Na útěku...2

Tajná chodba

Snažila se běžet co nejrychleji, ale šestiletá Anna už dávno svou vahou nepřipomínala pírko. Navíc se začala i netrpělivě vrtět a nakonec i křičet.

„Alex, zapomněla jsi na Sofii! Musíme se vrátit! Já chci svoji panenku!“ dětský hlásek byl až nepříjemně pronikavý a hlasitý.
„Anno, prosím tě, nekřič tak! Pak se pro ni vrátíme, jen co najdeme Toma!“ Saša pomalu ztrácela trpělivost se svou mladší sestrou.
„Přestaň se vrtět!“ okřikla ji, když ji v jednu chvíli málem upustila na zem.
„Támhle jsou!“ uslyšela za sebou velmi nepříjemný výkřik. Dohnali je!
„Já chci Sofii!“ Anna nemínila zůstat zticha, dokud nedostane, co chce.
„Zmlkni už konečně!“ Alexandra začínala být zoufalá. Vběhla do nejbližší místnosti a zabouchla za sebou dveře. Ocitla se však v pasti.
Jiné dveře, než kterými sem přišly, tady nebyly. Kam teď? Co má dělat? Co když se k Tomovi dostanou dřív než ona?

Zrychleně oddechovala, tiskla k sobě vrtící se Annu a snažila se přemýšlet. Jak se jim vyhnout?
Stála uprostřed velké obrazárny a její dávní předci ji povýšeně pozorovali.

Zoufale pátrala v jejich tvářích, jakoby se právě tam skrývala odpověď na nevyslovenou otázku.

Pohledem ulpěla na portrétu starého muže s dlouhými bílými vousy. To on postavil tohle sídlo jako svatební dar své dceři. Myslí jí náhle proletěla stará vzpomínka. S Tomem si tady hráli a tehdy je vyrušily tlumené hlasy. Moc dobře věděli, že mají zakázáno si tady hrát, takže se chtěli někam schovat. Tom jí tehdy prozradil jedno své tajemství...

PRÁSK! Někdo se pokoušel vyrazit dveře. Už jsou tady!
„Sašo! Co se děje? Já mám strach!“ Annu vyděsily neustálé nárazy na dveře. Pevně se chytila Alexiiných sukní.
„Neboj, to bude v pořádku. Jen teď buď potichu a všechno bude fajn, ano?“ Alexandra nalezla ztracenou rovnováhu. Viděla možnost, jak z toho všeho uniknout.
Anna přikývla a šla poslušně za sestrou, ačkoli se ještě párkrát bojácně ohlédla ke dveřím.

Alex rychle přešla k obrazu a lehce přejela po jeho rámu.
Ano, je tady. Alex se šťastně usmála. Malá páčka důmyslně skrytá ve zlacené vinné révě. Jemně zatáhla a čekala. Po pár vteřinách se obraz skutečně odsunul stranou. Postrčila udivenou Annu napřed a další páčkou obraz posunula zpátky. O pár chvil později se dveře do obrazárny rozletěly dokořán...

Opět utíkaly, ale tentokrát tmavou, zaprášenou chodbou, která je brzy dovedla do bylinné zahrady ležící u jižní brány zámku.
Alex opatrně otevřela vrzající dveře na konci chodby schované pod úponky zelené popínavé rostliny a rozhlédla se. Vypadalo to, že je vše v pořádku.

Vzala Annu za ruku a pomalu se vydaly přes záhony. Chvilku uvažovala, že by tady Annu nechala, než najde Tomáše, ale nebyla si jistá, jestli tu chodbu neobjeví. Nechtěla nic riskovat.

Ostražitě se dívala kolem sebe, srdce až v krku. Musí se jim to podařit!
„Slečno!“
Alex málem leknutím nadskočila a Anna se schovala za její sukně.
„Tady, slečno!“ tichý hlas se ozýval z nedaleké kůlny.
„Stelo!“ Alex byla velmi překvapena, že tady potkává svou bývalou chůvu.

Rychle zamířila ke kůlně. Stela za nimi zavřela dveře a hned Sašu s Annou objala.
„Jste v pořádku. Díky Bohu!“ tiskla je v náručí a po tvářích jí stékaly slzy úlevy.

„Stelo... Co tady děláš?“ Alex byla stále ještě ohromená.
„To pan Tomáš. Řekl mi o té tajné chodbě,“ vysvětlila Stela s Annou na kolenou.

„Tomáš? On je tady?“ Saša se na stařenu udiveně podívala. Ta jen smutně zakroutila svou šedivou hlavou.
„Ne... Byl tady, když sem vtrhli, ale pak... našli ho...“ Její hlas vyzněl do ztracena. Kůlnou se šířilo stísněné ticho. I malá Anna si přestala mumlat a zvážněla.

Alexandřiny hnědé oči se rozšířily zděšením.
„To nemůže být pravda! To není možné,“ zašeptala a rozplakala se...