Život neživých

Stojím uprostřed útulného dětského pokojíka a nejistě pozoruji pohybující se deku. Naslouchám pravidelnému měkkému dýchání a vytřeštěně hledím na hnědé zkroucené vlásky vykukující z pod přikrývky. Sakra! Určitě jsem tady špatně! Měl to být kluk, ne holka. Váhám, když přijdu bez něj, zabijí mě, když přinesu někoho jiného, taky mě zabijí! Nemám co ztratit!
Pomalu přistupuji k nic netušícímu nevinnému človíčku. Projede mnou vlna lítosti. Zhluboka se nadechnu a nakloním se nad postýlku. Chvíli se zadumaně pohupuji, pak promluvím. Nebojím se, že by nás snad slyšeli jeho tvrdě spící rodiče, dům je rozlehlý a oni mají ložnici dost daleko.
„Chlapečku! Vstávej… prosím…“ Šeptám naléhavě, nenávidím se za to. Chlapec (možná holčička) se jen neklidně zavrtí, spí však dál. Jemně jím zatřesu. Něco zabručí, pomalu odhrne pokrývku a posadí se. Já ustoupím, prohlížím si ho. Je to chlapec. Má jen neuvěřitelně dlouhé kudrnaté vlásky, velké hnědé oči, malý nosík a jemné rysy. Skoro jako holčička. Vůbec se mě nebojí, ačkoli by měl. Na dívku vypadám poněkud zvláštně a těsná černá kombinéza mi na lidskosti zrovna nepřidává. Nervózně si přejedu prsty po rtech, pak se usměji.
„Kdo jsi, paní?“ Hlásek má melodický, budou mu tak čtyři roky, možná pět. Hledí na mě téměř uctivě. To neunesu, neuhlídám se a po tváři už se mi skutálí slza. Rychle se otočím a předstírám, že mě zaujala bizardní stavba z lega, kterou má na poličce.
„Jak se jmenuješ, Kesi?“ Zeptám se roztřeseně. Ticho. Náhle si uvědomím tu strašnou chybu! Jak jsem vůbec mohla vypustit z úst takovou blbost?! Kes se jen pousměje. Na pětiletého chlapce se chová trochu zvláštně.
„Jak se jmenuješ, paní?“ zeptá se a povzbudivě na mě pohlédne, jako by tu slzu zpozoroval či co.
„Jsem Shiny.“
„Ano. A co jsi zač? Jsi taková bílá a máš žluté oči. To je divný…“ Opravdu se nezdá být vyděšený, spíš zvědavý. Nevím, co na to říct. Mohla bych mu povědět pravdu, že jsem mrtvá i nemrtvá, tedy, že nás nazývají neživými. Že nedýcháme, nejíme a máme neuvěřitelné schopnosti a ohromnou sílu. Mohla bych mu říct, jak strašné je to takzvané umírání, mohla bych mu říct, že ho to taky čeká. Vybrali ho, chtějí z něj udělat to, co udělali ze mě! A já ho mám přivést, jsem s nimi jen krátce, s neživými. Oni mě zkouší! A já to nezvládám! Nechci tomu chlapci ublížit. To ne!
„Já vím. Jsem trochu zvláštní….“ Hlesnu nejistě a pokrčím rameny.
„Líbíš se mi. Co umíš?“ Dychtivě na mě pohlédne, oči má vytřeštěné vzrušením. Ručkama si hraje s polštářem. Ohromeně na něj pohlédnu. „Co bych měla umět, Kesi???“
Neodpoví, jen se natáhne k nočnímu stolku hned vedle postele a sejme z něj několik barevných časopisů. Podá mi je. Zkoumavě si je prohlédnu. Samé komixy o upírech, vlkodlacích a jiných ztřeštěných výmyslech. Uchechtnu se. On na mě zklamaně pohlédne. Pak si něco uvědomím. „Ty umíš číst, Kesi??? Kolik ti je let?“
„Je mi pět.“ Ukřivděně se odvrátí. „Je to zvláštní, ale nic špatného, vůbec ne. Jsi vyjímečný!“ Vděčně se usměje.
