Vlkodlak

Hrabě von Knirps, člověk střední, až malé postavy projížděl na svém koni hlubokým půlnočním lesem. V ruce louč a přes rameno nabitou pušku.
Byl sám, jeho družina hodovala v baronově panském sídle. To mu však vyhovovalo. Nebyl nikým rušen a čekal na svoji kořist. Ta ale nepřicházela. Pravda, párkrát narazil na bažanta, nebo toulavou kočku, to ale bylo pod jeho šlechtickou úroveň. Takový jelen dvanácterák, daněk, nebo medvěd brtním, kdepak darmo mluvit.
Na věžních hodinách, kdes v dáli odbíjela půl jedná.
Nato se z mraků vyhoupl měsíc a zaškaredil se svou bledou tváří na svět.
Někde v dálce děsivým a autoritativním hlasem zavyl vlk.
„Ha kořist, a pořádný macek,“ zamnul si baron ruce, uhasil svoji pochodeň a pobídl koně po hlase. Pěkně potichůčku, aby ani větvička nezapraskala.
Vynořili se ve stinném koutě lesní mýtiny, v jejímž středu trčelo skalisko a na něm stál majestátní vlk, v plném rozpuku sil.
Von Knirpsovi zajiskřilo v očích.
Pomalu sundal z ramene pušku, přiložil ji do ramene, zacílil a stiskl kohoutek. „Cvak“ flinta nevystřelila.
Šlechtic tiše, ale sprostě zaklel. A rychle nabyl znovu.
Zvíře, jakmile zaslechlo cvaknutí kovu o kov, se ohlédlo a kupodivu nečekaje, až ho baron zastřelí, vzalo nohy na ramena.
To už měl ale nabito a znovu zamířil „prásk“ vyšla ohlušující rána, vlk udělal kotrmelec, bolestně zakňučel a o třech nohách upaloval dál, zanechávaje v trávě krvavé stříkance.
Hrabě došel k místu, kde zvíře klopýtlo a sebral zde pracku, zasrčil si ji do brašny u sedla a vyjel domů.
Čím víc se blížil svému sídlu, tím hluk bujarého veselí sílil. „Tak ta oslava mých narozenin ještě neskončila,“ podivil se v duchu.
Sebral brašnu a zapadl do veselé společnosti. Popíjel dobré víno, jedl olomoucké tvarůžky a dobře se bavil.
Zrovna, když byl v nejlepším, napadlo ho, aby se pochlubil svým úlovkem. Sáhl do brašny a vytáhl kořist.
Držel ji před sebou, všichni koukali jako opaření, něco takového ještě neviděli…
Hrabě zkameněl, místo vlčí pracky ukazoval drobnou, bílou dívčí ručku a ještě navíc s prstenem, na němž byl vyražen erb rodu Von Knirpsů na prstě.
Jat děsivým tušením, vylétl po schodech do podkrovního pokoje, rozrazil dveře a spatřil, jak jeho jediná dcera sedí na posteli a prostěradlem si obvazuje zkrvavený pahýl ruky.