Dědictví rodu Blackheartů-1

1. kapitola

„Ne! Nechte mě být! Pusťte mě!“ hlasitý křik se ozýval chodbou a on si byl téměř jistý, že směřují k jeho pokoji.

Dveře se otevřely a dva muži dovnitř vhodili drobnou postavičku.
Když tvrdě dopadla na zem, rozprostřel se kolem ní vějíř tmavých vlasů, který skryl celý její obličej. Dveře se zavřely a cela opět tonula v šeru.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a jeho šedé oči zase rychle přivykly přítmí. Když se nic nedělo, pomalu k ní po čtyřech přilezl a zatřásl jejím ramenem.

„Slyšíš mě?“ jeho hlas zněl naléhavě a zazněl v něm opravdový zájem.
Postavička se náhle posadila a shrnula si vlasy z tváří.
„Kdo jsi?“ zeptala se ostražitě a upřela na něj své oči. Nemohl poznat jejich barvu, ale určitě byly tmavé a patřily dívce.
„Jmenuji se Ronnie a ty?“

„Roxana,“ odpověděla po chvilce zaváhání a i v tom šeru se snažila prohlédnout si jeho obličej. Měla neodbytný pocit, že už tohohle mladíka někde viděla.

„Rád tě poznávám,“ zasvítily v přítmí jeho bílé zuby. Zřejmě si z toho, že ho uvěznili, moc nedělal.
„Ty víš, proč jsme tady?“ zeptala se po chvilce ticha, kdy uvažovala, zda je ten kluk vůbec normální. Vždyť jim šlo o život!

„Nemám páru. Ale je jasné, že už tady dlouho nebudu a ty taky možná ne,“ dodal tajuplně, naklonil se k ní blíž a vytáhl jí z vlasů stříbrnou sponku.

„Zjistil jsem, že stráž jde vždy okolo půlnoci na pochůzku kolem dokola. Odhadoval bych, že nachodí pár kilometrů, protože se dřív jak za hodinu k našim dveřím nevrátí a,“ ztišil hlas a začal jí vysvětlovat svůj plán. Zář v jejích očích byla stále větší a srdce jí bušilo víc a víc...

---

„Jak to probíhá?“ Vysoký muž se přísně zadíval na svého mladého pomocníka.
„Zatím jde všechno podle plánu, pane Stevensi. Stráž je slyšela plánovat útěk. Nejspíš už dnes v noci,“ v mladíkových očích se zračila dychtivost a nezkušenost. Stevens se přezíravě usmál.
Mladíkův obdiv k němu mu výborně poslouží!

„Nezapomeňte, co jsem vám říkal. Nesmí se jim nic stát! Ohrozilo by to celou věc! A už v žádném případě se nesmí dozvědět, proč jsou zavřeni spolu,“ jeho hlas zněl až mrazivě klidně.

„Není možné, aby se dozvěděli všechny podrobnosti, které jste sbíral několik let. Je tady sice určitá podoba, ale tím se přece nebudou zabývat. Jste si ale jistý, že nás k tomu dovedou? Vždyť o tom vůbec nic neví?“ netrpělivě si na nose posunul brýle a pevně stiskl složku, kterou držel v ruce - byl to Roxanin rodokmen.

„On to ví,“ odpověděl Stevens, ale byl pak celý rozmrzelý, že řekl víc než chtěl.
„Ale jak by mohl? Byly to ještě děti... nebo to ví odjinud?“
„Na pouhého asistenta jsi moc zvědavý, nemyslíš, Martine?“ výhružný podtón jeho hlasu mladíka konečně vzpamatoval.

„Omlouvám se,“ vybreptl a za pár chvil byl ten tam.
Ne, on ještě neví, že ví, pomyslel si Stevens s ďábelským úsměvem a odešel zařídit ještě pár drobností...

---

Sotva vyběhli z hradu, málem do něj narazila. Zastavil se pln dotěrného pocitu, že něco důležitého zapomněl.

„Počkej tam pod těmi stromy! Za chvilku jsem zpátky!“ zašeptal a rázem zmizel zpátky za vstupní branou. Roxana málem ani nepostřehla, co říkal, ale jedno věděla jistě. Nenechá ho v tom samotného! Vždyť jí pomohl k útěku! Jen by jí zajímalo...
Proč?! Proč se vrátil? Ale na nic nepřišla a brána se už za ní zavřela...