Poslední případ- II.část

II.část

V autě seděl Steve docela zkroušeně. Nechtěl to na sobě dát znát, ale ještě mu bylo evidentně blbě. Rozhodl jsem se, že se pokusím o mírnější cestu, než ráno. ,,Jsi si jistej, že na tuhle práci máš?“ zeptal jsem se ho.
,,Jo,“ řekl tvrdě.
,,Já jsem ve tvým věku proháněl policajtky na policejní akademii. Nedíval jsem se na nahý pořezaný ženský.“
,,A co jste z toho měl?“ zeptal se.
,,Zábavu. Byl jsem mladej a užíval jsem si to. A ty by sis to měl taky užívat. Tahle práce je drsná a čím později jí začneš dělat, tím lépe,“ řekl jsem a zabočil směrem k tomu bistru. Musel jsem se na něco zeptat obsluhy. I přes podivnosti, které jsem v tom případu viděl, se mi nezdál až tak složitý. Za ty roky praxe jsem vyřešil spoustu vražd. A vrahové pořád zkouší nové věci a postupy. A člověk s nimi prostě musí držet krok.
,,Já si to mládí ale taky užívám. Jen ho chci zároveň i prožít.“
To znělo docela rozumně, na tokovýho frajírka.
Už když jsem zabočil do další ulice, mi bylo jasné, že jsem se zmýlil. Tohle nebude tak jednoduchý případ. U bistra stálo několik hasičských aut. To bistro bylo v jednom ohni.

,,Nezbylo z něj vůbec nic. Pokud tam ještě byly nějaké důkazy, jsou v tahu.“ Seděl jsem u Kirka v kanceláři a podával mu hlášení. Steve usrkával kafe, které si koupil v automatu. Dneska toho na něj bylo docela dost. Asi se necítil moc dobře.
,,No dobře, Jime. Ale fotky máme a výpovědi svědků taky, na tohle je Alexie svědomitá. Respektive, ona je na všechno svědomitá. Možná by jsi ji mohl přibrat do týmu,“ nadhodil Kirk.
,,Vždycky dělám sám. Myslím, že Steve mi zatím stačí,“ řekl jsem sarkasticky.
Kirk si povzdechl. ,,Občas ti přece někdo pomáhal. A Alexie je šikovná holka. A navíc tam v noci byla. Viděla to tam. Může ti pomoct.“
Zatnul jsem ruku v pěst a několikrát jsem se nadechnul a vydechnul. On mě prostě nenechá na pokoji a pořád mi bude strkat nový ,,parťáky“. Neměl jsem nic proti Alexii, ale já pracoval prostě sám. A během jednoho dne se ke mně přidají hned dva.
,,Fajn,“ řekl jsem rezignovaně a povolil ruku. Steve se usmál. Evidentně mu to zlepšilo náladu.
,,Výborně, Jime. A teď běžte oba domů. Ráno se do toho s vervou pusťte. Začíná kolem toho kroužit tisk, tak ať to mám rychle pryč ze stolu.“

Druhý den jsem se probudil a pocítil, že jsem už starý. Musel jsem se dlouho přemlouvat, než jsem vstal a při pohledu z okna na zamrzající New York se mi chtělo zalézt zpátky do peřin. Vypnul jsem budík, který zvonil již podruhé a pohlédl na fotku své bývalé ženy. Neviděl jsem jí dvacet let a pořád jsem na ní vzpomínal. Práci policajta prostě nevydrží každá manželka. A Mildred byla jednou z nich.
Osprchoval jsem se a dal si hodně silné kafe, které mě mělo postavit na nohy. A postavilo. Doktor mi radil, abych s kafem brzdil, ale já měl svojí hlavu. Oblékl jsem se a vyrazil do toho hnusného počasí. V autě byla pěkná zima, rádio se skoro nezaplo, bylo mínus dvacet.

Steve už seděl u mě v kanceláři. Alespoň že chodil včas. Na stole leželo kafe a kobliha.
,,Prej máte rád kafe. No a ta kobliha, tu jsem vám tam dal pro případ, že budete mít hlad, když nesnídáte,“ řekl mi Steve místo pozdravu. Přikývl jsem a dopil to kafe, které jsem si koupil v automatu. ,,Díky.“
Vzápětí přišla do kanceláře Alexie. ,,Dobré ráno, pane. Vím, že nemáte rád společnost, ale šéf mě k vám přidělil. A já musím plnit rozkazy,“ řekla rozpačitě. Usmál jsem se a pokynul jí rukou na židli. Posadila se. Se Stevem se nepozdravili. A oni mě pořád podceňují. Mě, Vlka.
,,Děkuju za koblihu, Alexie,“ řekl jsem. Zatvářila se rozpačitě, Steve se zatvářil dotčeně. ,,Jak jste to poznal.“
,,No, evidentně jste se dnes ráno již viděli, když jste se ani nepozdravili. A Alexie moc dobře ví, že si kupuju každé ráno v kafe z automatu. A proto, když jsi mi ty, Steve, koupil to kafe, tak ona ti poradila, ať spíš koupíš koblihu. Ovšem ty jsi tady to kafe nechal. A navíc, na té koblize jsou Alexiny otisky.“
Steve vykulil oči, kdežto Alexie se zasmála. Byl tak naivní. Alexie poznala, že střílím od boku, ale on ne. No ale měl jsem pravdu a to ho překvapilo.

