Noční zabiják

Prázdnou, spoře osvětlenou ulicí se sunula tmavá věc. Vycházel z ní jen tlumený hluk, který nebyl skoro slyšitelný. Po chvíli ta podivná sunoucí se věc zahnula do postranní uličky, ve které stála postava, která něco vytahovala z popelnic. Začalo se to k té postavě přibližovat.
Muž přes otevřenou vrchní část popelnice spatřil obrysy čehosi, co se k němu po dlažbě blížilo. Po chvíli to zůstalo stát. Pozorně se na to zadíval. Byl zmaten. Pes, kočka nebo jiné zvíře to rozhodně nebylo. Žádné zvuky to nevydávalo. Stálo to bez hnutí na jednom místě.
Obsah popelnice ho přestal zajímat a začal tu podivnou věc zrakem zkoumat. Pomalu se k tomu přiblížil a postřehl, že v horní části objektu se něco pohnulo. Vypadalo to jako delší rourka. Najednou se u jejího konce zablesklo a zároveň zaslechl nepříliš hlasitou ránu. Vzápětí pocítil prudkou bolest v břiše. Zařval a chytl se rukama za břicho. Ozvala se další nehlasitá rána. Hrudí mu vzápětí projela prudká bolest, načež se zhroutil na zem. Kolem svíjejícího se těla ta věc poté projela a ponořila se do tmy, která ji pohltila.
Na semaforu svítila červená. Skřípění brzd doprovázelo zastavení vozidla, ve kterém znechuceně hleděl na rozsvícenou červenou řidič. „Proč nejedeš?“ ozval se dívčí hlas.
„Nevidíš, že je červená?“ odpověděl mužský hlas. „Nic nejede a žádní policajti tu nejsou.“
„Co když tu maj nějaký ty kamery. Už mě takhle dvakrát vyfotili.“
„Tady je na beton určitě nemaj.“
„Jak to víš tak jistě?“
„Vidíš je snad někde tady?“
„No, to ne. Asi máš teda pravdu.“
O něco dále v houštinách na kraji parku se ozvalo praskání. Obrysy tmavé věci se prodraly houštinou. Ta věc se zaměřila na stojící automobil.
„Tak pojedeš?“
„Jo! Už stejně padla zelená.“
Auto se rozjelo. Horní část věci sledovala otáčivým pohybem jedoucí auto. Vzápětí se pod vystřelenou ránou otřásla. Do kmenu stromu, kolem kterého vozidlo projíždělo, se cosi zarylo. Věc hned mířila dále. Padla další tlumená rána. Mladík za volantem sebou škubl, když se ozvala rána, která vyšla od předního kola a začal prudce brzdit.
„Co se stalo?“ vykřikla dívka.
„Asi jsme píchli!“ odvětil poté, co auto ubrzdil. „Takhle na ten mejdan přijedeme pozdě!“
„Klid. Hever i náhradní kolo mám,“ řekl a vystoupil.
Věc byla horní části natočena na stojící automobil. Hned se však zaměřila na mladíka. Ten se shýbl u pravého předního kola a několikrát do něho kopl nohou.
„Sakra! Asi jsme najeli na hřebík,“ mínil.
„Doufám, že to kolo vyměníš rychle.“
„Neměj vobavy. Zavolej mobilem, že se trochu vopozdíme,“ řekl jí a prošel kolem auta k jeho zadní části.
„Jedinej hřebík na ulici a ty na něj najedeš!“ „Nejsem určitě jedinej, komu se tohle stalo!“
Přes zadní sklo poté spatřila, jak sebou on náhle cuknul a dopadl na sklo automobilu, na kterém se objevila krev. Poté se do noci rozlehl její výkřik.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI