit strachu.Začínám si uvědomovat,že na těch domech vedle mě je něco divného.Jdu teď podél nich a zjišťuji že nemají ani okna,ani dveře.Vždyť oni to nejsou snad ani domy.Jsou to akorát vysoké stěny oddělující mě od něčeho...je mi hrozně.Začínám být hysterický...běžím.Běžím pořád a pořád.Celé tělo mám teď jak v ohni...upadám na zem.Ti lidé co se váleli kolem mě, když jsem kolem nich procházel asi stejně jako já zjistili tu strašnou skutečnost,chytli záchvat paniky a když už nemohli dál tak v ukrutných křečích padli k zemi.Chci se pokusit znovu vstát,ale nejde to.Ležím na zemi,bolí mě snad všechno z čeho se skládá mé tělo a můžu už jen jediné.Přemýšlet....přemýšlet o tom, jak se dostat z této nekončící ulice.Musím tu ležet několik hodin,snad i dní...Bolest mi nedovoluje vnímat čas.A ještě k tomu je tady pořád tma.Jen jedno světlo je pořád vidět....světlo naděje,která je falešná.Za tu dobu co tady ležím,kolem mě prošlo dost těch chodících a běžících trosek,mezi které patřím i já.Když jsem konečně po nějaké nekonečně dlouhé době opět vstal a začal vnímat okolí,vyrazil jsem opět vpřed.Ti co kolem mě proběhli teď zase leží na zemi zkroucení bolestí....začínám utíkat a světlo naděje pomalu uhasíná.