Prasata

Bylo ticho…
Paul se zrovna chystal do postele. Neumytý a opilý jako každý den. Dřív takový nebýval. Lidé z vesnice ho znali jako veselého chlapíka, který se radoval z každé maličkosti, ale i jako milujícího manžela, který by pro svou ženu udělal cokoliv. Měli velký statek a se ženou se o něj výborně starali. Králíci vychovaní u nich šli rychle na odbyt, stejně jako největší vajíčka z vesnice. Na každém jejich zvířeti bylo vidět, že se o ně starají s láskou, a že jich nebylo málo. Pak ale přišla tragédie. Paulova žena dostala rakovinu. Každým dnem jí bylo hůř až po necelém roce zemřela. Paul se s její smrti nemohl smířit. Začal pít a na statek se vykašlal. Neměl už smysl žít a tak ho vzal i zvířatům. Většina jich zemřela v křečích, hladem. Jenom prasata stále žila…
Paul ležel v posteli, v ruce pivo a poslouchal rádio. Měl ho puštěné snad jen proto, aby mohl v jednom kuse nadávat na každou zprávu od příjemné moderátorky. Zanadával si na zkaženou mládež i na hloupé politiky a usnul…
Kolem druhé v noci ho probudil zvláštní hluk. Chvíli se ho snažil nevnímat, ale byl to zvuk, který se zarývá hluboko pod kůží a nutí vás ho poslouchat. Rozespalý vstal, oblékl si župan, nazul boty a vyšel z tmavé ložnice. Hlava se mu točila, jako by byl na řetízkovém kolotoči.. Rozsvítil v předsíni a slyšel, že zvuk přichází z venkova a je mnohem hlasitější. Začala ho z něj bolet hlava. Vyšel ven a došlo mu, že ten nepříjemný jekot přichází z chlívku od prasat. Prasata nedostala nažrat dobrý týden a dávala to hlasitě najevo…
Paul došel k chlívku a podíval se na pohublá ale stále růžová zvířata. Když si ho prasata všimla, začala vyvádět mnohem víc. Vydávala ze sebe neuvěřitelný jekot a pískot dohromady. Paulovi došla trpělivost. „Držte už hubu,“ řval na ně, ale nevypadalo to, že chtějí přestat. Dočista se zbláznila. Na Paula už to bylo moc. Deprese a 15 piv udělá svoje. Zaměřil se na jedno prase a v jeho očích uviděl nenávist.. „Nečum na mě, ty svině, slyšíš mě?“ Ale prase nejspíš neslyšelo nebo nechtělo slyšet, a dál se upřeně dívalo na Paula. „Ty kurvo, mám toho dost,“ zakřičel a vyběhl do kůlny, kde popadl brokovnici a několik nábojů. Ten jekot byl neúnosný…
Vrátil se k chlívku a stále křičel, ať jsou zticha, bez výsledku. „Dobře máte, co jste chtěli!“ Paul vyndal z kapsy několik nábojů a chtěl nabít pušku, ale náboje mu spadly na zem. Ihned se pro ně ohnul, ale ztratil rovnováhu a spadl do chlívku mezi ječící prasata. Postavil se na nohy a všiml si, že jekot utichl. Rozhlídl se kolem sebe a viděl, že všechna prasata na něj upřímeně zírají a mají něco v plánu. „Chcípněte,“ stihl zakřičet…
Prasata se na něj vrhla obří silou. Trhala z něho oblečení a kopala ho do všech částí těla. Paul cítil, jak z něho trhají kusy svaloviny, ale nebránil se, něco v podvědomí mu totiž říkalo, že je to jeho chyba. Chlívek se za chvíli změnil v krvavou lázeň a prasata ve vraždící stroje. Když cítil, jak mu nějaké prase prokusuje krk, naposledy vydechl…

A bylo ticho…

Paul se nikdy nenašel a prasata si rozdělili místní lidé, protože ta přece za nic nemůžou….