Cirkus

„Doufám, že jsem doma nezapomněla lístky!“
„Mami, brácha už mi zase podkopává nohy!“
„Tomáši, nech ji chvíli bejt!“
„Ona si ale začala…“

Nejradši by se mu nějak, za ty všechny naschvály, pomstila. Jenomže každý její plán vyjde nazmar, protože ho odhalí mnohem dřív, než ho řádně uskuteční. Musí vymyslet něco nového a velkého. Tak velkého, že na to nepřijde ani ten největší padouch, jako je její brácha. Bude litovat, že ji, kdy vůbec, jenom šťouchl. Tím si může být jistý. To, že jí je teprve osm, neznamená, že nemůže vymyslet pořádnou past. Léčku, jak říká jejich máma…
Na dnešek se těšila. Mamka jí k narozeninám koupila lístky do cirkusu. Přijel před pár dny a už podle toho velkého, červenožlutého stanu věděla, že bude stát opravdu za to. Vlastně na dnešek ani pořádně nespala. Však to znáte, jak se na něco pořádně těšíte, v noci se stále budíte, abyste zkontrolovali čas na budíku, jestli jste to náhodou nezaspali. Proč ale koupila lístek i bráchovi, to nevěděla. Moc velkou radost z toho ale neměla…
Lístky samozřejmě u sebe měla. Jenom ji chtěla na poslední chvíli ještě vystrašit. Kdyby je přeci jen náhodou zapomněla doma, vůbec nic by se nestalo. Běžela by pro ně domů tak rychle, že by mamka ani nepostřehla, že je pryč. Byla setsakramentsky rychlá, to o ní věděli všichni…
Za pokladnou seděl divný, postarší pán s bradkou. Za uchem měl pouťovou růži a pořád se něčemu smál. Sára nevěděla proč, ale ten pán jí připomínal kapitána. Možná Nema, možná Konráda. Každopádně z něj moc dobrý pocit neměla. (Kapitáni bývají většinou blázni…)

Procpali se malým davem lidí, který postával před vchodem do cirkusového stanu, a posadili se na místa, která měla napsaná na lístku. Řada osm, sedadla přesně uprostřed. Sára byla s určeným místem opravdu spokojená. Sedí přesně v půli, ani ne úplně dole, ani ne úplně nahoře. Uvidí všechno, co podle programu má…

„To je doba, začne to vůbec někdy?“
„Buď chvíli zticha, nebo tě pošlu domů, víš, že tu jsi stejně jenom díky mně.. brácho!“
„Ty mi tak budeš něco rozkazovat, káčo!“

Samozřejmě, že tohle máma neslyšela. Nadržuje mu. Takže slyší jenom to co chce…

Světla zhasla a hluk v publiku utichl. Chvíli bylo naprosté ticho. Všichni napjatě očekávali úvodní famfáry nebo počáteční scénku dvou klanů, kteří odstartují cirkusový maratón. Přehlídku krotitelů šelem, artistů na laně, přihlouple se motajících šašků… šašků…
Však nic takové se nedělo. Místo famfáry vyšel zpoza opony vysoký muž, s dlouhým a lesklým závojem, ostrým knírkem pod nosem a s černými linkami pod očima. Chvílí jen tak stál v záři reflektorů a rozhlížel se po publiku. Pak pronesl zvláštní zaříkávadlo, hodil na zem nejspíš bouchací kuličku, ze které vyšlehl proud mlhy, a zmizel. Publikum nadšeně tleskalo a Sára se přidala. Něco se jí na něm ale nelíbilo.

„Mami, viděla jsi to? To bylo parádní, že jo?“

Tohle byl její brácha. Bude zase za každým číslem dělat chytráka, že jenom on ví, jak to udělal a proč je to takhle a že to viděl v televizi a dalších tisíc řečí okolo. Proč musí sedět zrovna vedle něj. Nebude mít z cirkusu vůbec nic…
Po zvláštním výstupu „mizícího pána“ začal už ten známý cirkus, jak ho znají všichni. Následovalo krocení zlých lvů, kteří ovšem vypadali, že přede všemi lidmi usnou. Krotitel se snažil, to se musí nechat, však z divokých šelem byli jenom ospalí a krotcí ňuňánci. Tak říkala Sára všemu, co vypadalo, že je jenom na mazlení.
Další číslo už vypadalo mnohem zajímavěji. Mladá a hezká slečna ukazovala stovkám podezíravých pohledů, jak se tančí s obručemi. Tady si přišel na své nejspíš každý. Zastydlým puberťákům, jako byl její bratr, stačí, že měla na sobě jen opravdu málo oblečení. Sára zase obdivovala ty jemné a přesto úderné pohyby, kterými dokázala rozhoupat své křehké tělo. Jednou si to taky zkusí…

Ovšem pak to přišlo. Doprostřed šapita si to nakráčel vyhublý klaun. Obličej měl pomalován bílou barvou (vyjma rudě červených úst) a na nose měl červenou bambuli. Co jí ale na něm tak nesedělo. Nepřišel jí vůbec legrační, možná naopak. Důkladně zkoumala každou část jeho těla, ale za nic na světě nemohla na nic zvláštního přijít. Tak holka, snaž se, přemýšlej. Něco tu nehraje…
Světla se najednou zhasla a okolím se rozlehla další dávka husté mlhy. Sára se rozhlížela po publiku, ale nic neviděla. Jen bílý mrak. Co však viděla dobře, byl ten klaun. Trochu sebou škubla. Díval se na ni a potutelně se usmíval. Sára se mu zadívala do očí a v jeho skelných panenkách to uviděla. V koutku očí se mu líně povalovala šílenost. Chtěla, tak moc, od něj odtrhnout zrak, ale nešlo to. Jeho ústa se začala pohybovat v jednom rytmu, jako by odříkávala stále něco dokola. Zpočátku nic neslyšela, ale jeho hlas se stupňoval. Nejdřív potichu, potom hlasitě a teď to říkal tak nahlas, že se to Sáře až nebezpečně těsnilo v ušních bubíncích. Nemohla rozeznat jednotlivá slova, byla slita v monolitu jednoho skřeku. Stále se jí díval do očí a jeho široký úsměv se stále zvětšoval….

„Sáro, jsi v pořádku?“
Mlha se rozplynula a Sára se dívala na skotačícího klauna na míči.

„Vlastně potřebuju na záchod, skočím si jenom ven a hned jsem tu!“
„Tak dobře, ale honem, ať ti něco neuteče.“
„Jasan.“

Sára vyběhla ze stanu a běžela ven z cirkusového areálu. Opřela se o mohutný strom a hluboce oddychovala. Vypadal tak strašidelně, tak šíleně. Kapičky potu jí začaly klouzat po čele. Tak klid, holka, nebo se ti zas bude brácha smát, že jsi strašpytel. Tomu musí zabránit. Teď se zhluboka nadechne čerstvého vzduchu a půjde zase zpátky. O nic nejde.
Kroky. Slyšela je za sebou. Bude to její máma, nejspíš se jde podívat, jestli se mi něco nestalo, bůh ví, jak jsem tu dlouho. Nějak jsem přestala vnímat čas. Navíc je už tma a mohla bych třeba někde zakopnout.
Opatrné poklepání zezadu na rameno…
„Mami, já už jdu.“ Sára se prudce otočila a spočinula zrakem v těch šílených očích…