Boj o přežití

Mlčky vstal a došel k oknu. Rázným a rychlým pohybem, který jaksi kontrastoval s jeho pomalou rozvážnou chůzí, rozhrnul těžké závěsy, tmavé známkami let, po které visely na stále stejném místě. Byl to ten rázný pohyb, který často vídáte ve filmech, ten který vnese do místnosti záplavu světle a oslepí osoby uvnitř. Paulův pohyb tak ale neučinil. Za okny byla hluboká temná noc. Jen neprostupná tma. Světlo v místnosti nebylo o mnoho větší. Osvětlení, jež se linulo pouze z krbu a několika svící postavených na starobylých svícnech, tvořilo spíše příšeří než-li světlo. Na zašedlých stěnách si pohrávaly různé stíny, jak se plameny kývaly, a slabé světlo se ztrácelo a opět objevovalo s rozestupy mezi svícny.

Paul pohlédl z okna: "Myslím, že tam jsou."
"Je tam tma, stejně bys je neviděl."
"Něco snad, vždyť víš. Znáš můj zrak stejně tak dobře jako já tvůj."
"A také znám tvou fantazii doplněnou o neustávající strach, které skutečně postrádám, drahý. Nepřijdou, věř mi. Nenajdou odvahu. A zatáhni ty závěsy, nemusíš zbytečně upozorňovat světlem, co kdyby kolem někdo šel."
Paul neuposlechl výzvu ženy, jež napůl ležela a napůl seděla na pohovce za ním a upíjela ze svého poháru. Dál koukal z okna.

"Myslím, že se tam něco hýbe. Určitě se tam něco hýbe. Jsou tu."
Susan vstala, naštvaně přešla přes místnost, závěsy zatáhla a otočila se na Paula: "To jsou kočky. Nedělej paniku, dobře víš, jak to nenávidím."
Vrátila se na své místo a opět usrkla z poháru. Paul uraženě odešel. Vyšel před dům a obešel ho na druhou stranu. Cestou se vyhýbal starým náhrobním kamenům, které se rozprostíraly všude kolem domu. Možná měla Susan pravdu, že je měli odstranit. Ona sice pouze nechtěla, aby upoutávaly pozornost na dům - absurdní, ten dům upoutává pozornost sám o sobě - ale je pravda, že by tu alespoň nepřekážely. Opřel se o zeď, před očima měl městečko, jež se rozkládalo v údolí. Sám dům byl na kopci. A ona si myslí, že ho někdo může přehlédnout. Chvíli se rozhlížel a následně se vrátil zpět do domu.

"Svítí v kostele, říkám ti, že něco chystají. Proč by tam jinak byli v tuto hodinu..."
"Ať chystají."
"Určitě přijdou..."
"Ať si přijdou," dál s ledovým klidem upíjela ze svého poháru.
"Nemáš strach?"
"Já se mám bát jich?"
Svůj pohár naštvaně položila na stolek. Vstala. "Já jich?" Šla k Paulovi. "Já jich," opakovala stále dokola. "Děláš si srandu? Já se mám bát jich? Uvědomuješ si, kdo jsou oni a kdo jsem já? Já se mám bát jich?"
"Ale ty si uvědom, že za několik hodin bude svítat."
"Tak bude svítat. Mě nezničí pár venkovanů, kdepak. Přežila jsem stovky takových bláznů. Je to potrava a já ti garantuju, že mě, Susan Nortonovou, nezničí vlastní potrava, chápeš to? Já se jich nezaleknu. Ať si kolem sebe mávaj´ krucifixem, polejvaj´ se svěcenou vodou, živěj´ se česnekem a řežou si kůly s ostrou špičkou. Já budu ta, která vyhraje!"

"Nemáš proti nim šanci, pochop to!"
"Ty chápej mě, to bude lepší... Jsi upírem několik let, já po staletí. Oba dva jsme vyšší forma života, kolikrát ti to mám vysvětlovat?! My se nemáme bát jich, ale oni nás! Slyšíš mě? Oni nás," postupně zvyšovala hlas. "My, my máme lepší instinkty, my máme bystřejší smysly, my disponujeme vyšší inteligencí, my, my," už naprosto nepříčetně řvala.
Paul jen tiše poslouchal a hleděl do země. "Přijdou?"
"Nepřijdou."
"Tedy odcházím spát."

Susan pouze pohlédla, jak vychází ze dveří. Dopila svůj pohár a slastně olízla poslední kapičku krve, která jí uvízla na rtu. Šla se připravit na svítání... Na své sametové rudě-černé šaty si oblékla plášť a sešla do sklepa, kde v otevřené rakvi již spal Paul. Sklonila se nad něj.

