Dárek...

Jediné, co vnímám, je vlhká a chladná zem. Pomalu otvírám oči, přičemž mě oslní pouliční lampa, která je přímo nade mnou. Snažím se postavit na nohy, ale jde to těžko. Všechno kolem se točí a hlava mi třeští, z čehož usuzuju, že jsem se do ní musela při pádu asi praštit. Opřela jsem se o zeď. Už je to trochu lepší. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem v nějaké slepé uličce mezi domy. Nikdy jsem ji neviděla, nemám vůbec ponětí, kde to jsem. Nemůžu si vzpomenout, co se stalo předtím, než jsem omdlela. Šaty mám špinavé a je mi zima, takže bez dlouhého otálení vydám domů. Naštěstí najít tramvajovou zastávku podle hluku nebyl problém, a tak teď sedím na pohovce s teplým čajem a snažím se marně rozpomenout, co se to dneska večer stalo. Únava je ale silnější, a proto upadám do hlubokého spánku.

Ráno, když se vzbudím, tak na mě přes okno dopadá přímé slunce. Je tak oslnivé. Strašně se mi protiví, vadí mi. Vstanu a zatáhnu žaluzie. Na budíku blikají digitální číslice 10:07. Popadne mě úlek. Zaspala jsem! Ale hned na to si uvědomím, že teď už je to stejně jedno. Ještě že jsou naši ve Francii. To denní světlo je dneska vážně nějaké protivné. Musela jsem zatáhnout žaluzie i v kuchyni, abych si mohla udělat snídani. Dívám se do otevřené ledničky, ale přestože mám hlad, tak mi nic z toho, co v ní vidím, nepřijde vůbec dobré. Nakonec se rozhodnu pro jogurt. Po pár lžičkách tohoto zdravého produktu se mi ale udělá strašně zle. Jakoby mě to jídlo pálilo v hrdle. Je to neúnosné, a proto skončí celá snědená porce v umyvadle. Pořád mám hlad, ale o další pokus s obsahem ledničky se neodvážím.

Celý den sedím doma. Všude jsou zatažené žaluzie, aby neotravovalo světlo. Zvláštní, že nikdy předtím mi nepřišlo, jak je denní světlo vlezlé. Jdu pod sprchu. Teplá voda je moc příjemná. V zrcadle jsem si všimla, že mám na krku nějakou modřinu. To asi ze včerejška po tom pádu na zem. Ještě pořád si nemůžu vzpomenout, co se stalo. Konečně se setmělo. Už mě to doma nudí, tak se rozhodnu, že se stavím se za Alexem.

Stisknu zvonek a čekám. Ve dveřích se objeví pobledlý černovlasý kluk, kterého znám sice jen měsíc, ale mám pocit, že jako bych ho znala celý život. Vrhnu se mu kolem krku a on mě odmění polibkem. Pozve mě dál. Jeho rodiče nejsou jako obvykle doma. V práci hodně cestují, a tak jsem ještě neměla možnost je poznat. Ale to mě teď netíží. Schoulím se do jeho objetí a vychutnávám si naše polibky. Vtom mě zabolí v břiše. Dneska už je to asi po milionkráté, protože jsem vůbec nic nejedla. Hlad je pořád silnější, ale na obyčejné jídlo nemám vůbec chuť. Na tyhle myšlenky teď nemám čas. Užívám si jeho blízkost, teplo jeho těla, tlukot jeho srdce. Ano tlukot jeho srdce, úplně mě uchvacuje to, jak krev tepe v jeho žilách. Najednou mě od sebe odstrčí. "Tohle nemůžeš!" křikne na mě. Nevím, o co mu jde, takže se zmůžu jen na nechápavý výraz. Ale on pokračuje dál: "Nemůžeš jen tak promrhat to, co jsem ti daroval. Jsi ještě mladá, musíš se hodně učit," skryté poselství v jeho slovech nechápu. Vypadá to, že tuší, že mu vůbec nerozumím, a proto se ke mně nakloní a přitiskne své rty na mé.

V tu chvíli jako blesk mnou projedou okamžiky, na které jsem si tak usilovně snažila vzpomenout. Včera večer. Šli jsme do klubu. Já a Alex. Někam mě vedl. To je ta ulička. Říkal, že mě miluje a že pro mě má dárek. Líbal mě, cítila jsem jeho dech na krku a pak ta bolest. Něco horkého mi stékalo po krku. Zamotala se mi hlava a...

Zděšením se vymaním z jeho polibku. Nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděla. Všechno do sebe zapadá. Ta zatrpklost k dennímu světlu, ta modřina na krku, to že jsem nemohla pozřít normální jídlo. Proboha já jsem... já jsem... upír! Jeho dar, to byl jeho dar. Daroval mi nesmrtelnost. Pohlédnu na něj. Usmívá se a do tichého pokoje pronese: "Půjdeme se najíst?"...