To neudělám, nemůžu jim toho kluka vydat. Řeknu prostě, že se v něm zmýlili, že není ten pravý.
„Bojíš se injekcí, Kesi?“ Ptám se opatrně a vytahuji z opasku jehlu. Nebojácně na ni pohlédne. „Ne! Nebojím!“ Odpoví pevně a zahledí se mi do očí.
„A můžu si to ověřit?“ Prohodím ledabyle a přátelsky na něj zamrkám. „Píchneš do mě jehlu?“ Vykulí oči. „Ano.“ Začínám být trochu netrpělivá. „Dobře.“ Zhluboka se nadechne a pokýve hlavou na znamení souhlasu. Já ho jemně uchopím za paži a vpravím do těla příslušnou dávku uspávadla. Dostala jsem ho pro případ, že by dělal problémy a nechtěl se mnou odejít. Jsem však přesvědčená, a oni také byli, že by Kes šel dobrovolně. Ale to neudělám, bude žít šťastně se svými rodiči! Ne ponurým životem neživých.
Okamžitě usíná a já ho přikrývám a odcházím. Tak jak jsem přišla. Otevírám okno a vyskakuji do tmy. Ačkoli se vrhám ze třetího patra, hladce a měkce dopadnu na vlhkou trávu. Mám strach, jsem si skoro jistá tím, že mě zabijí.
Naposledy pohlédnu do Kesova okna, tmavý závěs se divoce vlní v zuřivém větru venku. Náhle mě pevně popadnou dva páry silných paží a tvrdě mě přirazí na zeď. Nestačím ani vykřiknout, ani se jakkoli bránit.
„Věděl jsem, že selžeš, Shiny. Od samého začátku jsem najisto věděl, že na to nemáš!“ Posměšně protáhne protivný hlas a ruce, které mě dosud pevně svíraly, povolí stisk. Otočím se. Stojí tam. Snake, Virgo a Murky. Snake, ten odporný hajzl, který mě zabil a udělal ze mě neživou. Nenávidím ho tak, jako on nenávidí mě.
„Jak jsi mohla být tak pošetilá a myslet si, že ti přenecháme tak důležitý úkol, aniž bychom nad tebou měli kontrolu?! Říkal jsem to a pořád to říkám, byla chyba udělat z tebe neživou!“
„Drž hubu!“ Neovládnu se a zařvu mu do obličeje. Vší silou mě nemilosrdně udeří a ještě mě nakopne jako nějaké zvíře. „Tady není Vanagel, tvůj věčný ochránce! Tak už si to uvědom holčičko!“ Otřu si krev z úst a odvrátím se od něj. Virgo se jen zlomyslně usmívá a Murky rozpačitě hledí stranou. Snake na mě jen vyčkávavě zírá, vyloženě chce, abych ještě něco řekla a on mě mohl uhodit. Mlčím.
„Dobře. Shiny už očividně nic na srdci nemá! Murky! Virgo! Dojděte pro toho kluka!“ zavrčí Snake panovačně, já jen zlostně zalapám po dechu.
„COŽE??? To ne! Nechte ho být. Vůbec se nám nehodí!!!“ Murky a Virgo už šplhají ke Kesově oknu, Snake se jen šklebí. Vyskočím na zeď! Chci ty dva zastavit! Snake mě ale popadne za paži, strhne na zem a drtí mi ruku.
„Jaká škoda, že tě nezabijí! Škoda, že se to nesmí!!! Mám pro tebe ale lepší trest. Mnohem lepší.“
Murky s Virgem jsou už dole, nakládají Kesovo bezvládné tělo do auta. Trhá mi to srdce. Bezmocně bouchnu do zdi. To už mě ale Snake táhne k autu. Mrští mnou na zadní sedadlo a sedá si vedle mě. Virgo si přisedne z druhé strany a Murky za volant. Pomalu se rozjíždíme. „Jaký trest, Snakeu?“ Hnusí se mi už to, že vyslovuji jeho jméno. On se usměje.
„Zabiješ Kese! A pak… pak ho proměníš!“