"To víš, že něco chystají, myslím, že přijdou tak za hodinu až dvě. Proto musím běžet. Ano, měl jsi pravdu, ale upír nesmí dávat najevo slabost, miláčku. Nebyl jsi ztělesněním dokonalého nemrtvého, ale o to lepší jsi byl..." lehce ho políbila na krk, "...milenec. Snad někdy najdu člověka, který může být dobrým upířím milencem. Budu vzpomínat, milovala jsem ty tvé polibky." Opět ho lehce políbila, pohladila ho po vlasech. "Sbohem."

Vyběhla z domu, rozhlédla se a běžela do lesa. Každou chvíli se rozhlížela, zatajovala dech, aby jí neunikl sebemenší zvuk a snažila se držet se co nejvíce mezi stromy. Po půl hodině běhu už sotva dýchala. Zastavila se, aby se opřela o strom a odpočinula si. Najednou se zděsila. Mezi stromy zahlédla kousek oblohy. Když vyběhla z domu, byla ještě temná noc, ale teď už se obzor zbarvoval do modra. Její cíl byl dál, než si myslela, a za několik minut mělo vyjít slunce. Znovu se rozběhla. Po pěti minutách měla chuť všechno vzdát. Slunci chybělo už jen pouhých několik minut, možná vteřin, aby jí svými paprsky sežehlo na popel.

Začínala mít strach, že běžela špatným směrem, začínala litovat, že se neukryla někde v domě, litovala, že nevyšla o několik minut dřív. Běžela dál. Nehodlala se vzdát bez boje. Slunce vysvitovalo. Pocítila, jak jí z vteřiny na vteřinu ubývá sil. Její zrak byl uzpůsoben na vidění ve tmě. Její oči nebyly kočičí, nemohly se pouze přizpůsobit dávce světla. Ona viděla pouze ve tmě. Ve světle, které pomalu přicházelo, se jí krajina okolo rozmazávala před očima. Chtěla utéct před ničivými paprsky, které místy zlehka prosvítaly mezi stromy a způsobovaly jí těžké popáleniny, jakmile dopadly na kůži. Chtěla utéct, ale byla sotva schopna chůze, i když se opírala o stromy. Poprvé začala věřit, že prohraje.

Najednou si povšimla něčeho, co by se dalo přirovnat oáze v poušti, na kterou zoufalé čeká žíznivý pocestný. Objevila jeskyni. Objevila cíl, za kterým celou dobu běžela, který jí málem stál život. Vběhla dovnitř, schoulila se a několik minut pouze seděla a divoce oddychovala. Cítila, jak jí buší srdce, krev jí proudila závratnou rychlostí žilami. Cítila také, jak ji pálí pokožka, která byla vystavena slunci. Zkusila se jí dotknout, cítila neskutečnou bolest. Sundala si plášť; místy byl úplně protrhaný, ale i tak ho zlehka přehodila přes sebe a usnula.

Probudila se, když už zase nastala noc. Popálená pokožka už se zdála být zdravější a hlavně se cítila opět svěží a plna síly. Vstala a dnes už pomalu - se vydala směrem k domu. Chvíli obcházela dům, a když se přesvědčila, že uvnitř nikdo není, vešla. Vzápětí rychle vyběhla. Vzdalovala se od domu tváří k němu, kroutila hlavou a němě gestikulovala rukama.
"To vám nedaruju, vy lidský svině. Tak tohle teda ne."
Celý dům byl vysvěcen. Všude byla svěcená voda a všude byla cítit kadidla, zničili její dům.
"To mi ještě zaplatíte...!"

Jakmile se trochu vzpamatovala, vyšla na cestu a vydala se směrem k městečku, šla se najíst. V duchu varovala obyvatele, že takovou noc nikdy nezažili a už nezažijí. Ač to není správný, nenápadný způsob upírů, měla v úmyslu vyvraždit je, vysát je do poslední kapky krve. Dnes měla krom hladu a chuti ještě další důvod; musela pomstít svého milence a svůj dům a chtěla jim vrátit to strašné svítání, které zažila. Prostě se nají a odejde do jiného města, kde si najde nového milence i nový dům, do města, ve kterém se možná lidé dočtou o hrůzné události na východě, a Susan s nimi bude oplakávat alespoň jeden život, který zde skončil, ale za zády se jim bude smát... Protože teď se jde najíst...