Duchům neunikneš!

Sedím s Calem u ohně a s chutí se zakusuji do opečeného párku. Není večer, jsou asi čtyři odpoledne. Nebe je hrozivě tmavé, bude pršet, a pořádně. Cal prohrábne žhavé uhlíky klacíkem a cosi spokojeně zabručí. Pobaveně mlasknu, rty se mu zkroutí do veselého úsměvu. Pohlédne na mě svou milou snědou tváří a zelené oči mu sklouznou k nebi. „Bude bouřka, parádní bouřka!“ Oči mu zasvítí, vyskočí a utíká do domu. Pro deky, budeme v altánku pozorovat blesky a poslouchat zvuky hromu.
Cal je vlastně můj otec. Nikdy mu ale neříkám tati. Je to prostě Cal.
Maminka zemřela, když mi bylo sedm. Od té doby žijeme s Calem sami. Rozumíme si, nikdy se nehádáme! Jezdíme pod stan, na ryby, chodíme do kina, na pizzu. Jsme prostě rodina, my dva. Ne, ještě je tu Limbo, náš pes. Zlatý retrívr. Jsme prostě rodina, my tři: otec, dívka a pes.
Stojím před altánkem a hladím Limba. Zdá se být neklidný. Nevěnuji tomu pozornost a hledím k obloze. V dálce tlumeně bouří a trošku prší. Pes se začíná vrtět a nervózně se rozhlíží. Pak výhružně zavrčí. Rychlým pohledem přejedu zahradu. Pod jabloní, přímo naproti altánu někdo stojí. Srdce se mi prudce rozbuší. Limbo zuřivě štěká. Já strnule stojím na místě a zaraženě si prohlížím toho muže. Je vysoký, zahalený v černém dlouhém kabátě, pleť má snědou a přes celou tvář se mu táhnou dvě tenké bílé jizvy. Ústa má pootevřená, cení načernalý ostrý chrup, na krku má vystouplé odporné modré žíly a dlouhé tmavé vlasy mu spadají do tváře. Rozpršelo se, k zemi padají dlouhé provazce deště a jemu se k obličeji ty vlasy přímo lepí. Mám šílený strach. On na mě jen upřeně hledí, v tváři se mu nehne sval a on na mě nesnesitelně civí. Jen stojí, nehybně, mlčky a kouká.
„Charlie! Nestůj v tom dešti! Zalez do altánu!“ Cal se s plnou náručí dek prožene kolem toho chlapa, nezavadí o něj pohledem a mě odtáhne do altánku. „Charlie, co to do tebe vjelo?! Stála jsi tam, jako kdybys spatřila ducha!“ Usmívá se, mně je do breku. Otevírám pusu a pokouším se promluvit. „Charlie! Co je?“ Teď už je vyděšený. Popadne mě za ramena a jemně se mnou zatřese. „Tam! Tam venku! Někdo tam stojí!“ Šeptám a celá se klepu. Ukazuji k jabloni, ale nedívám se tam. Tak strašně se bojím. Cal nechápavě zírá do zahrady, pak starostlivě obrátí pozornost ke mně. „Podívej se pořádně, Cale! Znovu se podívej!“ Drtím zlostně mezi zuby. Z hlasu mi viditelně odkapává panika. Cal vykulí oči, poslechne a pozorně prohlédne zahradu. Poté se ke mně nešťastně obrátí. „Nic. Nic nevidím.“
Když nic nevidí, musel odejít. Limbo však štěká jako o život a blesky protínají tmavou oblohu snad každých pět sekund. Rány hromu jsou přímo ohlušující. Otřesu se a rychle se otočím. Pak zaječím, pronikavě, hystericky, a zbrkle couvnu. Upadnu přes Limba. Okamžitě se sbírám a třesoucí se rukou ukazuji na toho chlapa. Stojí ve dveřích altánku, necelé dva metry ode mě! Stojí nehybně a dívá se. Jen na mě. Neuhne pohledem. Dívá se tak lačně… tak…. hladově!? Cal je vyděšený. Křečovitě mi svírá ramena a neustále se ptá, co se děje. On ho nevidí! Sakra, nevidí!!!
