Rozhodnutí

Proč, proč. proč!? Dívka seděla strnule v lavici a z jejích krásných modrých očí čišel živočišný strach. Několik rudých krůpějí jí ulpělo na světlé, hebké tváři. U katedry se v krvi válela dvě mrtvá těla. Tři muži s noži v rukou procházeli uličkami a hledali, kdo jim dá záminku k další brutální akci. Napětí, přímo hmatatelné, ve vzduchu viselo jako katova sekera připravená k odeslání odsouzence na věčnost.

Nikdo ze sedících potenciálních obětí se neodvažoval ani pohnout. Obě strany ale věděly, že násilí na sebe nenechá dlouho čekat. Za kratičký okamžik křik neúprosně zaplní tichou místnost. Krev poteče proudem a ocel se bude ve smrtících obloucích míhat vzduchem. Už jen pár posledních okamžiků zdánlivého klidu, než vypukne peklo.

A vratké příměří bylo to tam. V dívčině pohledu se cosi změnilo. Hnána emocemi zatnula pěsti a s rozhodností toho, kdo nemá co ztratit, se vrhla na nejbližšího agresora. Pod tíhou nečekaného, šíleného útoku se svalil na zem. I přes to jeho zbraň zanechala na dívčině stehně mělký šrám. Džíny v okolí rány začaly tmavnout vsakovanou krví.

Příval adrenalinu do dívčina organismu jí spolehlivě zabránil pocítit jakoukoli bolest. Proto vyrazila proti druhému muži, který jí dělil ode dveří, úniku a spásy. Tento protivník už byl na útok připravený. Chytil její zdviženou paži a prudce ji strhl ke straně. To dívku vyvedlo ze zamýšlené dráhy útoku a v plné rychlosti narazila na desku nešťastně postaveného stolu. Z roztrženého obočí se vyřinula další krev a takřka ji oslepila. Než dívka stačila jakkoli na nepříznivou situaci zareagovat, muž ji chytil za vlasy a trhl paží směrem vzhůru. Z dívčiných očí vytryskly slzy bolesti a ze sevřených rtů unikl sten. Muž ji postupně vytáhl nahoru, až stála skoro vzpřímeně. Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal jí cosi, po čem se její tělo roztřáslo nekontrolovatelnými vzlyky. Dívka však záhy ztuhla. To když nablýskaná čepel zatlačila na její bílé hrdlo a rudá krůpěj stekla po čepeli až k jílci.

Dívčin dech byl nepravidelný a přerývaný. Očima těkala po místnosti, hledajíce poslední záchranu před blížícím se koncem. Tváře, které znala, se od ní odvracely. V hlavě jí tepala jediná neodbytná myšlenka - já nechci umřít. Nechci. Slzy jí stékaly po tvářích a mísily se s krví a poté pokračovaly v chaotických stružkách k malé roztomilé bradě a kanuly na prsa uvězněná v bílém tričku, už tak dost poznamenaném červenými skvrnami.

Nechtěl jsem riskovat, ale teď jsem neměl na výběr. Afrodité! Ona pro mě znamená všechno a pokud mám pro někoho umřít, tak jedině pro ni. Kdyby se jí cokoli stalo, nikdy bych si to neodpustil. Když jsem jí viděl poraženou a zlomenou, věděl jsem, že nemohu dělat nic jiného než jí zachránit nebo při pokusu o to zemřít...