Na útěku...

1. kapitola- Panenka

„Vezmi Thomase a Annu někam pryč! Musíte se schovat!“ prošedivělý muž jí naléhavě tiskl ruku a upřeně ji hleděl do očí.
„Alexandro, nesmíš zapomenout, kdo Thomas je... Nedovol mu, aby na to zapomněl... aby na to kdokoli zapomněl. Musí se ujmout vlády!“ sípavě oddechoval a jeho ruka svírající její zápěstí ochabla. Otevřeným oknem bylo slyšet přibližující se vzrušené hlasy.
„Běž! Honem! Utíkej!“ křičel za ní dál, i když už ji svým slábnoucím zrakem nemohl vidět...

Běžela stále vpřed, před očima jasný cíl - dětské pokoje. Nedbala na žádnou etiketu, nadzdvihla si sukně až ke kolenům a bez ohlédnutí proběhla několika místnostmi. Konečně se zastavila před zavřenými dveřmi. Snažila se vydýchat. Zastrčila prameny tmavých vlasů zpátky do drdolu a spěšně upravila sukně. Nesmí ji hned vyděsit!
Otevřela dveře a rozechvěle se usmála na malou holčičku hrající si s panenkou. Křik z nádvoří tady ještě slyšet nebyl.
„Anno!“ zvolala a slzy se jí draly do očí, když k ní holčička vzhlédla s naprostou důvěrou.
„Lexie! Budeš si se mnou hrát?“ linul se veselý hlásek velkým pokojem.
„To víš, že ano. Ale tady ne... Půjdeme někam jinam... A vezmeme s sebou i Thomase, ano?“ Snažila se, aby její hlas zněl klidně, ale její pohled stále sklouzával k oknu. Dostali se už dovnitř? Jak dlouho jim to bude trvat?
Anna se chytila její nabízené ruky a za pár minut už pospíchaly další chodbou.
„Proč běžíme? Lexie, já už nemůžu!“ naříkala Anna a přitom k sobě tiskla světlovlasou panenku.
„Vydrž An. Ještě chvilku, ano?“ Alexandra svou sestru ani příliš nevnímala. Držela ji pevně za ruku a jejím prvořadým cílem bylo dostat je všechny pryč.
„Já nechci nikam běžet! Já se chci vrátit!“ zakřičela Anna a zapřela se nohama. Alex její protest ani nezaznamenala a dál utíkala. Anna neudržela rovnováhu a spadla na zem, kde se rozplakala.
„Já chci zpátky!“ naříkala. Panenka ležela nepovšimnuta vedle ní. Alexandra se k ní hned vrátila a snažila se ji utěšit.
„Nepůjdeme daleko... Vezmeme Thomase a půjdeme se projít. Za chvilku už budeme u něj, víš přece, kde má pokoje?“ Přitom ji postavila a upravila jí sukně.
„Ještě chvilk-“
„Někde tady určitě budou! Běžte prohledat první patro!“ hrubý mužský hlas jí neurvale přerušil a na okamžik paralyzoval. Už jsou tady!
Vyděšeně hleděla k nedalekému schodišti a zrychleně oddechovala. Neuvědomila si, že už nedrží Aninu ruku a z šoku jí vytrhlo právě sestřino zvolání.
„Lexie, kdo jsou ti lidé? Já je neznám. Půjdeme za nimi?“ Anna se opět usmívala, zaujata něčím novým. Stála blízko zábradlí a zvědavě pozorovala lidi pod sebou.
„Anno,“ vydechla Alexandra zděšeně. „Vrať se!“
Holčička se naklonila nad zábradlím a-
„Jsou nahoře!“ jasný hlas zmařil všechny její naděje, že by se odtud mohly dostat nepozorovaně.
Nečekala, až vyběhnou schody, vzala Annu do náručí a rozběhla se pryč. Na chodbě zůstala pouze zapomenutá panenka...