Strašidelný zámek ( 2. díl)

„No konečně si tady,“ přivítala mě mamka, když jsem vešla do salonku. „Byla jsem na té koňské farmě, trochu jsem se zdržela, promiň,“ omlouvala jsem se za svůj trošku zpožděný příchod. „Nevadí,“ ujistila mě mamka, „teď pojď do kuchyně, budeme večeřet a můžeš nám povyprávět, jak to tady vlastně vypadá.“ Mamka odešla do kuchyně. Rozhlédla jsem se po salonku a oči mi zastavily na křeslech u krbu. Tady kdysi seděl hrabě a popíjel, tady se domluvil s tmavým mužem o dítěti, pomyslela jsem si a zachvěla jsem se. Vykročila jsem za mamkou do kuchyně. „Tak co, jaké je to ve vesnici?“ zeptal se mě otec. „Mají tam skvělej obchod s koňskejma potřebama a ta farma je taky úplně skvělá…“ rozpovídala jsem se o dnešním odpoledni. Uvažovala jsem, jestli jim mám říct i ten příběh, který mi vyprávěla Ashley, ale pak jsem se rozhodla, že ne, dospělí stejně ničemu nevěří. Jen jsem to trošku naťukla. „Tati, kdo tu bydlel před náma?“ zeptala jsem se. Otec se zarazil. „Totiž, pan Johnes říkal, že nějaký manželský pár, ale prý ne moc dlouho, nevím, proč tě to zajímá?“ pohlédl na mě. „Jenom tak, je to krásnej dům, nechápu, proč se z něho někdo odstěhoval,“ položila jsem jakoby mimochodem další otázku, ale otec to pochopil (nebo spíš chtěl pochopit) jinak a řekl: „Jsem moc rád, že se ti tady líbí, a teď mě omluvte, mám ještě nějakou práci v obýváku.“ Dojedla jsem svoje uzenky a umyla nádobí. Mamka mi poděkovala, už byla dnes unavená. „A Kate! Mimochodem, nachystej si zítra tašku do školy, dají ti tam učebnice,“ zavolala za mnou máma. No jasně, škola! Úplně jsem na ni zapomněla. Nejsem z toho vůbec nadšená. Nová škola znamená nový lidi a tím pádem nový kamarády - pokud si nějaký najdu. A toho jsem se právě bála. Vzpomněla jsem si na Ashley a doufala, že budu chodit do stejné třídy jako ona.
Švihla jsem sebou na postel, zkoumala ten obraz a přitom přemýšlela nad tím, co mi pověděla Ashley. Strašně moc jsem si přála, aby to byla jenom povídačka, ale nešli mi do hlavy ti předchozí majitelé. I když, pomyslela jsem si, třeba už to nezvládali finančně. S touhle myšlenkou jsem se zvedla z postele a nachystala si batoh do školy. Pak jsem otevřela svůj deník, do kterého si každý den píšu jednu nebo dvě věty a napsala: „Je to tady skvělý, mají tu i koňskou farmu.“ O strašení jsem zatím psát nehodlala, chtěla jsem počkat, jak to bude dál. Protože jsem měla ještě čas, nakreslila jsem pod svůj zápisek ohradu s pasoucími se koňmi. Pak jsem šla do koupelny a vysprchovala jsem se.
V noční košili jsem sešla dolů a dala rodičům pusu na dobrou noc. Seděli v obýváku u krbu, ve kterém plápolal oheň, dívali se na televizi a povídali si. Normální pohodový večer, kéž by to byla jenom povídačka. Vrátila jsem se do svého pokoje a lehla si. Přestože jsem pořád poslouchala, co se kde šustne, a byla jsem přesvědčená, že v žádném případě neusnu, spala jsem během chvilinky.
