Večer ve svitu Nočního Klubu

Práce recepčního v nočním klubu „Good Luck in Praha“ se mi hnusila. Vidět každý den oplzlé tlusťochy, chtějící ty holky přes noc a představovat si, co s nimi dělají, mi energii příliš nedodávalo. Tu noc před pěti lety ovšem došlo k incidentu, na nějž se nezapomíná a na do smrti jej budu vídat ve svých nočních můrách. Hustě sněžilo a páni byli v tu roční dobu spíše zaměstnáváni vybíráním vánočních dárků pro své ratolesti, než aby jako neukojení ženáči přišli navštívit náš hampejz. Byla jedna hodina ranní a já si za pultem chabě osvícené místnosti četl svůj oblíbený týdeník o světovém dění, když vtom do extrémně nudné šichty někdo otevřel vstupní dveře.

Ačkoliv jsem v tu chvíli očekával spíše postaršího plešatého podnikatele, dávající si dobrý pozor, zda ho někdo nevidí, pravda byla úplně jiná. Do vestibulu vstoupil mladý muž v dlouhém černém kabátu a tmavém klobouku, na jehož tvář nikdy nezapomenu. Byl to obličej plný tajemna, stinných rysů a tmavě hnědých očí. Spojoval bych si ho spíše s ďáblem nežli s návštěvníkem nočního klubu. Každopádně ke mně přišel a zdvořile si požádal menší blondýnu na klasické noční číslo.
„Ale jistě, pane, na pokoji číslo pět by měla být připravena Leona, doufám, že vám bude plně vyhovovat,“ promluvil jsem na něj, ale do očí jsem mu nepohlédl. Byl jsem již dost přetažený a pravděpodobně bych viděl v jeho očích nějakou fata-morganu. Vysolil peníze v tisícových bankovkách na stůl a já rozměnil několik drobáků. V té době, myslím, ještě existovaly halíře a tak jsem se svojí krabičkou s drobnými nejistě prohrabával docela dlouho. Snad se ten nadrženec zatím neudělá někde za rohem, to by mne šéf asi zabil, pomyslel jsem si. Nakonec ovšem vše dobře dopadlo a on odešel po schodech k pokoji číslo 5 a já se opět vrátil ke svému časopisu. Poprvé za svých šest měsíců, co jsem v nočním klubu pracoval, jsem za pracovním pultem usnul.

Probudil mne děsivý ženský výkřik odněkud z pokojů nade mnou. Už z předešlého nehezkého pocitu mi bylo jasné, že to byla určitě Leona a ten podivný mladík v černém pršiplášti. Mé srdce se rozžhavilo a já popadl obranný nůž, který jsem měl pro nejhorší případy připravený pod stolem. Jako zachránce světa jsem vyběhl schody a naslouchal hlasitým vzdechům z konce chodby, pokoje čísla 5. Nezdálo se mi to? Ptal jsem se sám sebe. Dveře byly kupodivu otevřené a z dálky byla na koberci chodby, před pátým pokojem, vidět velká krvavá skvrna. Srdce mi spadlo do kalhot, ale vnitřní hlas mne hnal kupředu. Mé oči byly stále utkvěny na tmavě rudém fleku na žlutém koberci a když jsem se za typických „bordelových“ vzdechů proplížil až k pantům otevřeného pokoje 5, vzhlédl jsem opatrně jedním okem neskutečnou podívanou. Jak jsem černě předpokládal, krev na koberci patřila Leoně, která v kaluži krve ležela na kdysi bílé posteli a na ní si to právě rozdával ten podělanej nekrofilní mladík, jehož černý plášť ležel pohozený v rohu. Zvedl se mi žaludek, ale dokázal jsem ovládnout své smysly a potichu odejít zpět do recepce, odkud se mi podařilo zavolat policii. Den poté jsem z osobních důvodů dal v podniku Good Luck in Praha pochopitelnou výpověď.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Tento příběh se doopravdy stal 19.12.2000 v jednom pražském nočním podniku, kterému bylo z etických důvodů pro tuto povídku pozměněno jméno. Tímto děkuji svému příteli Jaroslavu Antlovi ke zveřejnění jeho hrůzných zážitků, které musel jako recepční v onom klubu podstoupit.

Jaroslav Antl nyní pracuje jako skladník v jedné brněnské továrně. Na onen večer nerad vzpomíná a říká, že jím bude částečně poznamenán do konce svých dnů.

Petra Králová alias Leona byla ten den na místě mrtvá. Vrah ji obdařil pěti bodnými ranami do oblasti hrudníku, z čehož jedna čistě prorazila podstatnou srdeční cévu.

Valentin Ausfizsier byl potrestán šestnácti roky vězení a svůj trest si právě odpykává v Rýnovické věznici. Do konce trestu mu zbývá ještě necelých jedenáct let.