Průzkumný let-2

Spitfire letěl vysoko na obloze, již hluboko nad územím okupované Francie. Seržant Johny Nittel byl zrakem ve střehu. Každou chvíli nakláněl letoun do strany, přičemž očima propátrával vzdušný prostor a také jestli letí správným směrem. Jeho největší starostí byl kondenzační pruh, který se v tak velké výšce, jak letěl, zákonitě tvořil. Proto se každou chvíli zadíval do malých zrcadel na překrytu kabiny. V nich se mu naskytl pohled na bělostné čáry, které se jasně rýsovaly na obloze. A to mohlo kdykoliv přilákat německé stíhače, což bylo nebezpečné, protože letěl ve výšce, do niž nepřátelské stíhačky mohly vystoupat.
„Ach jo. Proč někdo něco nevymyslí proti tvoření se těch čar,“ pomyslel si a odtáhl řídící páku od sebe. Tím Spitfire přešel do klesání. V něm setrval jen do té chvíle, než se bílý pruh ztratil. Přitom opět bedlivě pozoroval oblohu kolem sebe. Slétnutím níže sice lépe viděl na krajinu pod sebou, ale zvětšilo se i riziko případného napadení.
Jeho pozornost na okamžik upoutalo něco dole v krajině. Vypadalo to jako letiště. Hned mu zatrnulo. Letmý pohled do zrcátek mu napověděl, že se za ním opět tvoří bílá stopa. Slétnout níže by bylo už moc riskantní a tak začal stoupat. Přitom pootočil hlavou a jeho zraku neunikla černá čárka přibližně v prostoru, kde se rozplývaly kondenzační páry.
„Zatraceně. To bude stíhač!“ blesklo mu hlavou a pokračoval ve stoupání. Bílé pruhy za letounem mizely, ale onu zlověstnou čárku stále viděl. Ještě chvíli stoupal a pak vyrovnal let.
„Krucinál! Je pořád za mnou!“ pomyslel si. A když už začal k sobě přitahovat řídící páku, tak náhle zjistil, že to, co ho vyděsilo, je smítko zvnitřku skla kabiny.
„Sakra. Tak já se snažil uniknout smítku!“ řekl si pobaveně, ale rychle se zase soustředil na let.
Čas ubíhal. Stále nakláněl Spitfira do stran a buď stoupal nebo klesal. A po jednom klesání jeho zraku neunikly náhle dvě tečky, které se objevily v prostoru, kde se rozplývaly kondenzační pruhy.
„Tak to už nebudou smítka,“ pomyslel si a uvědomil si, že dva němečtí stíhači jednu část jeho kondenzační stopy zahlédli. Také mu došlo, že nepřátelská letadla jsou o něco výše, než on. A to byla nevýhoda. Když mu tohle v několika málo vteřinách došlo, tak již letěl rovně. Starostlivě se zahleděl do zrcátek. Netrvalo to dlouho a začal se tvořit bílý pruh. Za chvíli se táhla dlouhá bělostná stopa vzduchem. Že neunikne pozornosti německých stíhačům, to věděl. Zrakem opět našel ony dvě tečky a přitom lehce počal přitahovat řadící páku k sobě. Letoun přešel do mírného stoupání. Ještě několik desítek vteřin schválně za sebou nechával kondenzační pruh. Ale poté využil toho, že Spitfire je i ve velkých výškách obratný a po zvýšení rychlosti začal rychle stoupat. Počítal s tím, že němečtí stíhači slétnou k bílým čárám, které budou poté sledovat. A to oni přesně udělali.
Na výškoměru rychle naskakovala čísla. Oddechl si poté, když dosáhl výše, do niž za ním německá letadla nemohla. Poté vyrovnal let a opět se za letounem vytvořila bělostná stopa, kterou nepřátelští stíhači též spatřili, ale zhola nic nemohli dělat.
„Ha, ha. To jsem vás převezl!“ radoval se a v duchu si představil obličeje německých letců, na nichž určitě úsměv chyběl.
Let pokračoval dále k německým hranicím. Za nějaký čas je přelétl za už maximální soustředěnosti. Oblačnosti začínalo přibývat a to mu začalo dělat velké starosti, protože v oblasti, kde měl provést fotografický průzkum, by musel slétnout pod mraky. A to sebou neslo velké riziko.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI