Na štaflích - Opravář Lustrů

Opravář lustrů

„Pane Morrisone, přijdu zpět zhruba za hodinku a doufám, že do té doby bude ten lustr opravený. Je to chlouba našeho domu a když nesvítí, neplní tady žádný účel,“ pravila dost nafoukaně slečna Bailey a na znamení, kdo je tady pánem, hlasitě zavřela dveře. Kolegové mne upozorňovali, že je to mrcha a abych se na její sebestředné výhrůžky vykašlal. Dařilo se mi to zatím docela dobře.
Lustr, o němž s takovou láskou mluvila, byl typický zlatý a velký kýč, který ve vstupních sálech zazobanců, jako byl tento, nesmí chybět. Jeho cenu bych odhadoval zhruba na desetitisíc liber. Desítky různých žárovek ve tvaru svíček, spousty zářivých sošek, nevkusní andělíčci, objímající veškeré svítilny a na tak malou místnost hlavně velmi přehnaná velikost. Takovýto lustr by dokázal ozářit celou vládní budovu natož malou vstupní místnost. Jediné, co mne na síni s lustrem zaujalo, byla její neuvěřitelná výška. Šéf mi řekl, abych si vzal, co největší štafle, že prý je dům, nebo spíše zámek, paní Bailey opravdu vysoký. A měl pravdu. Když jsem se zezdola poprvé podíval nahoru, odhadoval jsem, že strop a podlaha od sebe bude vzdálena nejméně deset metrů. Pane Bože, kdo může stavět tak vysoké pokoje? Baileyský zámek je starý stovky let. Určitě měli tehdejší stavitelé nějaké dobré důvody.
Byl jsem osobně přesvědčen, že to na mých skládacích štaflích, jež dosahovaly výšky zhruba osmi metrů, bude pěkně divoké. Když jsem je za ta léta v práci používal, nejvíce jsem je rozevřel asi na čtyři metry, když na nádraží spadla zářivka a já jí musel skládat dohromady. Takhle vysoko to ale bude pěkně divoké. Zapřel jsem užší část štaflí o stěnu místnosti a začal stoupat po jejich složené části. Po vyšlapaném jednom metru jsem poprvé zabral za konec kovových držadel a vysunul jej, co nejdále to šlo.
V šestimetrové výšce se mi dělalo zle a to jsem se nikdy nepovažoval za strašpytla. Ze zdí kolem již zmizely obrazy a všude, kam jsem se podíval, byly jen holé bílé stěny. Zlatý lustr ode mne oddělovaly jen dva posuny na štaflích a stále se mojí myslí šířil strach, že jejich maximální výška nebude na zjištění, proč ten zatracenej lustr nesvítí, naprosto dostatečná. Paní Bailey tam bydlela dva roky a od té doby na lustr nikdo nešahal. Když jsem se tedy pár sekund od něj podíval na zlaté obložení, uviděl jsem ohromnou hroudu prachu. Poslední posun štaflí. Když jsem stál na úplně poslední příčce, stačilo se jen mírně pohnout nohama do strany a letěl bych dolů. Podpěra štaflí se sice zdála být docela pevná a přinejhorším bych se mohl chytit za lustr, ale pohled dolů jsem v této výšce raději nepokoušel. Moje obavy se ovšem naplnily, na lustr jsem dosáhl jen zdviženýma rukama, jimiž jsem stejně mohl nahmatat pouze dvě postranní žárovky. Vtom se ve mně něco zachvělo a štafle se prudce zavlnily. Někde dole na zemi se ozvala strašná rána a štafle se začaly řítit k zemi. Slyšel jsem jen to pronikavé prásknutí a zvuk, jak železná podpěra štaflí rozvibrovala celý osmimetrový objekt. Zbýval mi jen jediný krok, který jsem v této vypjaté situaci mohl podniknout.
Ozdoby kolem světel byly nečekaně ostré a já si propíchl dlaň pravé ruky skrz naskrz. Ještě štěstí, že druhá byla bez zranění a snažila se udržet mé tělo na pevném lustru. Štafle nalakované krásnou stříbrnou barvou byly opřené o postranní zeď a já se nemohl podívat dolů, kvůli čemu došlo k této nezáviděníhodné situaci. Ruka pálila jako čert, ale já věděl, že když se jí pokusím z ostrého hrotu vyndat, moje životní cesta bude u konce a já spadnu dolů jako hadrová panenka.
Zezdola se ozvala další silná rána, tentokrát ne do štaflí, ale kamsi do prázdna. Leknul jsem se ale stejně a nechybělo mnoho od hrozivého pádu.
Necítil jsem pravou ruku. Krev mi stékala po vyhrnutém rukávu po zádech a zarývala se až do pásku džínsů. Teklo ze mne jako z postřeleného vola a mé čelo bylo mokré od potu, jako kdybych vyšel z vany plné studené vody. Nemohl jsem se podívat dolů ani nahoru. Jediné, co jsem v té chvíli mohl sledovat, byla zašedlá zeď pokrytá několika pavučinami. Nedokázal jsem ani vykřiknout „Pomoc“, tak mne bolest pravé ruky usmrcovala. Dlouho to nevydržím, pomyslel jsem si, bude to zatraceně pomalý proces, když budu padat téměř deset metrů na tvrdou parketovou podlahu. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na zhoubnou smrt, kterou já, nešťastník, kterého práce opraváře lustrů vždycky bavila, zhynu na panství jednoho z nejstarších anglických rodů. Neměl jsem děti, ani manželku, ještěže tak. K studené směsi krve a potu se přidávaly tenké kapky slz, nebyla žádná šance na přežití a já jsem si svoji situaci nechtěl ztěžovat. Vysunul jsem ruku z ostrého sevření a padal jsem k zemi. Můj úkol byl však splněn, lustr se znenadání rozzářil a já padajíc zády k zemi, jsem se musel tiše zasmát. Přeci jen se mi podařilo svoji práci splnit…