Poslední případ- IV.část

IV.část

Bleskově jsem vytáhl pistoli z pouzdra a namířil ji na chlápka bez brýlí. ,,Kdo jste?“ zeptal jsem se.
,,Někdo, koho byste neměl zastřelit. Odevzdejte svojí zbraň. A neublížíme vám,“ řekl klidně.
,,Zavolám si. Mám na to právo, obzvláště proto, že nejsem žádný podezřelý zločinec,“ řekl jsem sebejistě. Muž však shodil telefon ze stolu. ,,Vy jste asi nepochopil, že s vámi nežertujeme. Prostě pojďte s námi.“
Během chvíle se stalo až moc věcí. Během jednoho okamžiku jsem zahodil pověst správného poldy, který dělal pětatřicet let svojí práci svědomitě a pečlivě. Který hájil spravedlnost a byl vždy klidný a rozumný. Vystřelil jsem. Chlápek v černém tomu nemohl uvěřit. Díval se na své břicho. Na košili se mu tam objevila krvavá skvrna. Na nic jsem nečekal, zvednul se ze židle a vystřelil ještě jednou, na toho druhého. Než se vzpamatovali chlapi z FBI, jsem vyskočil z otevřeného okna. Nebyl jsem nejmladší, ale skok z prvního patra do půlmetrové sněhové pokrývky jsem ustál bez problémů. Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, ale já prostě věděl, že se něco děje a že to, co dělám, dělám správně. Nevím, kde se ten pocit ve mně vzal, ale měl jsem ho. A věřil jsem v něj.

Během pár minut se ze mě stala nejhledanější osoba v Americe. Muž, policista, který zastřelil dva vládní agenty. Domů jsem se nevracel a raději jsem zamířil k bytu Alexie. Věřil jsem jí. A doufal, že u ní hlídat nebudou. Nehlídali. Bydlela v malém rodinném domku na předměstí New Yorku, po několikahodinové chůzi jsem se k němu dostal. Zazvonil jsem. Otevřela mi.
,,Panebože, pojďte dál, pane,“ řekla vyplašeně a nezdráhala se mě pustit dovnitř. Pomohla mi s kabátem a zavedla mě do obývacího pokoje. Udělala mi kafe a posadila se naproti mně.
,,Kde máš manžela?“ zeptal jsem se. Nějak se mi nechtělo mluvit o hlavním tématu dne.
,,V práci,“ odvětila a pohlédla na mě. ,,Řekněte, co se stalo?“
Nakonec, neměl jsem důvod jí neříct pravdu. Vyklopil jsem jí vše. O agentech i o přestřelce. Doufal jsem, že mi plně důvěřuje.
,,Co to bylo za chlapy? Kam vás chtěli odvést?“ zeptala se.
,,To nevím, Alexie. Ale nelíbí se mi to. Víš, mám pocit, že už jsem to někdy zažil, něco podobného.“ Opravdu jsem to tak cítil. Takové deja vú. Ale ve větším měřítku. ,,Mám takový pocit, že se to týká toho případu. Nevím, jestli jsou to opravdu vládní agenti, ale každopádně podle mě nechtěli, abych vyřešil ten případ. Možná se týká někoho z vlády. Možná ne. Jsem hrozně zmatenej,“ povzdychl jsem. ,,A vystavuji tě nebezpečí, uchováváš uprchlíka.“
,,Dělám to dobrovolně. Já vám věřím. Ve všem. Jen tomu nerozumím,“ zavrtěla hlavou.
,,Slib mi, Alexie, že se toho případu vzdáš. Přestaň kolem toho čmuchat, řekni Kirkovi, že od něj odcházíš.“
,,To ne, přece to nevzdáme!“ vyjekla rozhodně.
,,Nevzdáme. Jen ten případ pustíš k vodě. Já ho budu řešit dál. Zbývá mi jen dopadnout vrahy a pochopit ten rituál. A potom se odstěhuju pryč.“
,,Jako vyhnanec?“ zeptala se smutně.
,,Co mi zbývá. Má země je proti mně. Nemám práci a jsem starý. Cítím v kostech, že tohle je můj poslední případ.“
,,Chci vám nějak pomoct.“
Usmál jsem se na ní a dopil kafe. ,,Ne. Dělej dál svojí práci dál, po pár měsících od policie odejdi. Je v tom nějaká špína a nikdy se nedozvíme jaká. A drž mi palce,“ chytil jsem ji za ruce a usmál se na ní. Zvedl jsem se k odchodu, ale ona mě zarazila otázkou, kde budu spát.
,,Postarám se o sebe, Alexie.“

Ubytoval jsem se v levném hotelu. Předtím jsem se však nechal ostříhat úplně dohola. Kadeřnice si naštěstí vůbec nevšimla podobnosti mě a toho chlapíka, který se na ní usmíval z letáku na dveřích. Měl jsem v hlavě pěkný nepořádek a nemohl jsem se zbavit pocitu, že něco podobného jsem už zažil. Musel jsem tomu všemu přijít na kloub. Na internetu jsem tenkrát našel toho profesora, který toho tolik věděl o různých rituálech. Hned další den jsem se za ním vydal.