Muž ode mě odvrátí pohled. Konečně! Klekne si a ukazováčkem a prostředníčkem začne na kamennou zem cosi psát. Plynule vytvoří rudý čitelný nápis: Dnes ve 2:02! Strachy skoro nedýchám. On se napřímí, hrozivě se usměje a labužnicky si přejede prstem přes krk. Pak se otočí a zmizí v děšti.
Já jen napůl stojím, napůl ležím a šíleně se klepu. Brečím a zrychleně dýchám. Vlasy mám potem přilepené k čelu. „Cale! On mě zabije! Ten chlap mě určitě zabije! Pomoz mi! No tak mi pomoz!“ křičím a s pláčem se hroutím na zem. Cal jen bezradně stojí, něžně mě hladí a šeptá. „Holčičko moje….“ Tak to dělával, když zemřela maminka…..
Ani nevím, jak mě dotáhl do postele. Nicméně sedím jako svíčka v Calově obrovské posteli strnule ho držím za ruku. Přímo naproti posteli je obrovské okno do zahrady. To není dobré! Vůbec ne! Sakra!
Usnu. Spánek mě prostě přemůže, ačkoli se bráním, usínám a probouzím se přesně ve 2:02. Hledím na digitálky a slzy se jen řinou. V pokoji je ticho. Tiché hrůzostrašné ticho. Až je mi z toho zle. Nemilosrdně s Calem zatřesu. Poklidně si spí, zády ke mně zahrabaný v pokrývce. „Cale! No tak Cale vstávej!“ Neudržím se a řvu z plna hrdla. Ta hrůza, útroby se mi svírají strachem. Cale!
Opatrně z něj sejmu peřinu. „Cale! To ne! Panebože ne!“ Z vlasů se přes ústa, krk, až k pyžamu táhne zaschlý proužek krve. Kousnu se do hřbetu ruky a prudce se otočím k oknu. Už neprší, ani vítr nefouká, jen to strašné ticho. Náhle se ozve vrzavý táhlý zvuk. Škubnu sebou a sípavě vydechnu. Na skle se začnou objevovat hluboké rýhy. Nekonečně dlouhou dobu poslouchám to vrzání, pak sklo praskne.
Vyjeknu a přitisknu se ke stěně. Nehty zaryju do zdi, polámu si je! Nevnímám to. Zakloním hlavu a oči pevně zavřu. V hrůze si uvědomím, že se zase něco děje. Hlasitý dech a tlumený zvuk končetin dopadajících na zem. Otevřu oči. Ne na zem! Zeď! Něco se pohybuje kolmo nahoru! Na zdi se objevují mokré stopy, přelezou na strop. Kňučím a tiše vzlykám. Postel nečekaně zavrže pod tíhou těla. Jakého? Nevím! To sakra nevím. Pohybuje se směrem ke mně. Jsem sama! Nikdo mi do prdele nepomůže! NIKDO!
Pak to jde rychle. Čísi studené ruce mě pevně uchopí za krk a nepustí. Drtí mi hrdlo. Ten tlak je strašlivý. Já umírám! A on tam stojí. Stojí tam a dívá se. Jizvy se mu kroutí v sladkém úsměvu, žíly na krku se samou slastí a vzrušením zabarvují do černa. Upřeně mi hledí do očí.
Ta holka umírá. Její srdce bije stále pomaleji. Zavírá oči a naposledy vydechuje. Ta slast, prostě nádhera. Stojím tam a dívám se na ní. Do rozednění. Na mou mrtvou Charlie. Otec se probouzí, nechápavě si prohlíží krev na polštáři a pak, pak ji objeví…. mou mrtvou Charlie….