Zásahovka

Poslední je tam. Svíral jsem ji nervózně v ruce. Ostatní byli v klidu. Chtěl jsem se cítit připravený, chtěl jsem, aby mě nic nemohlo překvapit, ale zároveň jsem si neměl v plánu nic nalhávat. Zářivka nade mnou blikala. Spíše mi připadalo, že je to cesta na popraviště. A možná to tak bylo. Nervózně jsem prsty poklepával na černou pažbu mojí brokovnice. SDASS Tactical. Kolik jsem s ní už odpravil cílů... Na cvičišti. Snažil jsem se uklidňovat myšlenkou, že není o nic těžší zamířit na člověka. Jenže člověk se na rozdíl od terčů dokáže bránit. Otřepal jsem se a probral si znovu v hlavě plán. Dnes již po dvacáté. Soustředil jsem se na každý detail. Už po dvacáté... Nechtěl jsem být ten, kdo udělá chybu. To s radostí nechám na starosti svým soupeřům. Rozhlédl jsem se. Ostatní během cesty moc nenamluvili. Dívali se do prázdna a přemítali. Neměl jsem ponětí o čem. Netušil jsem nad čím mohli přemýšlet ti, co už tu pracují aspoň přes dva roky. Vybavovali si špatné vzpomínky z minulých zásahů a snažili se vyvarovat předešlých chyb. Nebo si naopak dodávali sebevědomí? Třeba to jen chtěli mít rychle z krku a už byli myšlenkami u oběda s rodinou. Ani paprsek slunečního světla neprošel skrze masivní a dokonale zabezpečené ocelové dveře naší dodávky. Zkontroloval jsem, jestli mám v pořádku kuklu a podíval se na Jamese. Seděl vedle mne. Takových akcí už měl za sebou spousty.
"Jsme tady, dámy a pánové. Do akce!" ozvalo se z reproduktorů a Abital otevřela dveře transportu.
Postupně jsme vyskákali z dodávky a utvořili čtyři dvoučlenné týmy, jak bylo předem dohodnuto. Beze slova jsme vykročili všichni určeným směrem. Zataženo... Bylo asi pět ráno, když jsme se potají dostali až k zadnímu vchodu. Vše šlo hladce. Všichni byli na místě. Pohledem jsem prošpikoval okolní krajinu, abychom nemohli být překvapeni. Jsme uvnitř. Ticho... Skladiště je ale velké. Přikrčil jsem se a došel k okraji velké plechové bedny. Ty byly naprosto všude. Zatím nás chránily, nikdo neměl šanci nás vidět. Bohužel hned za tímhle nákladem už nebudeme krytí... Zhluboka jsem se nadechl, věděl jsem, že to nebude snadné. Když na mě druhý člen z týmu kývl a udělal několik rychlých kroků do strany, odlepil jsem se od stěny, obrátil se směrem do volného prostoru a opřel si zbraň o sud, připraven ihned střílet. Ticho. Opatrně jsem prstem přejížděl kolem spoušti a pozoroval místnost, jestli je skutečně tak opuštěná, jak vypadá. Srdce se mi rozbušilo tak, jako když jsem poprvé tančil se svojí budoucí manželkou. Nevyrovnávala se moc dobře s tím, co dělám. Když jsem jí to řekl, mohla se zbláznit. Možná jsem se zbláznil já... Přece jen... Teď už nejde jen o mě. Mam roční dcerku. Jak by to s ní Liz zvládala, kdyby mě tu někdy odpráskli? A nedá se říct, že je to nepravděpodobný... Tohle už není práce nebezpečná životu. Tohle je práce, kde se čelí smrti. Jdete přímo proti ní, nedá se s tím nic dělat.
"Hej!" šeptal výrazně, abych ho zaregistroval, "Co je?... Zůstaň ve střehu."
"Promiň," otřepal jsem se a opět pořádně zaostřil na okolí.
