Hračka

„Neměj strach. Za dvě hodinky jsme zpátky. Nebudeš se tu bát?“
„Neboj, mami. Už jsem velký kluk!“
„Ano už jsi velký kluk…,“ a musela se zasmát, když mu zároveň podávala malého kašpárka. Byla to Jimmyho oblíbená hračka. Hned si ho přitiskl ke hrudi. Rolničky, které měl kašpárek zavěšené na čepici, potichu zacinkaly.
Matka políbila Jimmyho na čelo.
„Možná bude bouřka, tak si pak zavři okno.“
„Dobře, mami.“
„Tak dobrou.“
„Dobrou,“ a oba se na sebe usmáli.
Matka zhasnula a odešla z pokoje. Ve dveřích stál otec a svému synovi zamával. Pak oba sešli schody, oblékli se a opustili dům. Jimmy slyšel, jak se hlavní dveře zabouchly a následně motor auta, který se pomalu vzdaloval. Když se zvuk vytratil kdesi v dáli, dům obklopilo děsivé ticho.
Malý kluk ležel chvíli na posteli, měl otevřené oči a naslouchal. Nemohl to vydržet. Naklonil se a ze šuplíku stolku, který stál u jeho postele, vyndal walkmana. Nasadil si sluchátka a pustil ho. Chvíli poslouchal.. než se mu pomalu zavřely oči. Ne však na dlouho. Ze spánku ho probudila obrovská rána, která se rozlehla celým domem. Jimmy otevřel oči. – Co to bylo? – Hudba ve walkmanu stále hrála. Vypnul ho a odložil na skříňku u postele. Otevřeným oknem vletěl do pokoje studený vítr. Pomyslel si, že se blíží bouřka, a tak se chystal jít okno zavřít. Opatrně ze sebe odhrnul deku a pomalými kroky k němu popošel. Natáhl ruku, zavřel ho a otočil kličkou. Pak se obrátil a rychlými kroky se snažil dostat zpět do postele. – Ale kde mám… kašpárka?... musel mi spadnout. –
Jimmy obešel postel, ale hračku nenašel. Náhle ho vyrušil blesk, který na okamžik osvítil celý pokoj. Následovalo hlasité zahřmění. Chlapec se vylekal, skočil do postele a natáhl si deku až k očím. Tak moc rád by teď k sobě přitisknul svou hračku. – kde může jenom být? –
Deku opatrně shrnul zpět ke krku a rozhlédl se po pokoji. Nikde ji neviděl. – Proč jsem si nerozsvítil? Teď už tam nejdu. Vypínač je moc daleko… kde jenom může být? –
Pak se potichu předklonil a zadíval se s obavami pod postel. Byla tam tma. Viděl tam jen svůj míč a vedle něj… ještě něco… V tom okamžiku uhodil další blesk. Jimmy ale nevěděl, čeho se v tu chvíli více leknul. Jestli hlasitého hromu, který po záblesku okamžitě následoval, a nebo své hračky…? V tu chvíli, kdy blesk znovu osvítil na zlomek vteřiny pokoj, ukázal totiž Jimmovi, co skutečně vedle míče bylo. Byl to jeho kašpárek. Měl na tváři podivný úsměv a díval se přímo do jeho očí.
Hoch zakřičel a vrátil se zpět pod deku. – Jak se tam dostal? – Teď věděl, že dlouho neusne. Byl stále nervózní ze své hračky, kterou měl pod postelí. Najednou se jí bál…
Co teď? Musel se odvážit. Rychle se naklonil, nahmatal hračku pod postelí a utíkal s ní ke skříni. Kašpárka zastrčil kamsi do regálu a zavřel jí. Tak…
Honem se vrátil zpátky pod deku a věřil, že konečně usne. Hodiny vedle postele ukazovaly 23:00. Chlapcův spánek však opět neměl dlouhého trvání. Hrozná žízeň ho probudila něco před dvanáctou hodinou. Pusu měl jako zalepenou a polykal na prázdno. Bouřka neskončila. Věděl, že když se chce napít, musí dolů, do kuchyně.
Pomalu vstal, nazul si bačkory, které měl pod postelí, a chystal se jít rozsvítit. Pak si všiml, že se skříní není něco v pořádku. Zablýsklo se. Byla pootevřená! Ihned ho polil studený pot. Oči měl upřené na tmavou mezeru, neboť tam v záblesku něco spatřil. Netrvalo to dlouho a zablýsklo se podruhé. Vyděšený Jimmy hlasitě vykřikl. Ve škvíře uviděl hlavu kašpárka. Jeho úsměv byl ještě více protáhlý než před tím. A navíc tak škodolibý! A opět se upřeně díval na zkoprnělého chlapce svýma, najednou tak zlýma očima.
