Moc

Nastal čas štěstí. Čas klidu a blahobytu. Celé město se probouzí a ospale si mne oči. Okna otvírají své náruče, aby se nadechla prosluněného vzduchu po dlouhé krušné době. Krušné? Určitě. Dlouhé? Možná. To, co někomu přijde jako pouhý okamžik, připadá jinému jako celá věčnost.
A na počátku této věčnosti nebo, chcete-li, tohoto okamžiku byl člověk. Muž s ústy plnými velkých slov a příslibů: „Lide, mluvím k tobě, abych učinil tvůj život lepším, tvé rodiny šťastnějšími, abys mohl být pyšný na sebe i na celé město.“ Cukr, jenž třímal v levé dlani, okouzlil zakrátko téměř každého. Bič, jenž svíral v pravici za zády, ten vidělo jen pár jeho nohsledů.
Lid si brzy zvykl na cukrové homole. „Ale pane, jak máme uchopit svůj osud a pootočit ho ve svůj prospěch, aby nám až do smrti nic nechybělo?“ volali zaslepenci sborem. „Stačí málo,“ promlouval do duší pokušitel. „Stačí, když ukážete okolním městům, že vy jste městem vyvoleným. Metropolí, která má právo diktovat pravidla. Vy určujete budoucnost. Ovládnete okolní území a kdo se nebude chtít podrobit…“
A tak se ve městě přestalo hrát. Přestalo se tancovat. Ulicemi nevonělo čerstvé cukroví. Nebyl slyšet zpěv ani obvyklý ruch z tržiště na náměstí. Vše bylo podřízeno přípravám války. Ženy se staraly o koně a vyráběly zbraně. Děti zajišťovaly jídlo a vodu pro vojáky. Mladíci se učili bojovat, starci si umění boje připomínali. Však ho již dlouho k ničemu nepotřebovali.
A Původce všeho dění procházel městem. S tajemným uspokojením ve tváři si hladil bradku. Významně si pohrával s bičem. Už jej neskrýval. Však ho již několikrát použil, to když se pár jedinců vzbouřilo proti násilí a krveprolití, které viselo ve vzduchu.
Konečně nastal den „D“ a hodina „H“. Pán si mnul ruce a fanatici se konečně dočkali. Válečná strategie hovořila jasně: „Levé a pravé křídlo mladých zdatných vojáků vyrazí proti dvěma silným západním městům. O těch pár východních „vesnic“ se postará střední linie. Ač tvořena spíše ze starších vojáků, neměl by pro ni být problém zničit veškerý odpor a vzdor. Žene je přece touha po vládě!“
Dlouhé měsíce za sebou zanechávaly rudou stopu. Těla lidí i koní tvořila hustý koberec na bitevních polích. Křik a řinčení oceli přehlušovaly lámání kostí. Pach krve dokresloval strašlivou atmosféru… A hladoví supi mlsně kroužili vysoko nad touto fraškou. Ženy a děti byly vtěsnány do hladomoren. Mrzáci umírali pomalu a v bolestech.
Západní města však chystala plán. Rozbít jednotu a zničit despotickou vládu útočného města. K obraně proti bezpráví se rozhodla i východní oblast a vytvořila mocnou koalici. Svého úkolu paralyzovat útočníka, osvobodit zajaté a důstojně pohřbít své mrtvé, se všichni napadení chopili odpovědně.
Jedovatý had s bičem místo jazyka byl brzy obklíčen ve svém úkrytu. Jaké však bylo překvapení všech, když místo muže prosícího o milost našli jen kouř a závan síry… Vzdorné město bylo rozděleno. Děti odloučeny od rodičů, přátelé jeden od druhého.
Ještě že jde jen o příběh a toto město nikdy neexistovalo… Nebo ano…?