Až příliš bujná fantazie

Sedím. Koukám. Pomalu mi klesají víčka, zatímco někde hodně daleko slyším ženský hlas. Dokud se mi úplně nezavřou oči, pozoruju strom za oknem, který bojuje se silným větrem. Nebe je zatažené, každou chvíli začne pršet... a už dopadly první kapky podzimního deště na listy stromů. Všechno se zdá být dál a dál... dál a dál... dál a dál...
Někdo na mě v dálce volá: „Moniko! Moniko! MONIKO!“ Někdo se mnou silně zatřásl.
„Já nespím!“ vyhrkla jsem. Celá třída 9.B na mě upírala zraky.
„Tak to jsi přehnala, dej mi žákovskou!“ vypěnila na mě naše učitelka biologie. Začala jsem hrabat v batohu, konečně jsem našla tu děsivou věc, která mě jednou v noční můře honila po mostě a já pak spadla... Pomalým krokem jsem došla až k učitelskému stolu a položila jí přímo před nos svoji rozcupovanou žákovskou knížkou s nápisy typu: „VSTUP ZAKÁZÁN!“, „SMRTELNĚ NEBEZPEČNÉ, JE TŘEBA ZNEŠKODNIT!“, „NO ENTRY“ apod.
„Ty si čmáráš po žákovské knížce?“ hodila po mně nevraživý pohled.
„Ne,“ opověděla jsem stručně.
„A co je tohle?“ tlustým prstem ukazovala na velkými písmeny napsané a přeškrtlé „NO SMOKING!“.
„To je jenom na obalu,“ protestovala jsem. Učitelka byla rudá vzteky a celá třída z toho měla druhé Vánoce. Já se nevinně podrbala po pihatém nose.
„Sednout!“ přikázala. Já, hrdá na to, kolik pravidel jsem porušila a „jakej sem borec“, jsem líně vykráčela ke svojí lavici. Už jsem si představovala, jak po hodině na mě budou kámošky obdivně koukat, že jsem to nandala tý starý čarodějnici, když jsem najednou nohou o něco zavadila. Nějakým zázrakem jsem se udržela, ale ne na dlouho. Asi za jednu desetinu sekundy jsem se ocitla na zemi. Výbuch smíchu celé třídy mi naznačoval, že se mi vyhrnula sukně a každý žák si mohl prohlídnout moje žlutý bombarďáky, který jsem si dneska musela vzít. Žádné jiné spodní prádlo totiž nebylo dostupné, tj. pralo se, nebo bylo špinavé. Rudá až po kořínky vlasů jsem si uvědomovala, že po hodině mi každý přijde osobně poblahopřát za tak skvělý trapas, při kterém se všichni mlátili smíchy o lavici. Během těch tří vteřin, které jsem strávila na špinavém linu, které bylo dost cítit špinavýma ponožkama, mi v hlavě vířilo tisíce myšlenek. Nejdřív mě napadlo, že můžu předstírat vážné zranění, ale to bych pak musela do nemocnice. Pak mě napadlo, že zdrhnu na záchod, ale to jsem taky hned zamítla. Jenom srabi utíkají z pole boje a já srab nejsem... i když tohle není pole boje, to je spíš jako pole plné hovínek a já do každého šlápla. Nakonec jsem usoudila, že se zvednu a půjdu si sednout, budu ignorovat úšklebky spolužáků i stupidní námitky. Já jsem přece statečná holka! Kam se na mě táhne Johanka z Arku?
„A proč nejsi přezutá?“ vyjela na mě ta obluda, co si říká profesorka. Už jsem si chtěla vymyslet nějakou skvělou a drzou výmluvu, ale byla jsem tím pádem tak omámená, že jsem se zmohla jenom na ubohou a trapnou lež.
„Mně se jedna přezůvka rozbila... teda rozlomila... teda roztrhla....“ koktala jsem potichu, rudá jako krocan. Hm, to jsem ji to ale nandala, co? (pozn. myšleno ironicky)
„To mě nezajímá!“ vyjela na mě. Sedla jsem si vedle Davida, mého souseda v lavici, a najednou mu zazvonil mobil hláškou: „Ty kre*éne, zvedni už ku*va ten krám!“ A furt dokola. Učitelka se na mě podívala vraždícím pohledem, zřejmě si myslela, že je to moje. Ale nebylo!
„To ale není moje, ku*va!“ vyjela jsem na ni. Hm, tak v hlavě mi to znělo líp. Neplánovala jsem to tak zaječet, mít ruce v pěst a to sprosté slovíčko se tam připletlo taky jenom omylem.
„Moniko Febrová, do ředitelny!“