„Jo jasně, mami, už vstávám,“ zamumlala jsem, když jsem uslyšela volání. Ale pak jsem sebou prudce trhla a posadila se. Tohle volání nepatřilo mámě… Poslouchala jsem strašlivý tichý, ale zároveň strašně hlasitý křik a srdce mi bušilo ostošest. Pak jsem uslyšela kroky. Jakoby bosé nožky procházely chodbou. Zatajila jsem dech a přeběhl mi mráz po zádech. Zase ten nadpozemský křik a rychlé ťapání nohou. Natáhla jsem se a chtěla jsem zapnout lampičku, jak jsem byla zvyklá ze starého domu, ale pak jsem si uvědomila, že tady ji nemám. Seděla jsem potmě na posteli a snažila se zachytit jakýkoliv další zvuk. A pak… se rozsvítilo. To světlo bylo divné a já si uvědomila, že se vznáší. To nebylo světlo… to byl duch. Průhledná dívka v noční košili až pod kolena s vlajícími vlasy. Začala jsem ječet. Ječela jsem hlasitěji a hlasitěji a bylo mi jedno, že mě všichni ti duchové slyší. Když jsem ječela, neměla jsem tolik strach. Během vteřiny se rozsvítilo pravé světlo, nejdřív na chodbě a potom i u mě a dovnitř vběhli rodiče. „Kate, co se děje?“ přiběhla ke mně zděšeně máma, když uviděla, jak jsem bílá, zpocená, oči mám rozšířené hrůzou a dýchám, jako bych právě uběhla maraton. „Byli tady… Ashley měla pravdu, všichni mají pravdu… oni tu jsou, pořád,“ lezlo ze mě podivným pisklavým hlasem. „Kdo, proboha kdo tady je, holčičko,“ zděšeně se mě ptala máma. Táta si sedl vedle mě a vzal mě za ruku. „No tak Kate, to se ti jenom něco zdálo, nikdo tady není. Měla jsi zlý sen, to se stává, zvlášť na nových místech. Zažila jsi dnes spoustu věcí, nahromadily se v tobě zážitky z uplynulých hodin a pak se ti zdál nějaký hrozný sen,“ uklidňoval mě táta. Uvědomovala jsem si, že má třeba pravdu. No jo, nezapře, že děda byl psycholog. Slabě jsem se usmála a podívala se na budík. Čtvrt na dvě. „Asi… asi máš pravdu, tati. Ale bylo to tak… opravdový,“ pohlédla jsem na ně. Máma mi dala pusu a zakryla mě. Pak odešla zpátky do postele, byl to pro ni těžký den a musí se vyspat. Táta se otočil ve dveřích a zhasl. Ještě než zavřel dveře, řekl: „Víš, je zvláštní, žes křičela a chodila po chodbě takovou dobu, ale nás vylákal až ten tvůj hlasitý křik. Do té doby, jako bych se ani nemohl nebo nechtěl pohnout. Dobrou noc, už spi.“
Jakoby se ani nemohl pohnout, takovou dobu… Vždyť to není pravda, přiběhli chvilku potom, co jsem začala křičet, přemítala jsem. A po chodbě jsem taky rozhodně nechodila. Takže oni to slyšeli taky. Nebo aspoň táta. V tom případě jsem neměla slyšiny ani vidiny, ten duch tu opravdu stál. Byla to určitě jejich dcera. Takže tady pořád jsou, Ashley měla pravdu… všichni mají pravdu. Lehla jsem si na postel a asi po hodině konečně usnula.
„Kate! Kate! No tak, vstávej, dělej, musíš do školy!“ křičela zespodu mamka. „Uááá,“ zívla jsem a protáhla se. Koukla jsem se na budík a zjistila jsem, že je sedm. Právě včas, než tam dojdu… Vyskočila jsem z postele a pohledem jsem zavadila o místo, kde jsem v noci viděla ducha té dívky. Otřásla jsem se a rychle na sebe naházela oblečení. Byl začátek června a hrozný vedro, takže jsem si vzala jenom riflový šortky a tílko a doufala jsem, že tak budou oblečení i ostatní. Vešla jsem do koupelny a umyla se. Pak jsem seběhla jsem dolů do kuchyně a spořádala smažený vajíčka jedna dvě. „Taťka tě sveze dolů do vesnice, jede se zeptat ohledně té práce,“ oznámila mi máma. „Jo? To je super!“ radovala jsem se. „Ta cesta je fakt strašná.“ Mamka se usmála a rozloučily jsme se. Otec už čekal venku u auta. Pozdravila jsem ho a sedla si vedle něj na přední sedadlo. Pak jsme vyjeli.
