Dveře

Všude je tma. Hodiny ukazují 3:06 a já jsem v tuto hodinu jako každou noc vzhůru. Až mě to děsí, jak se pokaždé probudím uprostřed noci a na hodinách jsou tyhle odporné číslice. Dneska je to jiné. Cítím to. Možná jsem jen ještě ovlivněná nočními sny, přesto mi přeběhne mráz po zádech. Vstanu a bosa v kraťasech a tílku odběhnu tmou do kuchyně. Nahlédnu do mamčiny ložnice, přikrývka se válí na zemi a mamka tiše pravidelně oddechuje. Tvrdě spí.
Otočím se směrem k lednici a lince a tam – nechce se mi tomu vůbec věřit, ale určitě tam jsou – uprostřed kuchyně. Hnědé lesklé dveře s velkou mosaznou klikou. Mírumilovně tam stojí a klíčovou dírkou proudí tak neodolatelné nazelenalé světlo. Fascinovaně na ně zírám a jako ve snách omámená jejich majestátností a historickým vzezřením k nim s rukama nataženýma vpřed dojdu. Přejedu konečky prstů po nalakovaném po lese vonícím dřevě. Pak pevně uchopím kliku a – pevně přesvědčená, že uvnitř jistojistě bude něco skvělého, nezapomenutelného a velkolepého, bez sebemenšího zaváhání – otevřu je. Ta vůně, květinová, medová, bylinková, ani nevím čeho ještě, mě přímo porazí. Slastně zamručím a zavřu oči. A když je otevřu… ani se mi tomu nechce věřit… ta nádhera. Les, přímo pohádkový, brčálově zelená tráva bez poskvrnky, ptáci, barevní papouškové a křišťálově čisté jezero v pozadí. Impozantní stromy a všelijaký tropický porost, modré nebe…. tam musím, tam musím okamžitě, než ty dveře třeba zmizí.
V okamžiku, kdy už už zvedám nohu, se uvnitř mé hlavy náhle ozve ostré hlasité zavřeštění: NE! Překvapeně strnu v půli pohybu. Náhle spatřím – je to jakási vidina nebo co – titulky novin hlásící: Sedmnáctiletá dívka Sam Parkerová MRTVÁ!!! Vyděsím se a ucouvnu, pak však koutkem oka znovu zahlédnu tu nádheru a něco mi na malý okamžik brání, neviditelná pevná překážka, překonám ji a vejdu. Hlas v mé hlavě se zoufale rozvzlyká. Stojím tam v té nádheře, snad jen zlomek sekundy. Dveře se zabouchnou. Všechno kolem se roztočí a ty veselé křiklavé barvy se slijí v jedinou. Temně černá se teď divoce točí kolem a hlasitá agresivní hudba mě přímo ochromí. Hrůza, děs! Pevně zavřu oči.
„Ne! Dost už! Prosím DOST!“ zaječím. A je klid. Ticho. Ne mírumilovné, posvátné, ale děsivé, nebezpečné. Otevřu oči.
Zdi, oprýskané zdi plné děr a drápanců na stěnách. Okovy, těžké okovy a na nich se zmítají s neuvěřitelnou neúnavností bílá kluzká těla, bez nosu, bez úst. Mají jen oči, černé oči bez bělma, bez panenek, třeští je, vykulují. A vřeští, ačkoli bez úst šíleně hlasitě řvou a ječí, až to trhá uši. Přidávají na intenzitě a pak se to stane. Okovy prasknou. A ty bytosti se ke mně rozeběhnou. Trhanými pohyby se šílenou rychlostí pohybují a vřeští. Teď už ne hrůzou, ale rozkoší, slastí. A pak se mě dotknou. Jsou studení a slizcí. V hrůze se snažím uprchnout. Ale je jich moc, začnou mě omotávat, otírat se o mě a nepřestávají vřeštět. Ležím tam, snažím se pohnout. Nejde to. Klepu se hrůzou, potím se, hystericky řvu. Nevím, jak tam jsem dlouho. Několik minut, možná hodin. A pak je konec.
Znovu se objeví. Už nevypadají vůbec hezky, jsou odporné, je na nich rozmazaná krev a jsou příšerně rozdrásané. Dveře! Vzlykám a neovladatelně se třesu, pořád na sobě cítím jejich odporné mokré pařáty. Doplazím se ke dveřím a otevřu je. Vyřítím se do kuchyně. Mamka ještě poklidně spí. Je jen něco málo po šesté. Zavřu oči a vidím je, svíjející se bílá těla. Začnu řvát, hystericky mlátit do země. Dveře už tam nejsou. Vřískám a začínám si zuřivě rvát vlasy. Mamka se vzbudí. Je ještě celá rozespalá, oči má opuchlé a vlasy jí trčí všemi směry. Šokovaně na mě zírá.
„Bílá těla. Všude. Úplně všude!“ Zařvu a vrhnu se ke kuchyňské lince. Popadnu skleničku rozbiji ji o zem a začnu si ty ostré střepy zařezávat do dlaní. Mamka se vzpamatuje a vrhne se ke mně. Snaží se mě odtáhnout, jen se nepříčetně zmítám v jejím náručí.
„Sam! Co to děláš?! Vzpamatuj se, holčičko!“
„Nech mě! Vidím je! Večer. Bude znovu. Slizké stvůry v okovech. 3:06!“ řvu a vytrhnu se jí, popadnu židli a mrsknu jí o zem. Praskne. Kusy dřeva se rozletí všemi směry. Pak přiskočím ke dveřím a začnu do nich škrábat nehty. Mamka mě znovu uchopí ze zadu a snaží se mě odtáhnout. Po dlaních mi stéká krev. Nevnímám bolest. Chci umřít. Nechci už vidět ty bytosti. Mám je v hlavě. Jejich ryk.
Odstrčím mamku a rozeběhnu se k oknu. Proskočím jím. Bydlíme v paneláku. V sedmém patře. Konečně bude po všem.
„SAM!!!“ maminčin křik, to je to poslední, co uslyším. Tupý zvuk dopadu mého těla na zem, ten už ne. Bylo to rychlý.

Jsem v tunelu. Je tu vlhko, ale nádherný svěží vzduch. A ta vůně, květinová, medová, bylinková, ani nevím jaká ještě. A na konci tunelu…. zelené světlo, ano! Ale je tu ještě něco. Dveře, ale jaké. Fascinovaně na ně zírám a jako ve snách k nim s rukama nataženýma vpřed dojdu. Dychtivě na ně pohlédnu. Jsou nádherné, vezmu za kliku a nedočkavě otevřu.