Sedím. Koukám. Přes kovové mříže v okně je jasně vidět na padající kapky venku, které jsou čím dál častější a častější. Jak dlouho už tu jsem? Nevím. Vím akorát, že už je to zatraceně dlouhá doba, kdy pozoruju rodinné baráčky, které jsou po obou stranách silnice. Ubíhají až někam do neznáma, ale vím, že za chvíli začínají řídnout a pak už mizejí úplně, tam, u Sítenského mostu. Sešli byste úzkou cestičkou dolů, dostali byste se do údolí, kde se každý rok slaví čarodějnice. Každý je slaví jinak, někdo s flaškou piva v ruce u ohníčku, někdo s flaškou vodky a ani nevnímá, že mu hoří tepláky, a někdo jen tak sedí a opéká si buřty. Já bohužel nepatřím do žádné z těchto skupinek, mou drahou banku (matku) bych ukecala možná tak na ty buřty, co bych si opekla doma v troubě a pak si je šla na dvorek za barákem spapat. Ale usilovně pracuju na tom, aby letošní čarodějnice dopadly úplně, ale úplně jinak. Teoreticky by to možná šlo, ale praktické provedení kapánek pokulhává. Ale jak řekl Ferda Mravenec - NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! Nebo to neřekl on? Mám nějaký bordel ve jménech...
„Volal jsem tvým rodičům,“ vrátil mě zpět na zem hlas našeho ředitele. „Vezmi si žákovskou a vrať se do třídy.“ Pomalu jsem šla ke stolu a vzala do ruky žákajdu, jakmile jsem vyšla z ředitelny, otevřela jsem ji na poznámkách a četla...
* * *

„Spí o hodině, nepracuje podle pokynů učitele, je drzá, mluví sprostě, povyšuje hlas na učitele, po učebně chodí v botech na ven,“ četla Karolína a řehonila se, až to nebylo hezký. Školu už jsme pro dnešek měli za sebou, a tak jsme se na jednu – dvě hoďky uhnízdili do čajovny. Můj nejlepší kámoš Daniel a nejlepší kámoška Karolína právě seděli na polštářích a nadšeně študovali moji žákovskou. Bohužel pro Dana, bohudík pro mě, můj slavnostní pád s třešničkou na dortě v podobě žlutých bombarďáků, který si oblíbily babrle na celém světě, viděla jenom Karolína. Dan chodí na střední a pochlubím se za něj, dokonce na gympl! Šprt! (Velmi nehezký úšklebek.) Je to bratr Karolíny a na to, že jsou sourozenci, vycházejí spolu relativně dobře. Oba dva mají hnědé vlasy a světle hnědé oči, maličkej nos a oba dva jsou tak trochu žirafáci. Řekněme to takhle, koukám se na ně, jak na rozhledny. Na Karolínu s jejíma 170 cm to ještě jde, ale co pak její bráška! Má 185 cm a já se svýma necelýma 165 cenťákama mu jen tak tak dosáhnu na ramena! A pořád si ze mě utahuje, jak jsem prťavá!
„He he, takovej trpaslík a už má průšvihy,“ plácal Dan, tuhej smíchy. (Hódně naštvaný pohled.)
„Hej, nech si to, ty ... ty... ty MOŘSKÁ PANNO!“ rafla jsem na něj. Oba dva na mě vykulili oči a nepřestávali se řehonit.
„Co... co to bleješ?“ zajíkala se Karolína v záchvatu smíchu.
„Když mě nic jinýho nenapadlo,“ zamumlala jsem.
„He he, trpaslíci mají malou kapacitu mozku,“ kecal Daniel. Já předstírala, že jsem uražená a usrkla si čaje.
„Ha ha, móc vtipný! Úplně se tady mlátím smíchy o ten květináč. Sleduješ?!“
„No, ani bych se nedivil, minule ses tady hodinu řehtala na hrnek, protože na něm byla ovce. A před týdnem jsi zase chytila hodinový výtlem jenom proto, že se nějaký čaj menoval „Dlouhé obočí“.“
„Pch!“ zaprskala jsem na něj a pohrozila mu, že na něj ten čaj vykydnu. Hned sklapnul, aby náhodou nezmoknul pod menší sprškou trošku víc horkého čaje.
„Když to tak uvážím, ten hrnek byl fakt vtipnej a trpaslíci jsou velmi inteligentní...“ koktal.
„JÁ NEJSEM TRPASLÍK!“ zaječela jsem. Možná víc nahlas, než jsem předpokládala, nějak se na mě začali otáčet lidi, ale jak říká Ferda Mravenec – NEVADÍ!
„Jo, ty nejsi trpaslík, ale říkám to jen tak mezi řečí, že jsou velmi inteligentní a vůbec...“
„Zavři chlebárnu, bratře,“ utřela ho Karolína. I když si ze mě občas kamarádi utahují, mám je ráda. Ve škole nepatřím k těm oblíbeným barbienám, které měří 175 cm, mají blond vlasy a obří podprdy pomalu vycpaný peřinami. Když někomu z jiné třídy řeknete jméno Monika Febrová, zamyslí se, poškrábe se na hlavě a pak se zeptá, jestli to je ta nová učitelka na prvním stupni, co má silikony. Pak jim dojde, jak se sekli, že už raději ani nechtějí vědět, kdo to je. Vlastně to není nic překvapujícího s mými zplihlými hnědými vlasy, naprosto nudnýma oříškovýma očima a prsy velikosti dvou nedozrálých borůvek. Ale já věřím, že jednou se probudím a budu vypadat asi jako Angelina Jolie a všechno bude gůd. No jo no, jsem beznadějný optimista.