„Tak co, dobrý?“ pohlédl na mě. „Docela se bojím, doufám, že tam bude chodit jedna holka, se kterou jsem se včera seznámila u koní,“ odpověděla jsem. Otec zakroutil hlavou.
„To jsem nemyslel. Myslel jsem tu noc. Jsi v pohodě?“ objasnil mi a zároveň mi položil otázku. Proč se k tomu vrací? Říkal přece, že se mi to jenom zdálo. „Jo dobrý. Asi se mi fakt jenom něco zdálo,“ zalhala jsem, protože jsem si byla jistá, že tohle sen nebyl. Otec se po mé odpovědi trošku zachmuřil. To mi bylo divný, ale už jsme dojeli pod kopec a já musela vystoupit. Otec jel totiž na opačnou stranu, než byla škola.
Zamyšleně jsem šla a vůbec ničeho si nevšímala. „No tak, Kate!“ uslyšela jsem zavolání a otočila jsem se. Stála tam udýchaná Ashley. „Jé ahoj,“ pozdravila jsem ji vesele. „No ahoj,“ došla mě, „co to s tebou bylo? Volala jsem na tebe aspoň pětkrát a ty ses ani neotočila.“ „Promiň,“ omlouvala jsem se, „nějak jsem se zamyslela.“ „Tak co? Jak ses vyspala,“ podívala se na mě Ashley úzkostně. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla…
„No páni, takže je to fakt pravda,“ vydechla Ashley, když jsem domluvila a ocitly jsme se před školou. „Jo asi jo,“ potvrdila jsem. „Ale to… no… totiž chci ti říct, že tě fakt strašně moc obdivuju. Já bych se asi… však víš,“ ušklíbla se na mě. Zasmála jsem se: „Jo, vím, co myslíš, ale věř mi, že já jsem byla strašně vyděšená a křičela jsem jak něco.“ „A ty říkáš, že tvůj taťka tvrdí, žes křičela i předtím a chodila po chodbě, ale on se nějak nemohl úplně probudit?“ zeptala se Ashley překvapeně. „Jo tak nějak,“ přikývla jsem a vešli jsme do školy. „Ale musím přiznat, že se fakt hodně bojím. Mám přímo děsivej strach z noci,“ přiznala jsem se Ashley. „Já tě chápu. Víš, mohla bych tam přespat s tebou, kdyby ti to nevadilo. Vím, že to asi není moc vhodný, ale jsem na to docela zvědavá a kdybysme byly dvě…“ nejistě se na mě podívala. „Vážně?“ nadchla jsem se. „To by bylo úplně super, aspoň bys mi potrvdila, že se mi to jenom nezdálo a pak… tolik bych se nebála. Ale co ty? Ty se nebojíš?“ zarazila jsem se. „Bojím,“ přiznala Ashley, „ale zároveň jsem strašně zvědavá.“ Vešly jsme do třídy a Ashley mi nabídla, abych seděla s ní. Byla jsem úplně šťastná. Nejenom, že s ní budu ve stejné třídě, ale ještě ve stejné lavici! A navíc ta myšlenka o společném spaní. Docela jsem se těšila.
Krátce po zazvonění vešla do třídy mladá usměvavá učitelka. Všichni jsme se postavili a pozdravili ji a ona mi pokynula, abych šla za ní před tabuli. Trochu nejistě jsem se tam postavila. „Tohle je Kate. Bude teď chodit s vámi do třídy. Doufám, že ji přijmete dobře a že se skamarádíte,“ představila mě. Pak se na mě otočila: „Ty chceš asi sedět s Ashley, že?“ „Ano,“ přisvědčila jsem. „Tak běž,“ poslala mě učitelka zpátky na místo vedle Ashley a otevřela třídní knihu. Celý zbytek třídy na mě koukal. Zjistila jsem, že nás není moc, jenom 17, se mnou 18, z toho devět holek a devět kluků, takže půl na půl. V mé bývalé třídě nás byla převaha holek.
