Průzkumný let

V místnosti na židle usedlo několik mužů v leteckých uniformách. Zraky všech se upřely na velkou plachtu, která zatím zakrývala mapu Evropy. Seržant Johny Nittel seděl nejblíže plachtě a jako všem ostatním mu v hlavě vyvstala otázka: Kam dnes nad okupovaný evropský kontinent poletí. Upřeně se zadíval na bílou plachtu, jakoby chtěl zrakem pod ní proniknout. Ke sluchu se mu doneslo šeptání ostatních mužů, kteří jako on létali u průzkumné perutě na dálkové lety. Bylo to svým způsobem zvláštní létat ve velkých výškách na neozbrojeném letounu nad skoro celou západní Evropou obsazenou německými vojsky.
Do místnosti vstoupilo několik důstojníku, přičemž se muži postavili. Velící důstojník jim rukou pokynul, a když si sedli zpět na židle, odhrnul plachtu. Na mapě bylo zakresleno několik míst, která představovala cíle průzkumu. Všechna ležela v Německu.
„No vida. Tak se zase podíváme nad Třetí říši,“ pronesl jeden z letců.
Zrakem Nittel sklouzl pod okraj mapy, od něhož se k jednotlivým místům rozbíhaly čáry k oněm vyznačeným místům. U každého začátku čáry bylo napsáno jméno. Hned to své objevil a po čáře, co se od něho táhla, zrakem “došel“ až k označenému místu. To neslo název - Porúří. Hned věděl, že ho čeká dlouhý let tam a zpátky.
Když předletová příprava skončila, letci chvatně vyšli z místnosti. Před stavením nasedli do jeepu, který se s nimi rozjel k letadlům. Slunce pozvolna stoupalo vzhůru k obloze, na niž nebylo jediného mráčku, což bylo ideální k průzkumným letům. Ale jak upozorňoval meteorolog na předletové přípravě, tak nad Evropou se dala očekávat oblačnost.
Spitfiry průzkumné verze vybavené přídavnými nádržemi na úkor výzbroje stály seřazené na letištní ploše ve slunečních paprscích vycházejícího slunce. Jeep poblíže nich zastavil a letci z něho seskočili. Každý si to namířil hned ke svému letadlu. Nittel dlouhými kroky došel ke Spitfiru, u něhož byla dvojice mechaniků. Motor byl již spuštěn a vrtule se točila.
„Dobrý ráno, pane. Tam kam až dnes?“ zeptal se ho mechanik, když otevřenými postraními vyklápějícími dvířky lezl do kokpitu.
„No, dost daleko nad Německo. Už to pomalu začíná bejt tradicí,“ odpověděl a usedl na sedačku, načež levou rukou zavřel vyklopená dvířka. Potom se připásal popruhy k sedačce za pomoci mechanika.
„Tak hodně štěstí, pane!“ popřál mu mechanik.
„Díky. Třeba to bude rutina,“ řekl a zatáhl překryt kabiny.
Hluk motorů Spitfirů zesílil. Z boků předních částí letounů se vyvalil obláček dýmu, jak piloti zvyšovali otáčky motorů. Mechanici rychle od kol odstranili zarážky a letadla se dala do pohybu.
Nittel seděl v úzké kabině, kde byl složen nafukovací člun a díky tomu, že měl na sobě teplé oblečení, záchrannou plovací vestu a padák, tak neměl moc místa. Spitfire se s ním při popojíždění, když zatáčel, kolíbal a on si v těch chvílích připadal jako na lodi. Přes přední sklo, za nímž se míhaly roztočené listy vrtule, sledoval, jak první dva letouny pomalu jedou na začátek vzletové dráhy. První letoun se vznesl do vzduchu a druhý jej následoval. Za okamžik se i on ocitl ve vzduchu. Spitfire zakrátko nabral na rychlosti a stoupal rychle do výše. Po zatažení podvozkových kol pokračoval jako ostatní ve stoupání. Již ve velké výšce přeletěli anglické pobřeží. Skupina letadel se před břehy okupované Francie rozdělila a každý už sám si to namířil k cíli svého průzkumného letu. Na obloze po každém Spitfiru zbyla dlouhá rozplývající se kondenzační pára. Netrvalo dlouho a hluboko pod křídly spatřil Nittel plochu, která představovala krajinu Francie.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI