Miriam

,,Kdo…? Kdo jsi…?“
,,Miriam… A teď spi….“

***

,,Ona byla dokonalá. Vážně. Dokonalá. Dokonale krásná. Celý její tělo. Bylo dokonalý. Ne jako to tvoje. Její pokožka byla tak jemná. Tak… Dokonalá. Ne jako tvoje.“
,,Prosím… Ne… Prosím…“
,,Ticho! I její hlas byl naprosto dokonalý. Zněl jako ta nejkrásnější hudba. I když jsem ho slyšel jenom jednou… Jenom když vyslovila svoje jméno. Jak ty se jmenuješ?“
,,Radka.“
,,I tvoje jméno je tak… nedokonalý. Miriam. Jmenuje se Miriam. To jméno je dokonalý. Ne jako to tvoje.“
,,Prosím… Pusťte mě. Prosím!“
,,Proč?“
,,Ne………….“
,,Vidíš ten nůž? Nemůžeš se ho dotknout. Nemůžeš před ním utíkat. Nemůžeš nic. Jenom sedět. Svázaná…“
,,Ne……..“
,,A on se k tobě přiblíží. A ty už nikdy nebudeš jako dřív. Navždycky po něm zůstane šrám…“
,,Ne……“
,,Bude to šrám po dokonalosti. Ten nůž je dokonalý. Dokonale hladký. Dokonale ostrý. Dokonalý. A nedotknutelný. Ale ty nejsi dokonalá. Můžeš být vděčná za dotyk dokonalosti. Cítíš ho? Jak se tě dotýká? Jak ti přejíždí po kůži?“
,,Au… Nechte mě… Prosím… Prosím…“
,,Tvoje krev. Tvoje slzy. Všechno to stéká k dokonalosti. K noži. Slzy na něj dopadají. Krev na něj dopadá. Chceš to. Chceš mít v sobě aspoň kousek té dokonalosti.“
,,Ne… Ne!“
,,Ona byla taky taková. Jako ten nůž. Chladná. Dokonalá.“
,,Bolí to… Bolí…“
,,Ano. Dotyk dokonalosti bolí. Ale neboj se. Už brzo přestane. Už brzo se dokonalost stane tvou součástí. Jenom na chvíli. Bude dokonalost v tobě. A pak smrt… Skončí tvoje nedokonalá existence. Ale dokonalost – bude tady pořád.“
,,NE!“
,,Nebraň se tomu. Nebraň se dokonalosti, aby tebou projela. Netrhej provazy, když už je dokonalost tak moc blízko. Už je u tvého srdce. U toho zběsile bušícího srdce.“
,,Ne…“
,,Už je u tebe. Už zajíždí pod tvou kůži. Už. Už. Umíráš. Umíráš s pocitem dokonalosti v srdci. A krev je všude okolo. Všude. Teče po podlaze. To je pro tebe, Miriam. To je pro tebe…“

***

,,Ne… Nemůžete mě zabít… To nejde… Vždyť tam chodí lidi… Za touhle zdí…“
,,Ticho! Řekni mi, jak se jmenuješ?“
,,POMOOOC!!! POMOC!!!“
,,Ticho! NIKDO ti nepomůže!“
,,POMOC!“
,,Nikdo ti nepomůže! Rozumíš?! NIKDO!“
,,NE! To ne… ne… POMOC!“
,,Nekřič. Nekřič… Nepomůžou ti. Lidi ti nepomůžou. Ale já ti pomůžu. Tenhle nůž ti pomůže-“
,,ÁÁÁÁÁ!!! POMÓÓ-“
,,POMŮŽE ti k dokonalosti. A nepřerušuj mě, prosím. A řekni, jak se jmenuješ.“
,,Proč?! Sakra, proč?!... POMOC!!!“
,,Chci ho slyšet… Slyšet tvoje jméno. Jméno je moc důležitý. Její jméno je dokonalý. Miriam. Slyšíš to, jak je dokonalý? Slyšíš to? Je dokonalý jako ona sama… Je úplně dokonalá. Jako tenhle nůž. Její pohled je chladný stejně jako jeho čepel. Projede tebou. Stejně jako tahle čepel. Ucítíš dotyk dokonalosti. Každý má právo na dokonalost. I ty. Ucítíš, jak tebou dokonalost projíždí. Ucítíš ji. Dokonalou. Chladnou.“
,,Ježíši… Ne… Ne… Já.. NE!“
,,Dotyk dokonalosti. Cítíš ho už? Cítíš ho? Na tváři. Cítíš ho?“
,,Jo… Ale já nechci. Já… NE!“
,,Miriam. Byla tak dokonalá. A její pohled… Když uviděla moji krev… Jenom na ten jediný okamžik zaplál. Už nikdy nebudeš jako dřív. Dokonalost tebou projede. Jako nůž. Miriam…“
,,Ne… Já nechci… Nechci dokonalost… Ne… Ne…“
,,Ale ano. Chceš. Všichni ji chceme. A ona chce nás. Jako ten nůž. Jako Miriam. Chce tvoji krev. Chce tebou projet. Chceš ji cítit v sobě. Moc to chceš. Aspoň na jeden jediný okamžik. Na jediný okamžik.“
,,Ne. NE! NE! POMOC!!!“
,,A potom… Potom bude tma. Prázdnota. Tvoje duše odejde z těla. Jako ta moje. Je pryč. Má ji ona. Miriam.“
,,POMOOOC!!!!“
,,Dokonalost. Dotýká se tvého krku. Ponoří se dovnitř. Tak… A tvoje krev vystříkne. Na podlahu. Na zeď. A ty umíráš. S pocitem dokonalosti. Tohle je pro tebe, Miriam. Všechno je to pro tebe, Miriam. Miriam… Miriam… Všechno to dělám jenom pro tebe. Miriam! Přijď za mnou, Miriam. Přijď za mnou… Prosím… Miriam!“

