Noc na hradbách...

Muži leželi na hradbách, snažili se urvat alespoň trochu spánku, než se rozední a oni budou muset zase vstát a bránit hrad… „Proč tady jsem?“ ptají se sami sebe mnozí. A každý přemýšlí o svých důvodech…
Mladík, jemuž při nájezdu jemu před očima znásilnili a zabili nepřátelé jeho milou, vstoupil do armády kvůli pomstě. Ale touha po vendetě vyprchala s první bitvou, s prvním zabitým mužem, s první srážkou s nepřítelem… Zbyla jen tupá nejasná bolest, a znechucení.
Muž středního věku, v nejlepších letech, odešel od rodiny a statku, aby je bránil před hrůzami vpadnuvších protivníků. Poté, co viděl vypálené usedlosti, zohavená těla a mrzačení a zabíjení pro nic, z touhy chránit byla touha být s rodinou, vrátit se domů, zapomenout na ta zvěrstva a prožít co nejvíce času se svými blízkými…
Starý veterán, vdovec, od nějž již synové i vnoučata odešli, jenž neměl pro co žít, v bitevní řadě zjistil, že život je vlastně krásný, že nechce zemřít, že chce ještě jednou vidět hory a cítit vánek od velkých jezer na tváři, a pocítil touhu ještě jednou spatřit své příbuzné, a říct jim, co pro něj znamenají…
Pod hradbou tlela spousta mrtvých těl, těl mužů, již ještě včera měli stejné myšlenky… Teď už nemyslí na nic, a je jedno, zda to byl přítel či nepřítel, všichni měli rodiny, všichni měli důvody proč jít do války, ale každý měl i spoustu důvodů odejít. Odejít od všeho toho zbytečného krveprolévání, od těch hrůz, které člověka doživotně poznamenají… Proč? Za jakou cenu? Že jeden vládce bude dostávat daně z většího území? Nebo naopak že se bude muset stáhnout, a zničí celou zemi? Vždyť on ji ničí stejně, vdovami a sirotky po vojácích, mrzáky, jimž se v očích již celý život bude zračit utrpení, jež museli prožít, i muži, kteří se sice vrátí celí, ale už nikdy ne stejní…