Jimmy okamžitě doběhl k vypínači a chtěl rozsvítit. Nic se nestalo… Zoufale cvakal vypínačem nahoru a dolů, ale marně. Vyběhl z pokoje a prudce za sebou dveře zavřel. Nešlo rozsvítit ani na chodbě. Musel se jít ale napít. Teď měl v puse ještě větší sucho než před tím. Když scházel schody do obýváku, zadíval se na portréty, které nad nimi visely. Nikdy před tím si jich tolik nevšímal. A ony si nevšímaly nikdy jeho. Najednou se mu zdálo, když kolem nich procházel, jako by ho sledovaly. Připadalo mu, že oči lidí, co na nich byli namalovaní, stále sledovaly jeden jediný bod – jeho.
S třesoucíma se nohama schody seběhl. Nebyla tu taková tma. Do obýváku proudilo matné světlo venkovních lamp. Proč ale vytvářely tak podivné stíny? Pořád měl takový pocit, že u okna za gaučem nebo za velikou kytkou v rohu místnosti… že tam někdo stojí!
Přes obývák se dostal až do kuchyně. – Kde jsou rodiče? Proč už nepřijdou?! – Otevřel lednici. Vyndal z ní limonádu a pořádně se napil. Udělalo mu to tak dobře. Vypil celý zbytek láhve. Přes otevřené dveře lednice se ale stále nervózně díval do obýváku. Zdálo se mu, že něco slyšel. Co to jen mohlo být?! Pyžamo měl propocené a na celém těle v tom okamžiku naskákala husí kůže. Zavřel lednici a láhev položil na stůl. Pak opatrně popošel směrem do obýváku. Nechtělo se mu tam. Když stál na prahu dveří, které ho dělily od kuchyně, uslyšel nějaký hlas. Nebyli to rodiče. Byl to jen slabý šepot. Vycházel odněkud zezadu, kde bylo staré křeslo. A znělo to jako jeho jméno. Někdo šeptal jeho jméno! „Jimmy… Jimmy…!“
Pak se ale zalekl ještě více. Z toho samého místa pak zaslechl podivný smích a… rolničky! Potichu cinkaly a blížily se jeho směrem.
- To ne! To snad ne! – Na jeho nohavicích se vytvořila mokrá skvrna. Nohy se mu rozklepaly. Proběhl rychle obývák, po schodech nahoru a ihned k sobě do pokoje. Kašpárek ve skříni nebyl! Skočil do postele a celý se schoval pod deku. Nechal si jen malou mezírku, pomocí které pozoroval svýma vystrašenýma očima dveře. Celý se třásl. A pak znovu uslyšel ten smích a zvonění rolniček. Bylo to stále blíž… a blíž. Jimmyho oči se zaměřily na kliku. Všechno náhle utichlo. Venku už bouřka ustala, jen pršelo. Srdce mu bušilo jako o závod. Pak něco zavrzalo a klika se pohnula. Když byla dole, dveře se počaly pomalu otvírat. Jimmy co nejpevněji prsty sevřel deku, kterou byl zakrytý. Když se ve dveřích vytvořila mezera, uviděl, jak se do pokoje něco naklonilo. Nejdříve viděl malé prstíky, jak se chytily okraje dveří, pak čepici s rolničkami a nakonec obličej… Jeho oblíbená hračka se smála a dívala přímo do mezery, odkud jí Jimmy pozoroval. Jediné, na co se zmohl, byl křik…
„Néééééé! Nech mě nepokoji! Nééééé!!!“
…
..
.
„Jimmy! Vstávej! Probuď se…“ Chlapec otevřel oči.
„Mami!“ Vyjekl a prudce jí objal kolem krku. Matka si všimla, že je celý propocený.
„Zase jsi měl zlé sny? Už je to dobrý, už je to dobrý…,“ a hladila ho přitom po zádech.
Bylo ráno. Mraky zmizely z oblohy a svítilo slunce. Pak se matka sehnula, vzala něco do ruky a podala to Jimmymu.
„Tys byl v noci dole?“
Chlapec se ustrašeně zakoukal do matčiných rukou.
„Zapomněl sis tam svoji hračku…“