Zrůda

„Ty jsi takový malý andělíček co?“ vyštěknu podrážděně a probodnu tu malou zrůdu očima. Vlastně není zrůda, je docela hezký, ale je to ďábel. Sakra! Vždyť měří sotva metr dvacet, skoro si říkám, že to nemůže být taková bestie. Ale on je, je to bestie, jako já.
Jmenuje se Cipathi, už to jméno je mi odporný! A co teprve ten jeho roztomilej dokonalej ksicht. To je k zblití. A má i křídla, doprdele, ta mrňavá věc má malý černý křídla. Z děr v triku mu z lopatek trčí opeřený černý křidýlka. Fuj!
„Naučíš mě to?“ otráveně po něm loupnu očima. „Co jako?“ Zeširoka se usměje. „Ty víš!“ zašeptá záhadně a já jen vztekle zavrčím. Trpělivě na mě hledí černýma inteligentníma očima, až mě zamrazí. „Nevim!“ vykřiknu, protože mi dojde trpělivost, pak se neklidně rozhlédnu. Náhrobky se zdají být opuštěné, nikde nejsou vidět žádné pohybující se stíny, možná jen stíny stromů, pohupující se v jemném nočním vánku. Cipathi zavrtí hlavou. „Ty vážně nevíš,“ konstatuje potměšile, pak se ušklíbne a pokyne ručkou, abych se k němu naklonil blíž. Odfrknu si a nakloním se těsně k jeho obličeji. Úplně cítím jeho teplý voňavý dech na své tváři, on zas ten můj smrdutý na té své. Nevšímá si toho nebo je mu to jedno a zašeptá: „Zabíjet! Nauč mě to!“
Nevěřícně ucouvnu. Podrbe se v černých lesklých vlasech a usměje se. „Co – že?! Co to žvaníš, ty malá kryso?!!“ Rozčílím se a nasupeně na něj pohlédnu. Trochu se zamračí, ta krysa se mu asi moc nelíbila. Ovládnu se a pokusím se uklidnit. Náhle se však ozve hlasitý táhlý sten. Cipathi se usměje, dělám, jako by nic, zhluboka se nadechnu. „Jsi přece anděl, chlapečku! Andělé nezabíjejí!“ mírně poukážu na tuto všeobecně platnou skutečnost a vítězně na něj pohlédnu. On si jen posměšně odfrkne a rychle mě vycvede z omylu. „Jsem černý anděl!“ Přemýšlím...... Nemám šanci zbavit se tý příšery s křídlama. Znovu se ozve sténání.
„Tak dobře, ty zrůdo, máš to mít! Pojď za mnou.“ Zavelím a vedu ho k obrovskému zanedbanému hrobu. Tam na tvrdém kameni leží svázaná sotva desetiletá dívka. Cipathi na ni pohlédne a oči se mu okamžitě rozzáří štěstím a vzrušením, bezmyšlenkovitě mne pevně obejme. Znechuceně ho prudce odstrčím. Provinile a ustoupí a znovu pohlédne dychtivě na dívku. Je už polomrtvá, zabít ji by neměl být až zas tak velký problém. Vrazím mu do ruky ostrou dlouhou dýku a popostrčím ho směrem k dívce. Dlouze si prohlédne nůž a přiblíží se blíž ke své oběti. Zvědavě ho sleduji. Skoro čekám, že začne každou chvílí hystericky řvát a uteče. „Tak co? Jak to mám udělat?“ vyhrkne nedočkavě a já jen zakroutím hlavou. „Jak chceš!“ hlesnu tiše a sleduji jeho hladový výraz. „Dobře, tak jí uříznu hlavu, jo!“ přiskočí k ní a jeho křídla mi na chvíli zakryjí výhled. Ozve se jen kloktavý zvuk a zoufalý pronikavý vřískot. Prudce Cipathiho odhodím stranou. Kurva! To je idiot. Kudla vězí dívce v půli krku zaražená o kost. A ona sebou křečovitě škube, hlava jí bezvládně leží na místě a její hlasitý řev pomalu ustává. Nemůže křičet! Dusí se! Vlastní krví. Tak tohle je jedna z nejbolestivějších variant smrti vůbec. Popadnu kudlu a dokončím dílo. Potom se udýchaný, s rukama od krve ohlédnu na Cipathiho. Jen se spokojeně usmívá..... líbí se mu to.
„Zrůdo!“