Poslední případ- V.část

V.část

Teď mi zbývalo jen najít ty šílence. Evidentně se jednalo o nějaké vyšinuté věřící, kteří věří v narození Dítětě štěstí. Takže jen obyčejná vyšinutá sekta. Jediné, co mi ještě vrtalo hlavou, bylo, proč mi chtěli vládní agenti zabránit v pátrání. Že by samotná vláda v tom měla prsty?
Pamatoval jsem si adresu té servírky, která byla součástí té Vykonávající trojice. A dokonce dvakrát po sobě. Stejně jako ty chlápci. Pomocí autobusové dopravy jsem se dostal k jejímu bytu. Bydlela v klasickém šedivém paneláku, ve třetím patře. Jméno měla stejné jako v posledním záznamu. Ještě že jsem měl stále svoji zbraň, cítil jsem se s ní bezpečněji. I přes silný pocit, že se mi ty dveře vyrazit nepodaří, jsem se o to pokusil. A povedlo se. Vpadl jsem dovnitř, do jejího bytu. Vypadalo to tu vyšinutěji, než jsem čekal. Na zdech byly nakresleny černou barvou stejné symboly, jako na mrtvých ženách, nábytek byl pokrytý fóliemi a místo lustrů zde svítily zapálené svíčky. Těsně poté, co jsem vpadl do místnosti, z vedlejší místnosti vyšla ona servírka. Byla jen ve spodním prádle, žádný vzrušující pohled.
,,Ani hnout, jste zatčena!“ zakřičel jsem a namířil na ní pistolí. Netvářila se nikterak překvapeně a to mě vyděsilo. Usmívala se. Doufal jsem, že je to tím, že je vyšinutá, ale mýlil jsem se. Uslyšel jsem za svými zády cvaknutí kohoutku. Takový ten zvuk, když se natahuje kohoutek a ozve se ten kovový zvuk. Padl jsem do pasti.
,,Ani se nehni,“ zaslechl jsem známý hlas. A přesně v tuhletu chvíli mi moje stará hlava všechno poskládala dohromady.
,,Steve?“ zeptal jsem se.
,,Ano. Jsem to já,“ ozval se chlapec za mnou a vzal mi pistoli, kterou vzápětí odhodil na druhý konec místnosti. Otočil si mě naproti sobě. Hleděl mi zpříma do očí. Usmíval se. Stejně nafoukaně, jako první den, co jsem ho spatřil. ,,Nic jsi nepochopil, Jime. My jsme tě nechtěli zabít, jenže ty jsi se s náma pral a to jsi neudělal dobře.“
,,Ty jsi Dítě štěstí, že jo?“ zeptal jsem se ho, ačkoliv jsem znal odpověď. Přikývl.
,,A tvůj otec, starosta, podřízl té ženě hrdlo.“
,,Ano, ale vlastně to není můj pravý otec. Ale jelikož byl Posluhující, stal jsem se jeho synem. A teď tato žena čeká mého sourozence, který se stane po narození Dítětem štěstí,“ usmál se Steve.
,,Ale to je přece vyšinutý! Vždyť máš být dítě dobra a naděje!“ zakřičel jsem. ,,Jste všichni blázni!“
,,Víš, časy se mění. My máme jiné plány, než udělat ze světa dobré místo. Ale ty plány si nechám pro sebe. Podstatné je, že jednoho dne se Dítě štěstí rozhodne změnit svět a udělá to.“
Byla to snůška hloupostí, ale oni tomu věřili. Sekta bláznivá. ,,A proč ho nezměníš ty?“ zeptal jsem se.
,,Můj čas končí. Za devět měsíců přijde na svět nové Dítě a já se stanu pouhým členem našeho společenství. Je nás víc, než si myslíš, Jime. Mnohem víc. A já tě chtěl přemluvit, aby ses toho případu nepletl. Ale nějak jsem se k tomu nedostal. Možná, že jsem si tě dokonce i oblíbil. Tys ale do toho strkal nos až moc hluboko. Poprvé jsme ti to prominuli, můj otec se nad tebou tenkrát slitoval, ale teď už ne.“
Přemýšlel jsem o jeho poslední poznámce, která se mi zdála naprosto absurdní. ,,Jak to myslíš? Poprvé? Vždyť já se o vás dozvěděl až teď.“
,,Ale kdepak. Už před dvaceti lety jsi nás našel, jenže to jsi se nevzpíral agentům mého otce. A oni udělali menší úpravy ve tvém mozku. Vláda má v rukávu mnohem silnější zbraně, než si myslíš. Jenže teď jsi si to pohnojil. Musíš zemřít, Jime, je mi líto,“ řekl Steve a namířil na mě pistolí. Tak proto jsem měl dojem, že už se mi něco podobného někdy stalo. Oni mi před dvaceti lety vymyli paměť!
,,Počkej! Tomu přece nemůžete věřit. Dítě štěstí, vždyť je to blbost. Nic takového neexistuje, jeden člověk nedokáže změnit celý svět!“ zakřičel jsem v zoufalství. Jenže Steve jen zavrtěl hlavou.
,,Dítě štěstí už změnilo spoustu věcí, jenže obyčejní smrtelníci si jich ani nevšimnou. Sbohem, Jime, za pár okamžiků zemře jediný člověk, který za dlouhé roky našeho počínaní pochopil a navíc nás i vypátral. Je to ohromující výkon, ale bohužel, pro tebe to znamená jediné, smrt,“ zasmál se Steve a vystřelil. Před očima mi proběhl celý život. Mé dětství, rodiče, přátelé. Žena Mildred. Ale nejjasněji jsem viděl můj poslední případ. Bláznivá sekta, která věří v narození Dítěte štěstí. Steve, který mě obelhával, když ze sebe dělal obyčejného mladého floutka a poté mě zastřelil. Vládní agenti, kteří mě chtěli zastavit, jelikož starosta byl Posluhující. Proto se ty ženy těsně před smrtí vyděsily. Zabil je starosta města, ve kterém žily.
Ležel jsem na zemi a vyprchával ze mě život. Umíral jsem z pocitem, že za dalších dvacet let zemře nevinná oběť a bál jsem se toho, že se někdo bude chtít dopátrat toho, co ta vražda znamená. A já už mu nebudu moci pomoct.
KONEC