Alexie mi poté přesně popsala, co si o případu myslí. Měli jsme tu oběť s vyřezanými symboly, které do ní vrah vyřezal ještě, když oběť žila. Poté, co skončil s týráním oběti, pravděpodobně ji ukázal něco, co jí vyděsilo. A poté ji podřízl. To celé trvalo několik minut a dva hosté v bistru ani servírka nic neslyšeli. A vrah poté musel odejít. A to jediným vchodem, který se nacházel před pultem, za kterým pracovala servírka. V tu hodinu tam z personálu byla jen ona. Kuchař byl už doma, protože takhle pozdě se v tom bistru nevaří.
Otázek bylo více než dost. Vrah to mohl zakamuflovat tak, aby to vypadalo jako vražda nějaké sekty, ale ve skutečnosti to možná byl nějaký cvok, co chtěl tu ženu zabít. A nebo jí zabil jen tak. Jen tak. Jen tak!

Vyskočil jsem ze židle. Oba mé kolegy to vyděsilo. Vlastně to vyděsilo i mě. Klouby zavrzaly a v zádech mi křuplo. Ale to jsem překonal. ,,Alexie, běž prosím tě do archívu a přines mi zápis ,,Stella Loco“ z roku 1983. Něco mi došlo a sakra mi vadí, že mi to došlo až teď.“
Alexie vyběhla z kanceláře a já se mezitím díval do elektronického archívu novin. Steve se ani neptal, o co jde a jen sledoval mé zběsilé ťukání do klávesnice. ,,Tady to je,“ vydechl jsem a četl nahlas titulek novin z 18.12. roku 1983.
,,Vražda čtyřicetileté ženy v restauraci ,,Mijon“ zůstala neobjasněna. Policejní kapitán Kirk Moris tvrdí, že vrah podle všech okolností zabil ženu ,,jen tak“ a se symboly vyřezanými na těle to nemá nic společného.“
Zavrtěl jsem hlavou. ,,Jak jsem na tohle mohl zapomenout?“ Mezitím se již vrátila Alexie se složkou několika papírů. Otevřel jsem ji a začal vytahovat černobílé fotky a srovnávat je s novou obětí. Symboly souhlasily.
,,No bezva, takže je v tom větší zmatek, než to na začátku vypadalo. Buď je to stejný vrah, který zabijí jednou za dvacet let, nebo je to cvok, který chce tohohle napodobit. Ale souhra náhod to být nemůže,“ řekl jsem.
,,A co se tenkrát stalo, byl jste u toho?“ zeptal se Steve. Pohlédl jsem na něj. ,,Ano byl. Nevyřešil jsem ten případ,“ řekl jsem.

,,Taky jsem na to úplně zapomněl,“ vrtěl Kirk hlavou. ,,Tak to jsme v pěkný kaši. Starosta chce výsledky. A to nejen případu, ale i svého syna. Prej ho máme pustit do nějaké akce. Tak jsem mu říkal, že dělá s nejlepším poldou, kterého mám. A média se také za chvíli dovtípí, že ty vraždy jsou skoro stejné. A oběti také, žena kolem čtyřiceti, bez dětí a bez manžela. Co to sakra znamená?“
,,Nevím. Ale zjistím to. Jednou mi utekl, ale podruhé se mu to nepovede,“ řekl jsem pevně.
,,To doufám, Jime. Ne, já tomu věřím. Srovnej si to v hlavě a dopadni ho.“

Znovu jsem si prohlížel oba spisy. Ani v tom před dvaceti lety, ani v tom nynějším, se neobjevovaly informace o tom, že by byl na místě nalezen nějaký důkaz, ani vražedná zbraň, otisky oběti na stole, u kterého vrah pravděpodobně seděl, popis podezřelého, kterého si nikdo nevšiml, prostě nic. Jako by vrah byl duch a jen se objevil u oběti, zavraždil jí a zmizel. Prohlížel jsem si i svoje dvacet let staré zápisky a překvapilo mě, jak jsem již tenkrát byl bystrý. A o to víc mě překvapovalo, že jsem si na ten případ hned nevzpomněl.
Pil jsem již třetí kafe, v budově jsem byl sám a mžoural unavenýma očima do policejních složek. Neměl jsem se čeho chytit. Žádná stopa, nic. Podnik ,,Mijon“, stejně tak jako to bistro, druhý den shořel do základů. A zaměstnanci se rozprchli po celém New Yorku. Náhle mě napadlo něco, co absolutně nedávalo smysl a neměl jsem pro to jediný důvod. Prohlédl jsem si jména zaměstnanců. A hostů. A porovnal oba dva případy. Nenašel jsem žádná stejná jména. Ovšem když jsem si prohlédl fotky, zůstal jsem sedět jako opařený. Servírka a dva hosté večer vraždy byli jak v tom bistru, tak i v podniku ,,Mijon“ před dvaceti lety.