Vánoce, svvátky míru a klidu.

Vánoce svátky míru a klidu. No, to je dobrý vtip. Víte, že Vánoce jsou jedním z nejvíce stresových faktorů? Kde jsou ty časy, kdy se na sebe lidé usmívali a byli milí, hodní, srdeční a ještě k tomu o Vánocích. Jak by to mohlo dopadnout, si můžete přečíst v mé povídce. Neberte to jako příklad k realizaci, ale spíš jako příklad odstrašující a k zamyšlení nad sebou. Asi to není zrovna romantická povídka, ale je bohužel stále ještě mírná ve srovnání s realitou, takže ať tyto krásné svátky přežijete a příští rok snad nashledanou. PS: Jen tak mimochodem Vánoce miluji.

Na dveře klepaly Vánoce. Ze všech stran na mne blikaly reklamy plné rolniček s vánočními slevami na super dárky. Výlohy neonově mžikaly přes tunu nerozbitných baněk a kupu kýčovitých Santa Clausů. Všude okolo mne se lidé falešně usmívali a i noviny si neodpustily srdcervoucí žvásty.

V reálu, lidé propadli šílenství. Zbláznili se během jedné noci. A rázem bylo vše vzhůru nohama.
Vypukla mánie národa ženoucích se za těmi nejdražšími a určitě těmi nejlepšími dárky, které stejně nikoho nezajímaly a za hodinu na ně stejně každý zapomene. Nastal tvrdý boj o vejce, sladkosti, dárky i stromky...
Nastal boj kvůli jedné hodině, která tak rychle uplyne.
To vše jen pro pouhou žranici, jako kdybychom po celý rok soutěžili se Somálskem o větší hladomor. Rambajs na oslavu "Pána", kterého stejně nikdo neviděl a neuvidí...
Díky této jediné hodině jsou lidé schopni se navzájem rozdupat, rozválcovat, shodit ze schodů, krást si z vozíčků a provést si i jiné morbidní věci.

Nenávidím Vánoce. Rok od roku jsem měl už měsíc před svátky sto chutí všechny ty psychopaty vyhodit do povětří. Při zvuku koled jsem zvracel.
Letošní "Boží Hod" se vybarvoval ještě v sytějších barvách, než kdy dříve. Věděl jsem, že nastal čas, aby s tím někdo konečně něco udělal.

Z mé práce se v předvánočním období stalo hotové peklo na zemi.
Práce prodavače supermarketu v oddělení zeleniny byla hotová sebevražda. Jenomže já nejsem sebevrah, a tak jsem scénář Vánoc toho roku poněkud pozměnil.
Po páté rozdupané bedně mandarinek, devátém ukradeném ananasu, třetím rozlámaném vozíku, desáté opravě digitální váhy během hodiny, kdy mne již podvacáté vypeskovala předbíhavší důchodkyně, která mne nenáviděla už jen z toho důvodu, že jsem měl k váze blíž, než ona.
Má trpělivost překročila svou mez. Zpod upatlané zástěry jsem vylovil M16 a vpálil to zmalované stařeně mezi oči. Její mozek vyšťavul v sáčku pána, který se snažil objevit nějakou celou mandarinku v šesté rozdupané bedně. Protéza nárazem vystřelila z jejích smrdutých úst a teď rotovala nad hlavami všech, až skončila se slizkým mlasknutím v klíně nic nechápajícího dítěte.
To překvapeně zamrkalo a s jásotem se na novou hračku vrhlo.

Myslíte si, že celý obchod zděšením znehybněl a nevydal ani hlásku?
Máte dojem, že si někdo určitě nadělal do kalhot?
Naivkové, asi moc koukáte na pohádky.
Dav si bezvládného těla stařeny vůbec nevšímal. Vlastně ano, díky němu teď měli blíže k váze. Stařena byla nový vynikající stupínek.
Z davu na mne zahalekal skinhead. Radostí chrochtal, až mu přitom praskly kalhoty a on si je teď popotahoval, aby mu nespadly ke kotníkům. Škoda, rázem by tu bylo liduprázdno a ulehčil by mi mou práci.
Zatím na mne řval: "Hele vole, ty seš dobrej, vole! Přidej na grádech, vole, zaměř se na tu tmavou smečku, vole. Vyčisti to tu, vole! Já ti, vole, budu říkat koho, vole!" Dalšího vola již nestihl vyslovit, už jsem toho stáda dobytka měl dost. Zpod pultu jsem vytáhl plamenomet a všechno srovnal do stejné lajny. Začal jsem oním dobrosrdečným skinheadem.
Do hodiny jsem měl po práci. Bylo mi dost divný, že už po mně nikdo nechce zvážit pomeranče dovezené až z Madridu, ale zároveň jsem byl rád, že už můžu jít domů.
Hrdě jsem si vykračoval mrazivým podvečerním městem a zvesela si prozpěvoval, na rameni mi visel můj stále ještě dýmící plamenomet a mně bylo neuvěřitelně dobře. V mysli jsem si přehrával ten krásný pohled na haldu ohořelých kostiček a cítil se jako druhý Myslbek.
Konečně jsem se začal těšit na Vánoce.

Náladu mi však pokazila má žena. Sotva jsem dorazil, zahrnula mne úkoly jako malého haranta a já lítal chvíli sem a pak i tam a sem a tam, až mi ujely nervy a pořádek jsem udělal natotata. Preventivně jsem k tomu přibral i děti.

Letošní Vánoce se vskutku povedly. Takový božský klid jsem ještě nikdy nezažil. Celé svátky jsem prožil v mém milovaném křesle, čučel na telku a loupal buráky.
Jediné, co mi poněkud kazilo tu sváteční náladu, byl ten hustý štiplavý dým visící nad (bývalým) městem a větší zima, která na mne táhla z díry, jež dříve bývala mou kuchyní....

Jinak to však nemělo chybu, škoda jen, že kvůli tomu museli všichni lehnout popelem.