Našel jsem ho na jedné univerzitě, s kloboukem na hlavě a s dlouhým pláštěm jsem procházel chodby v budově, až jsem narazil na kabinet s jeho jménem. Zaklepal jsem a po výzvě jsem vstoupil dál.
,,Profesor Talko?“ zeptal jsem se.
,,Ano,“ usmál se na mě malý muž, patrně čínského původu.
,,Jmenuji se Martin Black a přišel jsem se vás na něco zeptat. Našel jsem si, že se vyznáte v rituálech různých civilizací.“
,,Ano, to ano,“ přikývl profesor a pokynul mi, abych se posadil naproti němu. Zeptal jsem se ho na vše, co mě zajímalo. Hlavně na ty ornamenty a na to, že oběť těsně před smrtí viděla něco, co jí vyděsilo. Talko se na mě celou tu dobu díval až příliš zaujatě.
,,Ano, to je dávný rituál jedné mayské civilizace. Jednalo se o to, že oběť, většinou zralá, ale bezdětná žena, byla vystavena mukám, které ji způsobovali tři lidé. Dva muži a jedna žena. Všichni byli nazí a tři Vykonávající, tak se té trojici říkalo, na oběti tvořili pomocí ostrého předmětu symboly plodnosti. Když byly symboly vyřezány, jeden z mužů oběť podržel a zbylí dva se pokusili o početí dítěte. Poté se muži vystřídali. Na konci soulože se všichni tři oblékli do posvátných rouch a oblečení, které měli na sobě předtím, nechali u oběti, která ještě stále žila. Po celou tu dobu nesměla zemřít, jinak by se početí neuskutečnilo.“
Mračil jsem se na profesora a vstřebával jsem vše, co mi říkal. ,,A proč se oběti tvářily před smrtí vyděšeně?“ zeptal jsem se ho. Nedal ani moc najevo, jak o tomto detailu můžu vědět a vysvětlil mi to.
,,Víte, u tohoto aktu vždy stál ještě jeden muž, kterého umírající žena viděla až na konci, když jí právě tento muž podřezával hrdlo. Tímto gestem skončil jeden život a započal druhý, v lůně ženy, kterou se právě pokoušeli oplodnit ti dva muži. A tento třetí muž, takzvaný Posluhující, který se později stal otcem onoho počatého dítěte, přišel k týrané ženě a pohlédl ji zpříma do očí. Ta žena toho muže musela znát. Proto ten šok před smrtí, musel to být buď nějaký příbuzný, nebo náčelník kmene, nebo někdo, ke komu žena chovala důvěru. Díky rozšířeným zorničkám se podle legendy dostalo budoucí dítě do lůna matky snadnější cestou. Čím byly zorničky rozšířenější, tím měl zárodek lehčí cestu. Díky spojení symbolů, sexuálního aktu a krve ,,matky“ tedy oběti. Dítě, které se poté narodilo, se stalo Dítětem štěstí, které napomůže světu k dobrotě. Tento rituál se opakoval každých dvacet let. To protože dle mayů, se dítě měnilo v dospělého v devatenácti letech. Takže ,,dosluhující“ Dítě štěstí bylo nahrazeno novým Dítětem štěstí. Oběť s odhozenými šaty se druhý den spálila, včetně prostoru, kde se akt odehrával. To je vše,“ ukončil svůj vyčerpávající výklad profesor.
,,A co když se Dítě štěstí nenarodilo?“ zeptal jsem se.
,,To se nikdy nestalo. Vždy se to dítě narodilo. Vy jste ten policista, co řešil tu vraždu, že ano?“ zeptal se náhle. Vylekaně jsem sebou trhl, ale profesor se usmál. ,,Nebojte se. Nikomu nepovím, že jste za mnou byl. Podle toho, co jsem četl v novinách, se ty rituály stále provádí. Pravděpodobně si nějací cvoci hrají na mayské zvyky. Přeji vám, aby se vám povedlo je zarazit.“
,,Děkuji, profesore, to si přeji také.“