Ben

Prudce sebou škubnu a pronikavě zařvu. Zase ten sen. Surově si promnu oči a snažím se neroztřást hrůzou. Mám ho před očima, černovlasý modrooký chlapeček, usmívá se a dychtivě na mě hledí. Mohou mu být nanejvýš dva roky. Sedí ve vaně. Zazubí se a začne cákat. Divoce mlátí ručkama do vody a ta stříká všude kolem. I na mě. Radostně se směje a ve mně se nebezpečně zvedá vlna zuřivého vzteku. A pak už nic. Vana je prázdná.
„Tade! To je dobrý.... dobrý, byl to jen sen!“ Zamžourám do tmy, mamka sedí na posteli a konejšivě mě tiskne na svou hruď, taťka stojí ve dveřích a překvapeně na mě hledí. Ani jsem si nevšiml, že vešli do pokoje, tak moc jsem byl v šoku. Odtáhnu se od mamky, vždyť je mi čtrnáct, sakra, nemůžu se přece chovat jak malé dítě. Snažím se uklidnit, ale cítím, jak se třesu a studené čůrky potu, které mi stékají po zádech.
Mamka mě pohladí po čele a odejde. Něco mi říká, ale já to vůbec nevnímám. Mám před očima jen jeho. Toho roztomilého černovlasého chlapce. Stalo se mu něco hrozného, tím jsem si jistý. Jako by mi to někdo vložil do hlavy....
Když odejdou rodiče, mám panickou hrůzu z toho, že zase usnu a uvidím jeho a nebo, což je ještě horší, prázdnou vanu! Sedím na posteli a zírám do tmy. Pořád dokola si opakuji, že za dvě hodiny se rozední a ten příšerný strach skončí. Jenže za několik minut zavřu oči a bezvládně se svezu na postel. Spím!
Tentokrát je to mnohem horší. Stojím a sleduji, jak čísi ruce popadnou chlapce za týl a hlavu mu surově nacpou pod hladinu. Nekonečně dlouho sebou dítě mrská a vzpírá se, jeho pohyby jsou pomalejší a pomalejší, až se přestane hýbat docela. Nehybná voda a v ní nehybné mrtvé tělíčko. A nad vanou třesoucí se ruce, z kterých odkapává voda. Otřesný pohled....
Takhle to pokračuje celou noc.
A pak..... se probudím, uprostřed noci. V pokoji je nesnesitelná tma. A v mé posteli nesnesitelné vlhko. Ne, to není možný! Že bych se – Dopr.... Ulehčeně vydechnu, mám mokré jen rukávy, odkapává mi z nich ledová voda. Ale jak to???Rozhlédnu se po potemnělém pokoji a vykřiknu hrůzou. Je tam! Promočený od hlavy až k patě. Černé vlásky má nalepené na čele a tvářích. Už není roztomilý, je bledý s temnými kruhy pod očima. Rty má zmodralé a vodnaté oči na mě naléhavě hledí. Vpíjí se do mě očima, chce mi něco říct! Namáhavě rozevře ztuhlá ústa, ale z nich místo slov proudí voda. Rozkašle se a než se zhroutí, ukáže rukou vzhůru. Jenže tam je jen půda. Půda? Aha, půda. A pak se znovu zhroutím do postele!
A ráno, když se probudím se suchými rukávy a pokoj je zalitý světlem, si jsem naprosto jistý, že to byl sen. Ale stejně tak vím, že chlapeček se jmenuje Ben a že musím na půdu. Jako by mi to někdo vložil do hlavy....
No tak jsem tady. Na půdě. Je světlo, všechno je teď takové optimističtější. Skoro ani nevím, proč tady jsem. To v noci byl jen hloupý sen. Krátce se rozhlédnu. Je tam! Ta krabice s fotkami. Pousměji se, nedočkavě odkryji víko a přehrabuji se v nekonečné záplavě barevných i černobílých fotek. Mamka ve svatebních šatech s širokým úsměvem ve tváři, vedle ní nemotorně stojící taťka. Já jako malý mimčo s pleškou. Nad několika fotkami se fakt musím rozesmát, jenže pak najdu něco, co mi úplně vyrazí dech. Roztomilé miminko s hustými černými vlasy. Já to stoprocentně nejsem, byl jsem bez vlasů snad do roka. Nejdřív se uklidňuji, že je to dítě někoho z příbuzných, jenže na každé fotce je chlapec o něco starší, až se dostanu k asi dvouletému chlapci. Přesná kopie toho z vany! Sakra! A pak fotka, kde je jen bílá vana a nehybná průzračná voda. Otřesu se a neklidně se rozhlédnu. Nikdo by přece nefotil prázdnou vanu.... na té fotce někdo chybí!!!
Prudce se otočím, je tam! Srdce mi udělá několik tepů navíc, ale nezařvu. Zírám na něj vytřeštěnýma očima s široce rozevřenými ústy, neschopný ze sebe vydat hlásku. Ben je suchý, dívá se na mě modrýma inteligentníma očima a v širokém cení bílé zoubky.
„Tade, bráško.....“ zašeptá a já se rozklepu hrůzou. A pak mu z ničeho nic začne zpod vlasů vytékat pramínek vody! V tu samou chvíli začnu pociťovat vlhko i já. Rukávy mám nasáklé vodou a po rukou mi stékají ledové pramínky. A když Benovi z úst vytryskne voda, ztratím vědomí a s hlasitým žuchnutím se zhroutím k zemi!
A pak to všechno vidím. Černovlasý modrooký chlapeček, usmívá se a dychtivě na mě hledí. Zazubí se a začne cákat. Divoce mlátí ručkama do vody a ta stříká všude kolem. I na mě. Radostně se směje a ve mně se nebezpečně zvedá vlna zuřivého vzteku. A pak čísi ruce, moje ruce popadnou Bena za týl a hlavu mu nacpou pod hladinu. Voda cáká všude kolem, jak se můj bráška snaží vyprostit. Jenže já byl tenkrát starší a silnější. Nehybné tělíčko s široce rozevřenýma modrýma očima a křik rodičů. Na tohle nikdy nezapomenu! Tohle budu mít vryto hluboko v paměti navždycky!
Rodiče nejsou doma. Jako ve snách sejdu schody půdy, vpadnu do koupelny a popadnu žiletku! Napustím si vařící vodu a oblečený do ní vlezu. Je to snadné, dva tahy žiletkou. Rudá krev mi proudí ze zápěstí a mísí se s průzračnou vodou. Nemyslím na rodiče, kteří ztratili Bena. A teď ztratí i mě! Ne! Myslím jen na mého malého brášku. Když už je voda ve vaně růžová, začnu unaveně přivírat oči. Šlo to neuvěřitelně rychle, ta teplá voda byl dobrý nápad. To mě napadne, když zavřu oči docela. A pak ho cítím, mám ho v náručí, malé roztomilé černovlasé miminko. Mlátí ručkama kolem sebe a usmívá se. I já se usměji...