Pokračovali jsme dle plánu. Stále nikdo na nikoho nenarazil. Zvláštní. Začalo se mi zdát, že tu na nás přichystali nějaká překvapení. Náhle se však ozval z vysílačky Perriatův hlas a mně bylo jasné, že něco nesedí. Dostali se do potíží... Nemělo smysl pokračovat v plánu, pokud by nemohl první tým pokračovat. Chvíli jsme se beze slov radili s přítelem, co uděláme. Nakonec pokynul hlavou, ať tedy jdu. Byla to pro mne zkouška. Teď se uvidí, jestli ty hodiny pracného tréninku byly k něčemu nebo mi provrtají hlavu jediným výstřelem. Klidná atmosféra začátku dalšího obyčejné dne byla ty tam. Kulky padaly na zem jedna za druhou, hlavně kulometů se dále zahřívaly a já věděl, že musím zrychlit. Zdálo se, jako by většinu odporu potkal první tým. Najednou se výstřely ozývaly ze všech stran a já začal být nervózní. Nevěděl jsem, co je s ostatními, jen jsem slyšel jejich střelbu. Běžel jsem napříč prázdnou halou, zvuky boje se blížily. Byl jsem skoro tam. Vykopl jsem dveře a rozhlédl se. Koupelna. Tudy se dalo dostat k pracovnám, tam by měl být náš tým. Naproti nikdo. Pomalým krokem jsem se přiblížil až k rohu. Znovu jsem se musel zklidnit. Protáhl jsem si prsty a opět je položil ke spoušti. Nebylo pravděpodobné, že někdo bude v koupelně, když se začalo bojovat a tak jsem bez většího náznaku strachu vylezl hrdě zpoza rohu a... Stál tam. Díval jsem se mu do očí. Klepal jsem se strachem. Na ten okamžik nezapomenu. Byl to zlomek sekundy, který rozhodl o našem osudu. Kdo bude rychlejší. Na ničem jiném nezáleželo. Viděl jsem každičkou jizvu na jeho obličeji. Pozvedli jsme zbraně... Rána! Krev... Krev na mých rukou. Na mé vestě. Terorista odlétl směrem ode mě a plnou silou narazil do protější zdi. Osm nábojů v mé brokovnici mu doslova ustřelilo hlavu. Ustřelilo... Spíše rozdrtilo. Krev byla všude. Byl jsem vylekaný, ucukl jsem... Ale přesto jsem vystřelil dříve. A všechno jsem to viděl. Viděl jsem, jak kulky prochází jeho obličejem a náhlá sprcha krve ušpinila každičký kout téhle místnosti. Z mých rukavic tekla proudem krev, kapičky padaly z hlavně mé zbraně a rudé skrvny na mé vestě spíše naznačovaly, že jsem smrtící zásah dostal já. Upustil jsem zbraň. Třásl jsem se. Nebyl jsem ani schopný rozpoznat, co zbylo z jeho mozku. Jestli vůbec něco zbylo... Začal jsem zvracet na dlaždice pod sebou. Jako by nestačilo, že už jsou více rudé než bílé. Dokud jsem ze sebe neměl ven poslední zbytek jídla z tohoto týdne, nepřestával jsem. Sesusnul jsem se na podlahu a opřel se o zeď. Zavřel víčka, ale cítil tu vhlkost tlačící se mi na záda. Opíral jsem se o krev, seděl jsem v krvi... Znovu se mi zvedl žaludek... Ale nic se nestalo, vše už bylo venku. Bylo to, jako byste strčili někomu do pusy granát... Ježiši Kriste! Ruce se mi klepaly tak, že jsem z nich skoro nesetřásl rukavice. Ty byly tak navlhlé, že jsem nemohl nic uchopit. Odhodil jsem je stranou a setřel si krev kolem očí. Část, kterou má kukla nekryla. Cítil jsem se, jako bych přišel z obrovského slejváku. Oblečení bylo tak provrhlé, že jsem ho musel okamžitě sundat. Rozepl jsem si vestu. Ta spadla na zem společně s vysílačkou, ze které se stále ozýval velitel, snažící se zjistit, co se stalo... Byl jsem stále roztřesený. Tak ve stresu. Potřeboval jsem se zklidnit, popadnout dech, ale nešlo to. Musel jsem se hýbat. Boty čvachtaly v kaluži krve když jsem vycházel zpět do haly a ještě dlouho jsem za sebou zanechával krvavé stopy.
Ten den jsme dostali všechny. Beze ztrát. Ale to, co se stalo... Jsem nemohl přehlížet. Nemohl jsem to prožít znova. Nemohl... Když jsme tam skončili, všichni z party věděli, jak to dopadne. Jak rychle jsem přišel, tak rychle jsem zase odešel. Vrátil jsem se domů. K Elizabeth. A k mé milované dceři. S ničím takovým, co jsem skutečně prožil, jsem se nechlubil. Řekl jsem jí jen... Řekl jsem, že rodina je teď přednější. A nelhal jsem... Neskončil bych. I když bych chtěl, nemohl bych. Jedna mise mi stačila, abych se cítil jako jeden z nich. Vždyť kolik tréninků jsem končil s tou jistotou, že tohle je to jediné, co chci dělat. Že jsem pro to stvořený... Musel jsem skončit. Nestresovat rodinu pokaždé, když přijde zpráva o loupežném přepadení. Ve své duši jsem však stále s nimi. Při každé další akci je mé srdce tam... S členy zásahovky.