Nebylo mi moc příjemné, že se na mě všichni dívali, ale naštěstí učitelka zrovna zahájila hodinu a všichni se otočili na ni.

„Ahój všichni,“ zavolala jsem, sotva jsem otevřela dveře. Nikdo mi neodpověděl, ale slyšela jsem hlasy v kuchyni a proto jsem se vydala tam. Otec i matka tam seděli a o něčem hovořili. Mě si vůbec nevšimli. „Ahóóóój!“ zařvala jsem. Oba dva sebou prudce škubli a konečně si mě všimli. „Kate! Proč tak ječíš? Pozdravit jde i normálně, ne?“ pokárala mě máma. „Já jsem si to taky myslela, ale zjistila jsem, že to fakt nejde,“ zazubila jsem se. Otec a matka si jenom vyměnili zachmuřené pohledy. „Co to s váma je?“ nechápala jsem. „Totiž,“ ujal se slova otec, „volala nám teta Frída, že k ní máme přijet na návštěvu.“ Zarazila jsem se. Teta bydlela až ve Skotsku a cesta tam trvala vždycky strašně dlouho. „Ale…“ chystala jsem se něco namítnout, když mi mamka skočila do řeči: „Ale… ty s náma nemůžeš. Musíš chodit do školy a navíc to bude taková party pro dospělé.“ „To znamená,“ znovu se ujal řeči otec, „že musíš zůstat doma. Sama.“ Přitom na mě pohlédl takovým nějakým zvláštním pohledem. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Na jednu stranu to bylo dobrý, že tady nebudou a můžu tu být s Ashley sama, ale na druhou stranu tu straší…
„Tak co na to říkáš?“ zeptala se mě máma. Pokrčila jsem rameny. „Proč ne? A kdy se vátíte?“ „Až pozítří. Opravdu ti to nevadí?“ ujišťoval se otec. „Ne, ale když o tom tak mluvíme, mohla by tady se mnou přespat kamarádka?“ zeptala jsem se. Otec a matka se na sebe podívali a oddychli si. „Jistě, to bude lepší. Nebudeš tady sama,“ přikývla máma. „Mami, je mi už patnáct, nejsem malá holka,“ ujišťovala jsem ji, i když sama jsem měla docela strach. Ale chtěla jsem, aby si to rodiče užili, ne aby tady se mnou radši zůstali, ze strachu, že se mi něco stane. Máma mi poděkovala a odešla do ložnice balit, aby stihli dojet na letiště. Táta mě chytil za ramena. „Kate, opravdu jsi si jistá?“ ptal se mě nervózně. „Jasně tati, já… v noci to byl asi sen, bude tu se mnou Ashley, neboj, zvládnu to,“ ujišťovala jsem ho.
„Já jenom… vím, co se tady děje. Slyšel jsem tu pověst od pana Johnese a myslím, že tobě ji taky někdo řekl. Nechám ti na něj číslo tady dole u stolku a kdyby se něco dělo, okamžitě mu zavolej, ano?“ nařídil mi otec. „Jo, díky tati,“ objala jsem ho. Chtěla jsem mu říct, teď, když vím, že on o té pověsti slyšel, že jsem viděla toho ducha, ale říkala jsem si, že teď se to nehodí. Ještě by tu nakonec zůstali.
O hodinu později jsem se s oběma rozloučila a sledovala, jak mizí v taxíku. Pak jsem vytáhla svůj mobil a zavolala Ashley: „Ahoj Ashley, tak můžeš přijít, budem tady samy.“
„Jo jasně, už vyrážím,“ odpověděla Ashley. „Tak jo, ahoj,“ rozloučila jsem se. „Ahoj,“ řekla Ashley a položila to. Já jsem se vrátila zpátky do domu a šla nachystat Ashley postel.