***

,,Ahoj… Pročpak jsi tak sama? Sama, v noci, v temným podchodu… Pročpak?“
,,Běž do píče.“
,,Ale no tak… Mně se přece můžeš svěřit…“
,,Che! Si myslíš, že mě jako sbalíš, jo?“
,,Ne. To nechci udělat.“
,,Nepřibližuj se ke mně, zmrde. Mám dneska blbej den.“
,,Opravdu? A copak se ti stalo? Nechceš mi to říct?“
,,Ne – Co to… Pusť mě!“
,,A pročpak? Jsme tu jenom spolu… Můžeš mi teď říct, co tě trápí… Anebo nechceš? To nevadí. Bude to v pořádku. Dneska tě všechno trápení přejde. Ucítíš dotek dokonalosti.“
,,Co?! Dej ten nůž, kurva, pryč!“
,,Nevidíš to? Nevidíš, jak je dokonalý? Dokonale hladký. Dokonale ostrý… Je jako její pohled…“
,,Říznul´s mě.“
,,Ano… Dokonalost chce tvoji krev. Stejně jako-“
,,Dala jsem ti šanci, zmrde.“
,,ÚÚÚÚÚ…“
,,Co? Bolí tě kopanec do koulí? A proč´s pustil ten svůj slavnej nožejk? Nebo svoji slavnou dokonalost?“
,,Au..“
,,Co je ti?! Bolí tě, když do tebe kopám, zmrde?! JO?!“
,,Nech…“
,,Co?! Mam tě NECHAT?! Si ze mě děláš - prdel, ne? Sem ti řikala, že mam - dneska, - kurva, - špatnej - den!“
,,Uch…“
,,Vo co se snažíš?! Strhnout mě na zem?! S tim si běž do prdele!“
,,A-AAA-UUU“
,,Chm. Víš, že máš kosti ruky uplně na padrť? Che.“
,,Uch.“
,,Víš, co mě teďka tak napadlo, zmrde? Že bys asi chtěl cejtit taky tu… dokonalost, že jo?“
,,Ne… Já... Ne…“
,,Ne? To je mi ale dost u prdele, víš? Stejně sou všichni mužský parchanti… Chápeš to? Jak mně to moh vůbec udělat?! S takovou kurvou… Tak co? Kam bys to chtěl? Ne.. Drž hubu! Co třeba sem, do krku? Ale ne, to by bylo moc rychlý… Víš, já chtěla původně skočit pod vlak. Ale tys mně ukázal cestu, ty zmrde. Já je zabiju. Voba dva. I tu kurvu. I toho hnusnýho hajzla… Ale až po tobě, zmrde.“
,,Uch….“
,,Jak myslíš, že rychle chcípneš? S kudlou v břiše? Hm?“
,,Miriam…“
,,Cože?“
,,Miriam.“
,,Co?“
,,Miriam!“
,,Co to kecáš?“
,,Miriam… Ohlédni se… Stojí za tebou. Je tak krásná. Je dokonalá. Její hladká, sněhobílá pleť… Její oči… Chladné… Její vlasy… Temné. Jako noc. Noc všude okolo… Miriam. Pomoz mi! Zachraň mě!“
,,Co to…? Pusť mě!“
,,Ne, Miriam, nepouštěj ji.. Prosím… Nepouštěj ji!“
,,Nepustím. Ne. Pssst, holčičko. Buď potichu. A nesnaž se mě mlátit. Tím si nepomůžeš, holčičko.“
,,Miriam, zachraň mě… Já… Umírám… Ale miluji tě. Tak… Tak jako ještě nikdo… Nikoho… Nemiloval… Miriam… Tvoje jméno…. Zní mi v uších… Celou… Celou tu dobu mi zní v uších! Já… Zabíjel jsem. Ve tvém jméně. S tvým jménem na rtech. Zabíjel jsem…“
,,Jsi nechutný, víš to? Snažíš se mluvit jako básník, ale při tom seš obyčejnej vrah. Obyčejnej psychopat.“
,,C… Cože? Já… Jsem jenom… Chtěl… Chtěl šířit dál… Tvoji dokonalost… Tvoji dokonalou krásu…. Miriam…“
,,Cože? Dokonalost? Moji dokonalost? Tím, žes zabíjel? Já nezabíjím. Teda většinou ne. No, to je jedno. Já chci jenom říct, že jsem z tebe nepila, abych ti předávala nějaký poselství. Prostě jsem měla žízeň.“
,,POMÓC!!!“
,,Psst, holčičko. Vidíš to, já se tady s tebou vybavuju a málem by mně už začala utíkat.“
,,Ale… Miriam… Miriam…“
,,Neboj se, holčičko, moc to nebolí. Teda většinou ne. A až se probudíš, zbydou ti na krku jenom takový dvě malý ranky. Nejspíš si jich nikdo ani nevšimne.“
,,Miriam… Jsi tak krásná… Když vidím… vidím jak… jak piješ její krev… Jsi tak krásná… Když kapky… Kapky té karmínově rudé tekutiny… stékají… stékají po tvých rtech… Když tvůj pohled…. Tvůj pohled…. Právě v tomhle okamžiku není… není tak ledově chladný… Je plný touhy… plný touhy… Miriam. Já umírám. Miriam……………“

***

,,Proč…? Kdo jste…?“
,,Jsem upírka… A teď spi, holčičko. Spi. Ať můžeš ráno zabít svýho nevěrnýho manžela.“